Finanční magnáti nás převálcovali, stěžují si členové radikálního křídla španělských socialistů (PSOE), jejichž strana definitivně podlehla v souboji o vládu. Od minulého pátku je jasné, že premiérem bude i po další čtyři roky lidovec Mariano Rajoy. Co je na tom nejhorší, prodlouží svůj mandát s tichou podporou socialistické strany.

Španělští socialisté v pátek skutečně slíbili, že se nezúčastní hlasování o důvěře nové vládě lidovce Rajoye, a tím mu umožní, aby vládl další čtyři roky. Fakt, že Rajoy zase sestaví vládu, není tak převratnou informací. V prosincových volbách ztratil absolutní většinu, nepodařilo se ji obnovit ani v opakovaných volbách v červnu. Jeho kabinet přesto stále administroval Španělsko a teď jenom bude mít silnější mandát.

Důležitější zprávou, která má celoevropský ohlas, je něco úplně jiného. Radikálnímu křídlu španělských socialistů se rozpadl svět i hodnoty, za něž jeho aktivisté bojovali. Prostí Španělé byli přece obětí hluboké nespravedlnosti, když Rajoy ordinoval po roce 2011 tvrdá úsporná opatření, která ještě prohloubila beznaděj hospodářské krize. Teď se dostavil ekonomický růst, jenž nejvíc pomáhá manažerům velkých firem. Avšak nikdo nepomůže tomu, kdo se v krizi propadl na společenské dno, kdo ztratil práci i bydlení, protože už neměl na hypotéku. Co se tady děje, může být jen zrada tradičních levicových ideálů.

Přitom to začalo tak nadějně. Na španělské volby v prosinci 2016 čekali s velkým očekáváním socialisté i sociální demokraté celé Evropy. Nenávist vůči úsporné politice pravicové vlády stíhané korupčními skandály byla ohromná a jediným rizikem pro socialisty mohl být raketový vzestup radikální strany Můžeme (Podemos), jejíž šéf, osmatřicetiletý Pablo Iglesias, opakoval revoluční, protievropskou a protikapitalistickou rétoriku řeckého vůdce Alexise Tsiprase. Socialisté proto rovněž vsadili na mladou tvář Pedra Sáncheze (44 let), který se postavil do čela revolučního tažení. Každé levicové hnutí je dobré, zněla úvaha nadšenců okolo Sáncheze, zvlášť z toho důvodu, že do čela se nakonec vždycky dostanou socialisté. Můžeme na hlasy prohrát s lidovci, kteří mají silnou základnu na katolickém venkově, společně s Podemosem ale sestavíme vládu.

Během prosincových voleb se však někde stala chyba. Lidovci ztratili víc než třetinu hlasů, Sánchezovi socialisté obsadili druhé místo a obě levicové strany měly o 36 poslanců víc než nenáviděná pravice. Potíž byla v tom, že to nestačilo na většinu ve sněmovně. O potřebné hlasy připravila revolucionáře jiná alternativní strana, Občané (Ciudadanos), vedení mladým právníkem Albertem Riverou, jenž se rovněž svezl na protikorupční vlně, tažení proti kapitalismu však odmítal. Sánchezovi trvalo půl roku, než pochopil, že Riveru nepřemluví, aby šel do jedné koalice s Iglesiasem. V červnu následovaly další volby. Levice po nich stále měla o 19 hlasů víc než lidovci, ale na většinu to opět nestačilo.

Nepomohl ani Frankenstein

Zoufalý Sánchez se pokusil sestavit tzv. Frankensteinovu koalici, když chtěl k Podemosu přibrat 24 poslanců ze separatistických stran Katalánie a Baskicka. Král Filip ovšem dal najevo, že sestavením takové vlády Sáncheze nepověří. Koncem září proběhly dvoje regionální volby a socialisté v Galícii i Baskicku prohráli s Podemosem. Tím se objevila temná vize, že nepřijdou jen o vládu, ale také o místo levicového lídra.

Zkušenější členové socialistického vedení vyzvali Sáncheze k podpoře Rajoyovy vlády. Když odmítl, vyzvali ho k rezignaci. Sánchez se pokusil o záchranu podle receptu britského radikálního kolegy Jeremyho Corbyna a navrhl, ať o jeho politice hlasuje členská základna. Pyrenejští socialisté na rozdíl od britských labouristů nic takového nepřipustili. Vedení strany převzala prozatímní komise, která nechala delegáty z regionů odhlasovat, že socialisté podpoří vládu lidovců. Ani to moc nedemokratické nebylo. Podle průzkumu deníku El País doporučilo socialistům 56 procent jejich voličů, ať podpoří Rajoye. Jen 39 procent bylo pro předčasné volby.

Sánchez Španělsku pomohl, když revoluční rétorikou zablokoval vzestup radikálního hnutí Podemos. Tím si však podepsal vlastní ortel, protože sestavit vládu s Podemosem byl nadlidský úkol. Sociální demokraté celé Evropy mohou Sánchezovi poděkovat za lekci, že ani dnes není doba pro naplnění romantických snů o rovnosti. Odborně zdatný konzervativní údržbář typu Mariana Rajoye na ně bude vždycky stačit.