Za premiéra Mariana Rajoye se stalo Španělsko čtvrtou nejsilnější evropskou ekonomikou, když dosud bylo páté. Také proto vyhrál nedělní volby a může být předsedou vlády i nadále. Tak zní jeden z oblíbených vtipů španělské kampaně, který vychází z toho, že mezitím proběhl brexit a Británie z žebříčku vypadla. Vtip měl ohlas spíše z toho důvodu, že vystihuje postavu premiéra. Premiér Rajoy je považován za nudného patrona a lenocha. Veřejnost ani pořádně neví, co si o něm myslet, protože v médiích prakticky nevystupuje. Jenže i když premiér podle všeobecného přesvědčení nic nedělá, zemi se daří lépe, po ekonomickém propadu z let 2012–13 hospodářství akceleruje a růst se blíží hranici čtyř procent.

Příliš mnoho charismatiků

Lidová strana premiéra Rajoye vládne od voleb v prosinci 2011, kdy získala pohodlnou většinu. Musela ovšem čelit finanční krizi a vážným potížím bankovního sektoru. Rajoy tehdy odmítl rozsáhlou pomoc Evropské unie a rozhodl se, že začne šetřit ve státním rozpočtu. Tím způsobil ekonomický propad i strmý růst nezaměstnanosti, zároveň jeho Lidovou stranu zasáhly korupční skandály. Rajoy s tím podle svého zvyku nic nedělal a straníky pouze vyzýval, že musejí vydržet. Parlamentní volby loni v prosinci jeho výkony ohodnotily necelými 29 procenty hlasů, nejhorším stranickým výsledkem od roku 1989. Nebylo divu, během volebního období vznikly nové strany, především hnutí Podemos (Můžeme) charismatického marxisty Pabla Iglesiase, který se zastával nezaměstnaných i těch, kdo nedokázali splácet hypotéky, a také uskupení Ciudadanos (Občané) liberálního právníka Alberta Rivery. Iglesias, Rivera i noví vůdci socialistů a komunistů byli mladiství třicátníci a všichni slibovali změnu oproti poměrům panujícím za neoblíbeného premiéra Rajoye.

Noví přitažliví politici měli jedinou potíž: bylo jich moc, a tak žádný z nich nezískal víc než lidovci. Rajoy po volbách odmítl sestavit nový kabinet s poznámkou, že s ním do vlády stejně nikdo nechce, a nechal mladé žraloky, ať se na něčem domluví. Podle očekávání se nedomluvili a král Filip vyhlásil nové volby. Podle průzkumů byl jasným favoritem Podemos, stejně tak bylo pravděpodobné, že bude mít dost hlasů, aby sestavil radikální levicovou vládu se socialisty.

Ale v nedělních volbách to dopadlo jinak. Ztratila radikální levice, socialisté i Občané a polepšili si jenom lidovci. S 33 procenty sami vládu nesestaví, k tomu jim bude ve sněmovně s 350 poslanci chybět 39 hlasů. Rajoy tentokrát připustil, že se o něco pokusí, a jako první chce oslovit socialisty, u nichž by mu stačilo, kdyby podpořili jeho menšinovou vládu. Ostatní tři strany zatím spolupráci odmítají, asi jim však nezbude nic jiného než se s Rajoyem nějak domluvit. Další předčasné volby jejich pozici nezlepší a dohodě na trojkoalici proti lidovcům brání silné osobnosti vůdců.

Španělé spěchají pomalu

Španělsko bylo jednou ze zemí, kde se lidé během krize bouřili proti elitám, přitom společně s Řeckem, Itálií a Portugalskem dávali přednost levicovým radikálům. Velká budoucnost se věštila hnutí Podemos, které založili komunističtí intelektuálové naplnění obdivem k autoritářským levicovým režimům v Jižní Americe, konkrétně k Chávezově Venezuele. V rozjitřené době mohou extrémy uspět. Šéf Iglesias je navíc schopný stratég, který dokázal šikovně složit koalice a vyhrát komunální volby v Barceloně a Madridu. Jenomže nevyšel jeho poslední tah v republikových volbách, kdy uzavřel úzkou koalici se skalními komunisty.

Experti teď budou zjišťovat, proč Španělé dali už potřetí za sebou nejvíc hlasů vyhlášenému lenochovi. Objevují se hypotézy, že důležitou roli sehrál brexit. Evropa jako taková kráčí do neklidných časů, proto není čas na dobrodružné komunistické experimenty s jakž takž fungující ekonomikou ani na razantní boj s korupcí, který koneckonců může v zemi se zavedenou a široce přijímanou mírou klientelismu napáchat víc škody než užitku.

Obecně tedy mohou Španělé a hlavně premiér Rajoy posloužit jako vzor pro ostatní národy, které se vášnivě dožadují změny – ať už z pozice radikální levice, nebo pravice. Za zlepšení poměrů je třeba bojovat, není ale možné slepě následovat vůdce, kteří se předhánějí v tom, kdo z nich použije radikálnější rétoriku. Než se rozhodnout k neuváženému převratu, je lepší počkat, jestli budou originální projevy charismatických vůdců fungovat ještě za čtyři nebo pět let.