Eurokomisař pro vnitro Dimitris Avramopulos včera poslal ostrý vzkaz zemím, které zatím nepřijaly žádného nebo skoro žádného ze sto šedesáti tisíc migrantů určených dle kvót Evropské komise k přerozdělení do členských států Unie. Tolerance a trpělivost má, dle vyjádření pana eurokomisaře, své hranice. Státy, jež kvóty neplní, s tím prý mají pěkně zčerstva začít. Jinak jim hrozí soudní řízení.

Vedle Maďarska a Polska, zemí, co to mají v rámci Unie polepené tak nějak obecně, patří k provinilcům i Česká republika. Ta zatím přijala pouze dvanáct běženců, ani ne procento z určeného počtu. Z pohledu bruselských úředníků je věc přehledná a čirá jako lesní studánka: kvóty tu jednou jsou a je věcí unijní solidarity pomoci státům, na které migrační vlna z Afriky a Blízkého východu doléhá nejtíživěji. Jenže je tu i druhý pohled: není zcela jasné, proč by se měly státy, které s tím nesouhlasí, přizpůsobovat kvótám řešícím problém, na jehož vzniku mají státy střední a východní Evropy, na rozdíl od Francie, Německa a severských států, nulový podíl.

Jednu věc je třeba říct jasně: Bohaté státy globálního Západu by bezpochyby měly pomáhat lidem i státům v těžkých situacích. A také to dělají. Humanitární pomoc, jak od států, tak neziskových organizací, či dokonce zámožných jednotlivců, již několikátý rok po sobě dosahuje rekordních čísel. Tradičně nejvíc finančních prostředků poskytuje vláda Spojených států. Stejně tak je pochopitelné, že lidé prchající před válkou hledají střechu nad hlavou v bezpečnějších končinách. Dokonce i ona často negativně skloňovaná ekonomická migrace je věc přirozená: stěhovaní za lepším živobytím zná Evropa už od úsvitu vlastních dějin.

Ale nelze akceptovat naprosto nezodpovědné chování převážně levicových vlád těch zemí západní Evropy, které v minulých letech vyvolaly mezi stamiliony lidí od Súdánu po Pákistán pocit, že v Evropě je čeká ráj na zemi a že je automatickou povinností států i občanů velké množství migrantů nejen přijmout, ale také se o ně postarat. Na vysokých postech aparátu EU i států evropského severu a jihu seděla a dodnes sedí řada osob, jejichž ideologickou výbavu tvoří myšlenky nové levice, zrozené v šedesátých letech. Podle nich je přijímání co největšího počtu lidí ze zemí třetího světa jakousi formou odpustku za západní přežranost a blahobyt. To už ovšem nemá nic společného s humanitární pomocí potřebným, ale všechno se sociálním inženýrstvím.

Vzestup národoveckých radikálů a rasistických tendencí napříč celou Evropu si do jisté míry může připsat na účet právě tato stupidní politika násilného páchání dobra. Tím, kdo na to nakonec nejvíc doplatí, budou jako vždy v případě socialistických experimentů ti nejzranitelnější: v tomto případě například skuteční uprchlíci ze zdevastované Sýrie, kteří azyl prokazatelně potřebují. Hurá nadšení pro přijímaní z let 2014 a 2015 je však pryč. I tak tradičně migraci otevřený stát, jako je Švédsko, radikálně zpřísňuje pravidla pro příjímání nově příchozích.

Houknutí eurokomisaře Avramopulose na státy neplnící přerozdělovací kvóty je klasickou ukázkou byrokratické povýšenosti. Nikým nevolený ouřada sekýruje demokraticky zvolené vlády, jak se chovat ve věci, jež by zejména měla být předmětem debaty a konsenzu v jednotlivých státech, nikoliv nařízená direktivou z Bruselu. Tolerance a trpělivost mají prý své meze, nechal se slyšet Avramopulos. To nepochybně mají. Ale platí to oběma směry. Britům takhle trpělivost došla minulý rok. Pokud se bude aparát EU v tak citlivých otázkách, jako je migrační krize, chovat i nadále tímto způsobem, po britském good bye dojde možná na loučení i v jiných jazycích.