Málokterá země je napohled tak vzdálená Česku jako Nepál. Přesto jsem se během návštěvy čínského prezidenta v Praze nemohl ubránit déjà vu z cest do Himálaje. Nepál byl od svého vzniku pod téměř výhradním vlivem Indie. Čou En-laj uzavřel s Nehrúem v 50. letech gentlemanskou dohodu: Indie uzná de facto vládu Číny na Tibetem, Čína zase Nepál jako indickou sféru vlivu. Podle jiné gentlemanské dohody předával Nepál i bez ratifikace Úmluvy OSN o uprchlících Tibeťany, kterým se podařilo přejít Himálaj, do ochrany Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) k další expedici do Dharamsaly. V Nepálu žije od roku 1959 početná a dobře integrovaná tibetská komunita čítající na 20 tisíc osob. Vzhledem ke geografickým podmínkám a hospodářským a kulturním svazkům s Indií si nikdo nedokázal představit, že by kdy Čína mohla dominantní postavení Indie v Nepálu ohrozit.

Diplomatická smršť v Himálaji

Situace se rázem změnila po nástupu nepálských maoistů k moci v roce 2008. Čína se během občanské války v Nepálu (1996–2006) tamějších maoistů zřekla (nepochopili totiž, že skutečným cílem předsedy Maa nebylo svrhnout, nýbrž naopak kooptovat kapitalismus), ale v roce 2008 vycítila příležitost. Po nepokojích v tibetské Lhase v březnu téhož roku přestala respektovat gentlemanské dohody a zahájila diplomatický nápor do Nepálu s podporou tamější vlády v čele s maoisty. Nepálští představitelé začali houfně jezdit do ČLR, jejich děti studovat na čínských univerzitách a bezpečnostní složky dostávat dotace a dary od svých čínských protějšků. Čínské delegace začaly v rámci himálajské verze naší „diplomatické smršti“ uzavírat nejrůznější dohody s doložkou dodržování politiky „jedné Číny“ a nepřípustnosti „protičínských aktivit“ na nepálské půdě.

Situace Tibeťanů v Nepálu se začala prudce zhoršovat. Jejich shromáždění policie, jinak proslulá spíše sklonem tiše se z míst incidentů vypařit, rozháněla s brutalitou nevídanou od pádu královského režimu v roce 2006. Zejména během návštěv čínských delegací bylo v Káthmándú de facto ilegální vyjít v tibetském kroji na ulici. Snaživí policisté je brali na potkání k naplnění kvót údajně předem dohodnutých s čínskou ambasádou. Represe proti tibetské menšině v Nepálu podrobně zdokumentovala Human Rights Watch ve své zprávě Ve stínu Číny: útlak Tibeťanů v Nepálu z dubna 2013.

Policejní manévry provázela mediální kampaň o ekonomickém přínosu očekávaných čínských investic. Nepál je jednou z nejchudších zemí světa; hospodářský rozmach Číny tam budí ještě větší úžas než v různých českých komorách. Pod dojmem současných událostí ve vlasti se mi však vybavuje především kuriózní epizoda, názorně dokládající průnik ekonomických, politických, a dokonce kulturních zájmů Pekingu při podobných „smrštích“, stejně jako jeho taktiku.

Předseda Mao a Buddha Šákjamuni

Na jihu Nepálu leží Lumbini, rodiště Siddhárty Gautamy Šákjamuniho zvaného Buddha. Místo upadlo na celá staletí v zapomnění; znovu ho objevili až evropští badatelé v 19. století. Kromě archeologických vykopávek a několika svatyní zůstává Lumbini dodnes i přes svůj obrovský potenciál zanedbaným zapadákovem. Živě se o něj nicméně zajímali hned dva buddhističtí generální tajemníci OSN, U Thant a Pan Ki-mun. V New Yorku pro něj dokonce zřídili zvláštní komisi při UNESCO. Podobná komise existuje i v Nepálu pod názvem Lumbini Development Fund (LDF).

V roce 2010 začali mít o místo intenzivní zájem další osobnosti, tentokrát bez zjevné spojitosti s buddhismem. Tajemná čínská entita pod názvem Nadace pro výměnu a spolupráci v Asii–Pacifiku (APECF) uzavřela s maoistickou vládou bez vědomí LDF či UNESCO dohodu o grandiózním rozvoji Lumbini s počáteční investicí tří miliard dolarů, v té době asi třetinou nepálského HDP. Přes miliardové sumy neměla tehdy APECF ani webovou stránku. Když ji hledali nepálští novináři na oficiální adrese v Hongkongu, našli krámek s textilem na místním tržišti.

