Ministerstvo vnitra vede v současnosti osmnáct lustračních sporů, v nichž žalující tvrdí, že je StB evidovala jako agenty komunistické tajné policie neoprávněně. Na základě předchozích rozsudků mají žalující asi sedmdesátiprocentní šanci, že jim soud skutečně vyhoví a oni budou ze seznamu spolupracovníků vymazáni. Proč stát tolik soudních pří s údajnými udavači prohrává? Jiřina Bohdalová, Jan Kanyza, Karel Voříšek... To jsou jen některá ze známých jmen, která v posledních letech uspěla u soudu, když se domáhala vymazání svého jména ze seznamu spolupracovníků Státní bezpečnosti. Především ale vyhrály stovky „neznámých“ lidí z celé republiky.

Ministerstvo vnitra ve sporech o takzvané určení neoprávněnosti evidence v materiálech bývalé StB eviduje 1034 žalob. Přesnou statistiku vyhraných a prohraných sporů vnitro nevede, ale úspěšné moc není. „Lze odhadnout, že asi v 70 procentech případů je soudem žalobě vyhověno, ve 20 procentech případů je řízení zastaveno a v 10 procentech je žaloba jako nedůvodná zamítnuta,“ uvedla pro Týdeník ECHO mluvčí resortu Hana Malá.

Dodala, že všichni v žalobě přímo nebo nepřímo uvádějí, že s StB nespolupracovali. Jenže soudy podle mluvčí ministerstva vnitra nezkoumají, jestli dotyčná osoba spolupracovala, ale zda byla v dokumentech tajné policie evidována oprávněně, či neoprávněně.

Chybí dobové dokumenty

Výsledky konkrétních soudních řízení závisí do značné míry na množství dobového archivního materiálu, ale také na jeho kvalitě. Dokumenty totiž byly ve většině případů uchovány pouze na mikrofiši, nikoli v originále. „V mnoha případech se dochovala pouze řádka z registračního protokolu,“ vysvětluje mluvčí ministerstva vnitra Hana Malá.

Z materiálů, které byly archivovány pouze na mikrofiši, nelze podle ní provést znalecké posouzení pravosti podpisu a písma – například na slibu ke spolupráci či slibu mlčenlivosti. „Výpovědi svědků – bývalých příslušníků StB – jsou často účelové a v mnoha případech si svědci s odstupem času nedokáží či nechtějí na konkrétní případ vzpomenout,“ konstatuje Hana Malá.

Ředitelka Archivu bezpečnostních složek Světlana Ptáčníková potvrzuje, že pro soudy je skutečně velmi často rozhodující vlastnoručně podepsaný vázací akt, který se navíc dochoval v originále a nikoli na mikrofiši. Jenže podle platných směrnic podpis ani nemusel být vyžadován, pokud by to „narušilo důvěru spolupracovníka v kontrarozvědku“. „Navíc každý historik a archivář, který se danou problematikou zabývá, ví, že i když chybí vázací akt, často existují ,nepřímé' důkazy, jejichž řetězením vzniká celkem jasný obrázek skutečnosti,“ uvedla pro Týdeník ECHO ředitelka archivu Ptáčníková.

Fiktivní agent? Nepravděpodobné

U Státní bezpečnosti podle Ptáčníkové existoval poměrně propracovaný systém kontroly včetně toho, že například jeden spolupracovník dostal za úkol kontrolovat druhého agenta. Záznamy o tom, co se zjistilo při schůzce se spolupracovníkem, se vkládaly do svazků osob, jichž se hlášení týkala. Na spolupracovníky se navíc čerpaly zvláštní honoráře, všechny svazky – včetně dokumentů spolupracovníků – se předkládaly při kontrolách nadřízeným orgánům nebo třeba inspekci.

„Takže ,vymyslet' si při tom všem spolupracovníka, který vlastně vědomým spolupracovníkem nebyl, bylo opravdu velmi obtížné,“ tvrdí Ptáčníková. Přesto podle ní soudy takové „řetězení“ nepřímých důkazů o spolupráci neberou příliš v úvahu. V několika případech se už dokonce stalo i to, že soudy rozhodnou o neoprávněné evidenci osoby, přestože se dochoval vlastnoručně podepsaný vázací akt.

