Od Národního divadla se očekává, sice nepsaně, ale dosti silně, že bude mít na repertoáru tituly považované za „rodinné stříbro“. Má to svou logiku, ale také úskalí. Mimo jiné v tom, že české drama žádnou zvlášť výstavní a rozsáhlou klenotnicí nedisponuje.

Takže nezbývá než Maryšu, Naše furianty, Švandu dudáka nebo Lucernu doplňovat i kousky, o jejichž ryzosti lze mít navzdory veškerému lesku silné pochybnosti. Ale abychom nezabředli do šperkařské terminologie: populární Nezvalově Manon Lescaut se sice daří dojímat další a další generace, jenže málo platné, ta hra není o moc víc než líbivý a šikovně napsaný melodramatický kýč. Otázkou je, jak má k předloze takovéhoto rázu přistoupit seriózní divadelní dům – když už si ji tam tedy vybrali.

Umělecký šéf činohry Národního divadla se s tím vypořádal zcela ve shodě se svým režijním naturelem. Nedistancuje se, neparoduje, nesnaží se v textu objevit netušená sdělení či neznámé hlubiny; servíruje sladkobolnou milostnou historku, ovšem s okázalou výtvarnou nádherou a s využitím celé řady dobře zvládnutých postupů a triků moderní režie. Výsledkem je trochu zvláštní hybrid, staré líbivé divadlo v efektním současném balení.

Motýl, růže, včela z óbrkostela

Daniel Špinar je režisér s výrazným výtvarným cítěním; a Manon je toho dalším důkazem. Tím spíš, že úctyhodný kus práce odvádí jeho dvorní scénografka Lucia Škandíková a také autor kostýmů Marek Cpin (jinak výrazný spolutvůrce poetiky Divadla Na zábradlí). Všichni tři bez ostychu hrají na efekt, faktem ale je, že takto vizuálně propracovaných inscenací není v českém divadle mnoho; suverenita, s jakou si tahle trojice poradila s velkým prostorem zlaté kapličky, je obdivuhodná.

Ponurý obdélník v přední části jeviště – vysypaný z tmavého štěrku – lze brát třeba jako základy kostela, spíš má ale obecnější roli nevlídného „duchovního místa“, kterému dominuje ctnostný Tiberge, špatný přítel, jehož intriky opakovaně srážejí zamilovanou ústřední dvojici na kolena. (Špinar dodává explicitní homosexuální motivaci, to je však jen ornament, nikoli zásah do podstaty příběhu.) Od zářivě světlého světa, ve kterém se pohybují Manon Lescaut a rytíř Des Grieux, předscénu striktně odděluje opona. Ta se majestátně zvedne těsně před prvním příchodem Manon, a když se Tibergovi podaří oba milence rozdělit, s velkým gestem nechá oponu zase spustit. Jenže ani v prosluněném světě zamilovaných to není úplně jednoznačné: zprvu má dokonce podobu obrazárny, v níž vedle sebe visí obrovský radostný obraz ráje a téměř pornografický pohled na ženský klín. Pokoj, do kterého se novopečení milenci uchýlí, je vymalovaný jako zářivě modré nebe s obláčky (stejně v tu chvíli vyhlížejí i kostýmy), dvojice banálních lampiček nad velkou postelí však nedá zapomenout na nepříjemnou hotelovou neosobnost. V dalších dějstvích tvoří pozadí už jen neurčitý otvor proražený ve zdi – a je na divácích, jestli jim průhled do tmavého zákulisí bude evokovat zlý svět nebo třeba zkázu a pekelné zatracení.

Pokud ponecháme stranou místy docela extravagantní výtvarné řešení, zůstane inscenace, která jde s předlohou spořádaně ruku v ruce. Špinar s dramaturgyní Ilonou Smejkalovou hru důkladně proškrtali, zrychlili a zbavili ji všech vedlejších postav; melodramatický ráz, mladistvou rozjitřenost i Nezvalovo opulentní rýmování však ponechali prakticky netknuté. Pokud se někdo těší na verše typu „Manon je motýl, Manon je včela…“, nemusí se bát, že o ně bude připraven. Právě naopak, zazní hezky z forbíny, s plnou parádou a bez sebemenší stopy ironie. Stejně tak dojde i na nejrůznější refrény („Vždyť ten život milý je jeden, jen jeden“), které se hrou proplétají a více či méně rafinovaně nabývají různého významu podle okolností, do jakých jsou zasazeny. A aby nebylo vůbec žádných pochyb, v podkresu se co chvíli ozývají náležitě patetické varhany.

