Už za pár dní vyrazí miliony Izraelců k urnám. Média i samotné strany je ubezpečují, že země stojí na rozcestí a rozhoduje se na desítky let dopředu. Je to pravda. Ostatně jako téměř ve všech izraelských volbách.

Po letech, kdy byla izraelská levice na kapačkách, je pro Izraelce skoro osvěžující novinkou, že se do hry vrací Strana práce, která ve spolupráci s jinou stranou zatápí Likudu dosavadního premiéra Benjamina Netanjahua. Jedním z hlavních témat těchto voleb tedy bude, zda se podaří tohoto mistra přežití sesadit a možná i poslat do politického důchodu.

Levice skomírala kvůli nedostatku osobností, ale také proto, že sázka na dohovor s Palestinci, přinejmenším z hlediska Izraelců, nevyšla. Zmařil ji palestinský terorismus po roce 2000, rozklad Palestinské samosprávy a nástup Hamásu v Gaze. Levici se také zatím nedařilo zužitkovat skutečnost, že Izrael sice prošel světovou krizí bez závažných výkyvů, ale ve společnosti stále bují pocit, že národní bohatství je rozděleno nespravedlivě.

Izrael – podobně jako Česko – byl až do 90. let rovnostářskou společností s velkým podílem státního zasahování do ekonomiky a silným sociálním státem. Tamní veřejnost tedy prošla podobným vývojem jako u nás a mnozí Izraelci se dosud nevzpamatovali z rychlého přechodu malé solidární komunity na kapitalismus amerického střihu.

Paradoxně ještě pořád velká část společnosti odmítá volit levici. Jde o miliony Izraelců z židovských rodin, jež do Izraele uprchly nebo odešly z blízkovýchodních zemí. Ještě po půl století vnímají Stranu práce jako cizí organizaci v rukou nadutých „bílých“ evropských Židů. Místo toho automaticky volí pravicové strany jako Likud. Podobně tomu bylo donedávna i u nás, když studenti nebo starší lidé, sociálně nejvratší skupiny, volili pravici.

Nyní však izraelská levice zvedla hlavu. Jedním z důvodů je konečně nalezení jakéhos takéhos vůdce, i když Jicchak Herzog je cokoli jen ne charismatický, svým šedým šarmem trochu připomíná Bohuslava Sobotku. Snad až na to, že má za sebou vojenskou službu v dešifrovací jednotce.

Herzog dokázal poněkud vyžilou Stranu práce nově přebalit a lépe prodat tím, že vytvořil koalici se stranou Ha-Tnua (Pohyb), vedenou někdejší nadějí politického středu Cipi Livniovou. Ha-Tnua se tím pravděpodobně zachránila před zánikem a Strana práce se zbavila části své historické zátěže. Společně totiž kandidují pod bojovným názvem Sionistický tábor. Tím mimo jiné – coby zastánci ústupků Palestincům – neutralizují námitku, že ohrožují bezpečnost a zrazují izraelskou identitu. Zrovna tak ovšem mohou odradit tradiční arabské voliče.

Jak vypadá budoucnost moderní izraelské levice, možná ukazuje Stav Šafirová, aktivistka z dob sociálních protestů roku 2011, která se vyšvihla na čtvrté místo kandidátky. Její temperamentní výstup za řečnickým pultem Knesetu stojí za to prohlédnut si na YouTube.

Zmatení na pravici

V evropských novinách se ujala formulace, že Izrael se posouvá doprava a s ním i celá pravice. Není to nutně pravda, protože západním tiskem tak neoblíbený Netanjahu právě hraje o svůj politický osud. Přitom tento politik vykazuje, přinejmenším co se jeho vlastního politického osudu týče, vytrvalost a kreativitu, kterou by mu mohl závidět i Václav Klaus.

Především Netanjahu musel přežít řadu útoků na svou pozici uvnitř samotného Likudu. Naposledy se mu podařilo svého největšího kritika Moše Feiglina dokonce přimět k odchodu ze strany a nyní se uchází o třetí funkční období v předčasných volbách, které sám vypsal, s tím, že v rámci dosavadní pravicové koalice není možné vládnout.