Ptáčníková připomíná, že poněkud jiná situace panovala třeba u Vojenské kontrarozvědky, což byla součást Státní bezpečnosti. „Tam údajně opravdu mohli – zvláště u vojáků základní služby – přistupovat k ,čárkovému systému', když bylo nutno naplnit ,kvóty' spolupracovníků,“ říká Ptáčníková. Bylo to dáno tím, že vzhledem k relativně krátké vojenské službě byl „záklaďák“ veden jako spolupracovník obvykle jen několik měsíců, čímž se významně snižovalo riziko odhalení „fiktivního“ agenta.

Estébáci předpisy dodržovali

Badatel Radek Schovánek jako další důvod, proč ministerstvo vnitra tak často prohrává lustrační spory, uvádí, že soudci mnohdy neznají přesné znění předpisů StB. Například prostorové odposlechy se podle těchto platných pravidel uváděly jako hlášení agentů, ačkoli v té době byl spolupracovník třeba v zahraničí. Obhájci pak takové záležitosti využívají k tvrzení, že spisy jsou zfalšované.

Neznalost pravidel tajné komunistické policie pak mnohdy vede ke zkreslování faktů. A napomáhají tomu i bývají důstojníci Státní bezpečnosti, kteří po letech u soudů sami zpochybňují svou práci. „Příslušníci StB ale předpisy dodržovali,“ říká Schovánek pro Týdeník ECHO. Připomíná, že spisy se nikdy neměly dostat na veřejnost – to se stalo až po listopadu 1989. Podle Schovánka může svou roli v prohraných sporech hrát i fakt, že například v Praze mají tyto případy na starosti soudci, kteří byli dříve členy KSČ.

„Z médií víme, že se u soudů brání hlavně osoby evidované v kategorii ,Agent'. Zejména pokud vědí, že se k jejich osobě dochoval výhradně záznam v registračním protokole. Nicméně sem tam se objeví žaloba na ochranu osobnosti u osob evidovaných v kategorii ,Důvěrník',“ říká ředitelka Archivu bezpečnostních složek Světlana Ptáčníková, podle níž je to ovšem poněkud nesmyslné.

V kategorii operativních spisů Státní bezpečnosti nejsou důvěrník, kandidát tajné spolupráce, kandidát agenta či kandidát informátora na základě nálezu Ústavního soudu kategoriemi vědomé spolupráce. To znamená, že člověk evidovaný v těchto kategoriích obdrží tak jako tak negativní lustrační osvědčení. „Nicméně čas od času takový soud proběhne. Z mediálně známých to byly například soudy Pavla Ploce, který v první instanci prohrál a proti rozsudku se neodvolal, a nyní Karla Voříška, který naopak vyhrál,“ říká Ptáčníková.

(Ne)aktivní agenti

Historici připomínají, že je potřeba každý souhlas se spoluprací s StB posuzovat individuálně. Mnozí lidé byli ke spolupráci dotlačeni a do značné míry přinuceni a podle toho také jejich „agenturní činnost“ vypadala – pro StB mnohdy neměla žádnou cenu.

Na druhou stranu byli i velmi aktivní agenti. Týdeník ECHO například zjistil, že někdejší důstojník Martin Koller, který v poslední době jako vojenský analytik komentoval v České televizi či rozhlase dění na Ukrajině nebo v Pásmu Gazy, byl od roku 1979 veden jako spolupracovník Vojenské kontrarozvědky. A z části spisu, který si měl Týdeník ECHO možnost prostudovat, vyplývá, že patřil k nesmírně aktivním „donašečům“. Součástí jeho složky je například zhruba 150 ručně psaných zpráv o důstojnících i vojácích základní služby.

Koller ve svých proslovech v televizi nebo rádiu hovořil například o „trapném lustračním zákonu“, o tom, že „ruský voják je lepší než americký“, nebo o ukrajinských „fašistických bojůvkách, které navazují na banderovce, kteří se podíleli na holocaustu a etnických čistkách“. Tvrdí, že malajsijské letadlo nemohli sestřelit proruští separatisté, protože „takovou výzbroj nemají“.