Liberální demokracie končí, protože se neumí postavit nacionálnímu populismu, který vyhrává jedno střetnutí za druhým. Tradiční eurasijská základna států postavená na nacionální ideologii, kterou tvoří Čína a Rusko, se právě rozšiřuje o erdoganovské Turecko, teď nacionální populisté pronikají do samého jádra liberálně demokratického světa.

Těžko jde jinak interpretovat výsledky britského referenda o brexitu a prezidentských voleb v USA. Nástupem Trumpa do čela hlavní světové velmoci se mění dějiny a jeho odpůrci se už jenom utěšují, že nový prezident nebude tak radikální, jak sliboval, a že s ním bude možné dojednat kompromisy. V nejbližších měsících se k obdobnému triumfu chystají prezidentský kandidát Norbert Hofer v Rakousku i Geert Wilders a Marine Le Penová, šéfové populistických stran v Nizozemsku a Francii. Liberální demokraty čeká stejná zkouška, jako když se v minulém století museli vyrovnat s nástupem fašismu a komunismu. Stejně jako tehdy bude trvat desetiletí.

Zhroucené základy

Článek „Nacionální populismus zaplavuje Západ“ s tímto obsahem publikoval britský politolog Timothy Garton Ash v reakci na americké prezidentské volby. Pro někoho jasnozřivý a zásadový text, pro jiného přehnaná, až hysterická reakce na poslední události má ovšem významnou druhou rovinu, v níž Garton Ash připomíná, jak mohlo k nástupu nacionálních populistů v liberálně demokratických zemích vůbec dojít. Přestal fungovat tradiční nástroj liberálních režimů, kterým je sociální stát (welfare state). Každému se nemusí líbit, také má v každé zemi řadu nedostatků, přesto se mu podařilo na celém Západě integrovat do společnosti třídu manuálně pracujících továrních dělníků, a vytvořit tak základ fungující demokracie.

Teď se však nedokáže vyrovnat s novodobými výzvami, jimiž je vedle stárnutí populace a vzestupu nových forem zaměstnávání také migrace. Za sociální stát včetně penzí, zdravotní péče a vzdělávání se ve vyspělých zemích utrácí mnohem víc než polovina rozpočtu, poradit si však nedokáže s ničím. Německý novinář Thomas Thiel upozornil, že se ohrožením ani nikdo nezabývá. Systém vždy závisel na průběžných úpravách navrhovaných univerzitními profesory, dnes se však vysoké školy i státní ústavy přednostně zabývají vzestupem IT průmyslu či dopady migrace na společnost. Přitom se předpokládá, že společnost i její základní kámen sociální stát fungují tak nějak samočinně. Připomíná to let slepého ptáka, tvrdí Thiel.

Mýtus chudého bílého muže

Třída manuálně pracujících či nižší střední třída se cítí změnami ohrožena a rozhodujícím způsobem k tomu přispěla politika otevření sociálního státu, na jehož výdobytcích mají mít účast ekonomičtí migranti, kteří ani nemusejí být ze třetích zemí, kde zuří válka a hlad, ale také z východní Evropy. Uzavírání hranic před migrací, dovozem laciné pracovní síly i laciného zboží je přirozenou reakcí a agendou, na níž populisté relativně snadno získávají volby.

Liberální demokracie se mohou udržet jen reformou sociálního státu včetně oslovení těch, kdo jsou dnes nespokojeni a volí populisty z levého i pravého okraje politické scény, kteří se jich dnes jako jediní chtějí zastat. Coby první krok je přitom nutné si přiznat, že ani na univerzitách, a tím spíše v politických kruzích nikdo neví, jak s reformami začít. Doporučení mezinárodních institucí typu MMF, OECD a Světové banky a jejich vliv na společnost by přitom měly být samy předmětem výzkumu, než aby se podle nich někdo začal řídit.

Debata společenských elit s třídou nespokojených bude obtížná, jak dosvědčuje už jenom to, že za typické příznivce Trumpa jsou vydáváni „chudí bílí muži“. Označit tímto slovním spojením partnera do budoucí diskuse nedává skvělé vyhlídky pro její výsledek.