Netanjahu ovšem čelí trojímu nebezpečí. Zaprvé hodně riskuje. Pokud těsně prohraje s Herzogem a jeho Sionistickým táborem, jeho éra skončí, nebo se bude muset nějak neuspokojivě zmítat v sevření velké koalice, která je jedním z možných výsledků voleb. Dále izraelští voliči už pochopili, že vlastně kromě přežívání nemá program a že navzdory bombastickým prohlášením je to velmi váhavý politik. Tváří v tvář nedůvěryhodné levici to zatím stačilo. Potřetí kouzlo Netanjahua coby nejmenšího zla nemusí fungovat.

A s tím souvisí třetí problém. Netanjahu se ubránil nájezdníkům uvnitř Likudu, ale mnohem nebezpečnější soupeři mu zatím vyrostli za plotem – a s nimi se popere o omezený krajíc pravicových voličů. Už od minulých voleb Netanjahua zastiňuje náboženský nacionalista a zároveň ekonomický liberál Naftali Bennet ze strany Židovský domov – jeden komentátor ho nazval liberálním extremistou. Prostořeký představitel ruskojazyčných Izraelců Avigdor Lieberman ze strany Izrael, náš domov se zas úspěšně přehrává do role rozvážného mluvčího sekulárních národovců. Tito pravicoví nacionalisté se sice na lecčem shodnou, ale liší se nejen v postoji k roli náboženství v politice, ale i v tom, zda má Izrael jednou provždy anektovat Západní břeh, anebo se ho naopak definitivně, třeba i jednostranně zbavit.

Spasitelé a slibotechny

Část Netanjahuových voličů pro sebe nepochybně získá Moše Kachlon se stranou Kulanu (My všichni), která nabízí chutnou směs pravolevých slibů. Má šanci na úspěch, však mu také Netanjahu preventivně nabídl křeslo ministra financí za předvolební spolupráci. Tento syn židovských imigrantů z Libye byl už v minulosti ministrem právě za Likud. Patří k dlouhé tradici politiků, kteří rychle vystoupali na izraelské politické nebe, což je mimo jiné dáno nízkým prahem pro vstup do Knesetu.

Takovou nadějí byly v poslední dekádě nejen strany Kadima (nyní v klinické smrti) a Ha-Tnua, ale také třeba středová strana Ješ Atid (Budoucnost existuje), vedená bývalým novinářem Jairem Lapidem – ten je jakousi izraelskou obdobou Martina Komárka, ovšem s vizáží filmové hvězdy a nyní i zkušeností ministra financí.

Jsou tu i závažnější podobnosti s Českem, například právě víra ve stále nové politické spasitele, kteří napraví neřádstva těch starých. Navzdory různým izraelským podivnostem je však třeba říci, že i když tamní mesiášské strany často nemají větší trvanlivost než dvoje volby, nevynášejí do nejvyššího patra majitele detektivních agentur ani miliardáře.

V Česku samozřejmě chybějí jiné dvě izraelské speciality, totiž strany náboženské a strany arabské. Oba bloky jsou důležité v politickém systému, v němž vítěz dostane kolem 25 mandátů ve stodvacetičlenném Knesetu a bude se muset opírat o politickou drobotinu, jež vzejde z řad desítek kandidujících subjektů.

Arabské strany by hypoteticky měly reprezentovat asi pětinu Izraelců arabské národnosti, i když řada izraelských Arabů hlasuje pro izraelskou levici nebo nevolí vůbec. Letos se arabské strany, zejména kvůli zvýšení prahu pro vstup do Knesetu na 3,75 %, poprvé za více než šedesát let shodly na jedné kandidátce. Jde ovšem o tři velmi rozmanitá uskupení, od komunistů až po islamisty. Nicméně vůbec poprvé je vede člověk, který místo automatické negace všeho hovoří o tom, co izraelští Arabové chtějí a co za to nabízejí.

Nejen konfliktem živ je izraelský volič. Ani tentokrát nebude chybět strana Ale Jarok, Zelený list, která si přeje, aby si každý Izraelec bez rozdílu národnosti, vyznání a pohlaví mohl svobodně obohatit život kvalitním jointem.