Franziska Kellerová, německá europoslankyně za Stranu zelených, přišla před několika dny v rozhovoru pro regionální Neue Osnabrücker Zeitung s pozoruhodným příspěvkem do debaty o migrační krizi: vyřešit situaci, kdy se do některých zemí EU migranti jen hrnou, zatímco do jiných se jim zvlášť nechce, přesouváním běženců nikoliv jednotlivě, ale po spřízněných skupinách – třeba po vesnicích. Jako příklad uvedla přesunutí celé syrské vesnice najednou třeba do Lotyšska.

V zásadě jde o takovou permanentní a mezikontinentální variaci někdejších oblíbených zájezdů jednotných zemědělských družstev. Takový syrský přesídlenec, který si už maloval, jak se bude procházet pod Braniborskou bránou v Berlíně, může být sice krapet překvapen, až ho zájezdová agentura poslankyně Kellerové vyklopí někde za Rigou, ale to už jsou detaily. Otázkou je, zda to zelená zákonodárkyně zcela domyslela. Vesnice po vysídlencích zůstanou zbytečně prázdné a chátrající, ostatně známe to z našeho pohraničí. Třeba by nebylo od věci zavést i kvóty na dosídlování opačným směrem, z Evropy tam. Vyřeší se tím dvě mouchy jednou ranou: nově příchozí dostanou v Evropě dost životního prostoru a bohatí Evropané dají válkou zničené země dohromady rychleji než nuzní uprchlíci.

Anebo je to ještě jinak: totiž že návrh Franzisky Kellerové je sociální inženýrství nejobludnějšího zrna. Nabízí se samozřejmě i zlomyslná poznámka, že slova o transportech celých vesnic zní z úst političky německé národnosti poněkud znepokojivým dojmem, ale podstata problému je jinde. Není samozřejmě příliš pravděpodobné, že by se obskurní řešení europoslankyně Kellerové v dohledné době dočkalo realizace. Spíše se nám tu nabízí pozoruhodný vhled do způsobu uvažování části západoevropských a především unijních politiků. Kellerová se jistě sama považuje za humanistku, nicméně to jí nebrání v tom, aby v podstatě o migrantech přemýšlela jako o dobytku, který bude dle jakýchsi kvót přesouvat po Evropě.

Situace je přitom přehledná: migranti jsou vesměs racionálně uvažující lidé a jdou tam, kde očekávají nejsnazší životní podmínky. Do oblastí, jako je Německo či Skandinávie, tedy zemí, jejichž politická reprezentace v minulých letech naprosto nezodpovědnými prohlášeními vyvolala ve stamilionech obyvatel zemí globálního jihu (a zdaleka ne jen u obyvatel zemí postižených válkou) přesvědčení, že v Evropě je čeká ráj na zemi. Na rozdělení podle úřednických foršriftů v rámci jakési globální verze hry škatulata, hejbejte se nejsou migranti zvědaví, jak se ukazuje už nyní. Ona modelová syrská vesnice z příkladu europoslankyně Kellerové by se z Pobaltí okamžitě snažila přesunout do pro její obyvatele perspektivnějších oblastí. Tento jev jsme již viděli u tisíců lidí, kteří v podstatě útočili na nákladní vozy jedoucí z Francie do Velké Británie podmořským Eurotunelem.

Prioritou politiků Evropské unie by především měl být boj s příčinami migrace, jako je nepřijatelná existence takzvaného Islámského státu nebo stále tíživější problém sucha v arabských zemích a severní Africe. Zde by mohla EU alespoň částečně ospravedlnit neustálý tlak na větší integraci, neboť tyto výzvy si, na rozdíl od sto a jednoho byrokratických nesmyslů běžně řešených na půdě europarlamentu, skutečně žádají jednotný postup zemí Unie. Ale řešení následků, nikoliv příčin, notabene tak bizarními způsoby, jako je řízené vysidlování, navrhované Kellerovou, způsobí další přehřívání už tak napjatého vztahu nemalé části evropské veřejnosti k nově příchozím. A přináší další body populistům a politickým žonglérům se strachem.