Opravdový mohutný dvanácterák

Ale stejně to tak trochu vypadá, že se inscenátoři chytili do pasti. Manon Lescaut je totiž hra, která – příběhem i použitým jazykem – si doslova vynucuje adekvátně melodramatické a lyrizující nastudování. Tedy alespoň pokud nemá dojít na vyloženou parodii. Špinar od první chvíle sází na zvučnou recitaci a kontrast mladistvé rozjitřenosti ústředního páru s Tibergovým strohým fanatismem a vyprahlostí postaršího Manonina ctitele pana Duvala. Zároveň s tím se však snaží udržet jistý nadhled. Ironizuje zlehka a nenápadně, ale soustavně a navíc „zevnitř“. (Zvláště patrné to bylo v obsazení s Pavlínou Štorkovou, pro niž je takový přístup k postavě charakteristický.) Jenže úměrně tomu, jak předloha postupně „utahuje šrouby“, se odstup tohoto typu chtě nechtě vytrácí, nelomené melodramatičnosti přibývá a ve finále se již představení oddává patetické slzotvorbě zcela bez zábran, s využitím těch nejpříšernějších žánrových klišé. Od zmírajícího, navzdory tomu však bolestně radostného témbru nebohé Manon přes poponášení raněné milenky v náručí a krvavou skvrnu na jejích bílých šatech až po závěrečné zoufalé vzkřiknutí: „Ó Tibergi! Ó Des Grieux!“ Neznamená to, že se ve druhé půlce hraje výhradně vážně, odlehčující momenty už jsou však pouze přílepky, často poněkud starokomického rázu, jako třeba žertovné navlékání rytíře Des Grieux do plechově chřestícího brnění. Příznačné je, že pokud už se v této části objeví nějaký ironizující žertík, je spíše výtvarný. Třeba když oba milenci nutí v toporně žertovné scéně pana Duvala, aby se „posadil pod parohy“, leží na vyvýšeném pódiu opravdový mohutný dvanácterák.

Obě hlavní role jsou alternované. První premiéru odehrála Pavlína Štorková a Vladimír Polívka, druhou Jana Pidrmanová a Patrik Děrgel (dále se budou nepravidelně střídat). Nejvýraznější byla z celé čtveřice již zmíněná Pavlína Štorková. Její Manon především v první polovině spojuje neokázalé kouzlo „obyčejné dívky“ s cílevědomou koketerií, nijak zvlášť nezastírá, že umí být prohnaná potvora, dokáže to ale navléci tak, že jí na to ctitelé i diváci ochotně skočí. Jana Pidrmanová naopak hrála spíš klasickou naivku, a vzhledem k tomu, že se v tomto ohledu přidal i její partner, byla druhá premiéra v porovnání s tou první o poznání prvoplánovější a melodramatičtější. Pokud se smíříme s koňskou dávkou lyrické přepjatosti, lze ocenit i to, že všichni čtyři velmi dobře zvládají verše: režie si viditelně dává záležet na tom, aby byly náležitě zvučné, a tak všechny ty „hříšné světice“ či „ďáblovi muži“ znějí s razancí takřka operní. Podstatně méně prostoru mají zbylé dvě postavy. Radúz Mácha hraje Tiberga jako setrvale excitovaného fanatika, Vladislav Beneš coby pan Duval vystačí s jedinou polohou dutě uhlazeného, dokonale nezajímavého panáka. Jistým paradoxem je, že se v případě hlavního protihráče mladých vášnivých milenců prakticky nedá rozlišit, kde končí stylizace a co už je šikovně využitý herecký typus.

Moderní divadlo pro bojácné

Nemá smysl si namlouvat, že Manon Lescaut je v jakémkoli ohledu přelomovou nebo zásadní inscenací. Nový umělecký šéf činohry Národního divadla (pro pořádek: Špinar do funkce oficiálně nastoupil začátkem této sezony) spíš znovu potvrdil, že je technicky neobyčejně zručný režisér, kterému nečiní potíže vyjít vstříc očekávanému vkusu pověstného „normálního“ diváka. Stejně tak dokazuje, že umí spolehlivě dostát nárokům žánru, byť za cenu melodramatického patosu a podbízivosti. Otázkou je, zda být z něčeho takového na rozpacích, nebo se radovat. Na místě je spíš opatrný optimismus. Národní divadlo je kolos, jehož manévrovací možnosti jsou omezené a publikum skálopevně konzervativní (v historické budově to platí dvojnásob); bylo by pošetilé dožadovat se nějaké razantní změny kurzu. Zvlášť v případě povinného oprašování rodinného stříbra. Vůči volbě titulu i samotné inscenaci lze mít tisíc výhrad, nelze však nevidět, že se tu pod bezpečným krytím motýla Manon používá docela současný divadelní jazyk a že do zlaté kapličky přichází řada zajímavých tváří. Špinar není žádný revolucionář a na první pohled až příliš opatrná strategie dává smysl.

Nové inscenaci se podařilo vzbudit dojem, že by se měla stát vlajkovou lodí činohry Národního divadla; celé je to ale trochu složitější. Špinar má za sebou dvě velké šéfovské činoherní režie a obě se bez nejmenších pochyb pohybují v docela jiné váhové kategorii než Manon Lescaut: současnou britskou hru Zemětřesení v Londýně (na Nové scéně) a Othella (ve Stavovském divadle). Kde tedy hledat toho pravého, autentického a „vlajkového“ Špinara? Vtip je v tom, že zároveň všude i nikde. Máme co do činění s talentovaným tvůrcem, který si udržuje svůj vizuální styl, přitom se ale velmi pružně přizpůsobuje titulům, s nimiž pracuje. Jeho nejnovější opus není nutné chápat osudově, představuje spíš určitý extrém, vějičku pro nejširší publikum. Cosi na způsob vzkazu: Vyznáváme moderní divadlo, přesto se nás nemusíte bát. Jestli něco takového může vyjít, je samozřejmě ve hvězdách, šance na úspěch jsou však docela slušné.

Vítězslav Nezval: Manon Lescaut. Režie: Daniel Špinar. Scéna: Lucia Škandíková. Kostýmy: Marek Cpin. Hudba: Jiří Hájek. Dramaturgie: Ilona Smejkalová. Premiéry 11. a 12. února 2016 v historické budově Národního divadla.