Na čele projektu se po čase vynořila zvláštní trojice lidí – předseda nepálských maoistů Pušpa Kamal Dahal aka Pračanda vedle černé ovce bývalé královské rodiny prince Parase a jakéhosi Siao Wu-nana, vysokého čínského funkcionáře s rodinnými vazbami na současného prezidenta Si Ťin-pchinga, tehdy právě nastupujícího k moci. Podle Wikileaks byl Siao Wu-nan vedle četných jiných funkcí místopředsedou redakční rady odborného časopisu „Studium Mao Ce-tungových idejí“, zároveň však také představitelem dvou oficiálních čínských buddhistických kongresů a osobním pověřencem Si Ťin-pchinga pro vyjednávání s Dalajlamou. Projekt měl do Lumbini – i přes obskurní charakter celé iniciativy – přijet podpořit dokonce šéf OSN Pan Ki-mun; odřekl teprve po protestech nepálské občanské společnosti proti zapojení Pračandy, přímo zodpovědného za desetitisíce obětí v občanské válce, do projektu na podporu světového míru a nenásilí.

Projekt nakonec vyšuměl doztracena, ze slibovaných tří miliard neviděl nikdo (snad kromě Pračandy a Parase) ani cent. Nadace APECF existuje podle všeho dál, teď už i s poměrně obsáhlými webovými stránkami. Na nich je pozoruhodný mimo jiné životopis jejího ředitele Siao Wu-nana, očividně zázračného dítěte formátu předsedy Jie Ťien-minga – předseda Siao uvádí nepřeberný výčet svých zásluh a ocenění, nechybí obligátní fotografie s různými celebritami světové politiky. Po fiasku v Lumbini se nyní Siao věnuje rozvoji vztahů s Itálií a USA.

České Lumbini

Osudy předsedy Siao Wu-nana a jeho nadace (i jejich webové stránky) v mnohém připomínají konglomerát CEFC a jeho předsedu Jie Ťien-minga. Záhadné společnosti s miliardami dolarů jakoby odnikud, čínští světoběžníci s údajnými rodinnými vazbami na prezidenta Siho, ohromování tituly a fotografiemi se světovými celebritami, spolupráce se svéráznou sortou místních politiků (Pračanda a Paras v Nepálu, Tvrdík v Česku).

CEFC v Česku je mnohem úspěšnější, hlavně díky lepším politickým konexím. Pračanda i Paras byli na sestupu, Tvrdík je oproti tomu jako doma v prezidentské kanceláři i na Úřadu vlády. Maoistický vůdce ani hinduistický princ nemají nic společného s buddhismem, stejně jako český podplukovník neměl nic společného s Čínou. To je ve skutečnosti činí z čínského pohledu ideálními adepty na rozvoj vztahů v dané oblasti. Jejich devízou jsou cenné politické konexe ve vlasti; neznalost věci samotné je jen ku prospěchu, protože vede k automatickému přebírání čínských postojů.

Cíl projektu v Lumbini byl celkem jasný: přebrat iniciativu v buddhistickém světě od Tibetu a Dalajlamy a vytvořit nový narativ o Pekingu jako hlavním sponzoru světového buddhismu. Pokud vám přijde zvláštní spojení komunistické velmoci a ezoterických náboženství, bude dobré připomenout, že čínské úřady si například osobují právo rozhodovat v Tibetu o reinkarnacích vysokých lámů. Na rozdíl od tradičního komunismu není cílem Pekingu své ideové konkurenty zničit, ale pokud možno kooptovat. Namísto boření chrámů v Tibetu za Kulturní revoluce chce Peking v období globalizace jmenovat své vlastní lámy. Taktika kooptace se dobře projevuje na čínském postoji k internetu nebo i ke kapitalismu jako ekonomickému systému. Nejde o to, kapitalismus nebo buddhismus zničit, ale převzít a proměnit k obrazu svému.

Investice, akvizice, politický vliv

O konečných cílech čínského projektu v Česku můžeme zatím jen spekulovat, některé aspekty jsou ale nasnadě už teď. Jedná se primárně o projekt spíše politický než ekonomický. Přes veškerý humbuk o čínských miliardách jsou dopady současného „resetu“ jednostranně politické. Se sumou zvící necelého procenta zahraničních investic se čínské straně podařilo proniknout do nejvyšších pater české politiky. Představitelé společnosti CEFC fungují jako formální či neformální poradci a důvěrníci u nejvyšších českých ústavních činitelů, od prezidenta přes premiéra až po ministra vnitra.

Přímé důsledky takové situace jsme mohli pozorovat během policejních operací v průběhu návštěvy prezidenta Si Ťin-pchinga. Omezení ústavních práv a svobod pro české občany provázel pocit beztrestnosti pro organizované čínské „vítače“. Česká policie měla své instrukce. Korunu tomu nasadil prezidentův mluvčí Ovčáček, když tweetoval o české lůze útočící v Praze na Číňany; rétorika vpravdě protektorátní.

Pro některé české komentátory jsou „reset“ a Siho návštěva nepříjemným projevem servility a špatného vkusu, nepřikládají mu však obecně hlubší význam. Čína je daleko, obsadit nás nemůže. Obavy v tomto směru jsou jen kouřovou clonou pro skutečně závažná rizika, jako je Rusko nebo migrace. Peking se nás skutečně s největší pravděpodobností obsadit nechystá, alespoň ne jako wehrmacht či Rudá armáda. Kromě několika strategických teritorií neusiluje Čína o územní expanzi, nýbrž o rozšíření vlivu.

Trojí boj

Ideálem čínské strategie od dob Mistra Suna, klasika vojenské teorie ze 6. století př. n. l., je zvítězit bez boje pomocí špionáže, dezinformací a vlivových operací. V roce 2003 schválila Ústřední vojenská komise ČLR novou doktrínu „Trojího způsobu vedení boje“ (čínsky san čan, anglicky Three Warfares), která kodifikuje čínské pojetí „nekinetických“ bojových operací; ty jsou podle pozorovatelů pro čínskou vojenskou strategii důležitější než konvenční „ozbrojený“ boj, v němž Čína stále ještě zaostává za vyspělými zeměmi.

„Trojí boj“ rozvíjí myšlenky Mistra Suna pro naši dobu. Podle dostupných čínských zdrojů sestává z boje psychologického, mediálního a právního. Ve světle této doktríny dávají větší smysl jednotlivé aspekty současného „resetu“: poradci „soukromé“ čínské společnosti u vrcholných ústavních představitelů, pompézní ohlašování banálních „investic“, akvizice statusových symbolů a mediálních domů – a konečně i právní hrozby českým médiím poukazujícím na možné propojení čínských investorů s vojenskou rozvědkou. S minimálními prostředky, bez silových nástrojů se Pekingu podařilo prolnout s politickou reprezentací této země, využít české policie k utlumení českých protestů proti čínským zájmům a vyvolat mezi českými médii tzv. chilling effect, tedy apriorní autocenzuru při publikaci článků na některá ožehavá témata.

To je dobrá nástupní pozice pro další aktivity. Jakým směrem se mohou vyvíjet, naznačila místy překvapivě otevřená rétorika během návštěvy Si Ťin-pchinga v Praze. Miloš Zeman jasně pojmenoval celkový trend: „osamostatnění“ od dosavadních euroatlantických spojenců a příklon k ČLR (v reálu spíše k rýsující se neformální protizápadní ose Moskva–Peking). „Bezpečné útočiště“ (safe haven) pro Čínu v srdci Evropy. Na státní večeři hovořili oba prezidenta dokonce o Česku jako o „letadlové lodi“ pro Čínu.

Bezpečné útočiště oligarchie

Bezpečné útočiště má u nás Čína najít zejména v oblasti bankovnictví. Dosavadní aktivity čínských bank v Evropě jsou přitom často spojovány s praním špinavých peněz ve velkém. Ještě hrozivější je podobenství s „letadlovou lodí“. Z čínské strany odkazuje tento termín k přízvisku Tchaj-wanu (a někdy Japonska) jako „nepotopitelné letadlové lodi“ USA u čínských břehů. Představa Česka jako nástroje pro projekci čínských mocenských zájmů do Evropy je tísnivá.

V každodenním životě lze očekávat postupné rozšiřování čínského „předpolí“ u nás. CEFC se rychle zabydlela, prakticky zfúzovala se současnou vládní garniturou a navázala úzké vztahy s jednou skupinou českých oligarchů. Má zde vlivné spojence, opěrné body a finanční kapitál, který možná nehraje velkou roli z makroekonomického hlediska, ale zjevně stačí na generování politického vlivu. Možné další směry aktivit naznačila např. právě kampaň právních hrozeb vůči vybraným médiím prostřednictvím advokátní kanceláře Radka Pokorného, blízkého spojence premiéra Sobotky. S omezeným, ale koncentrovaným kapitálem a sítí spojenců na nejvyšších místech lze budovat účinné nástroje na postupné rozšiřování politického, mediálního i právního vlivu.

Zkušenosti ze zemí, kde Čína našla podobně jako u nás spojence mezi politiky, k nimž se Západ obrátil zády (nebo se oni obrátili zády k němu), ať už to byla Srí Lanka bratří Radžapaksů, nebo Zimbabwe Roberta Mugabeho, jsou vždy podobné. Peking si dobře rozumí s místními oligarchy a politickými elitami bez zvláštního ohledu na veřejné mínění. Nakonec dojde i na hospodářské projekty, jež ovšem povedou jen k dalšímu posunu od otevřeného kapitalismu evropského typu k východnímu modelu kapitalismu oligarchického. Tím směrem má ostatně Česká republika už pár let slušně našlápnuto i bez „resetu“; ten celý proces jenom urychlí a prohloubí.

Autor je sinolog