Jako urychlovač konfliktů v sociální demokracii se Losyho palác v pražské Hybernské ulici osvědčil už vícekrát. První slavnou epizodou byl „boj o Lidový dům“ na podzim 1920. V září ho nezákonně obsadila levicová frakce ČSSD, tehdy podporovaná většinou členské základny. Předseda strany Antonín Němec se proto obrátil na soud, který nechal Lidový dům v prosinci vyklidit a vrátit právoplatně zvolenému vedení. Vyhození levičáci pak založili KSČ.

V únoru 1948 posloužil Lidový dům jako nástroj komunistů k likvidaci ČSSD. Kompromisní šéf strany Bohumil Laušman se 24. února vylekal, když komunistické milice opět obsadily hlavní sídlo jeho strany. Proto zavolal premiérovi Klementu Gottwaldovi a slíbil, že sociální demokraté nebudou komunistům následující den komplikovat převzetí moci v zemi. Laušman skutečně dostal Lidový dům zpátky, a k tomu ještě funkci vicepremiéra v nové Gottwaldově vládě. Ovšem už po čtyřech měsících, přesně 27. června, musel asistovat při sloučení své strany s komunisty. KSČ převzala i Lidový dům s odůvodněním, že jí ve skutečnosti patří už od roku 1920.

Ve třetím vydání se boj o ovládnutí Lidového domu opakoval po listopadu 1989, když novodobá sociální demokracie musela prokázat, že jí dům v Hybernské ulici opravdu patří. Už 19. března 1990 komunisté iniciativně předali Lidový dům sociální demokracii, jeho převzetím však tehdejší předseda ČSSD Jiří Horák udělal zásadní chybu. V říjnu 1993, už za nového předsedy Miloše Zemana, podal ministr financí Ivan Kočárník žalobu na určení skutečného majitele. Ministrovi za ODS tehdy byly podsouvány temné politické motivy na likvidaci politické konkurence, která se bez majetku dostala do vážných finančních potíží. K žalobě měl však dostatečně vážné důvody. Komunistický majetek byl po listopadu 1989 zabaven státem a ČSSD k zápisu do katastru nestačilo, že její práva uznali komunisté. Po Kočárníkově zásahu musela strana prokázat, že jí patří akcie společnosti Cíl, která Lidový dům vlastnila před únorem 1948, jinými slovy že je skutečným dědicem předúnorové sociální demokracie. To se zpočátku ukazovalo jako nemožný úkol a Zemanova strana prohrávala jeden soud ze druhým.

K obratu došlo až v květnu roku 1997, kdy pokladnice strany Barbora Snopková přivedla k Zemanovi bývalého podnikového právníka Zdeňka Altnera. Ten sociálním demokratům představil své dva kolegy, špičkového advokáta Zdeňka Hájka a zkušeného notáře Václava Halbicha. Právníci připravili během tří let ústavní stížnost a rozsudkem Ústavního soudu připadl Lidový dům společnosti Cíl, která pak během dvou let převedla palác na ČSSD.

Dědictví exilových hrdinů

I třetí epizoda z dějin Lidového domu měla na sociální demokracii zásadní vliv. Do verdiktu ústavních soudců trvaly spory o výklad, kdo reprezentoval ČSSD po únoru 1948. Předseda Laušman spolu se Zdeňkem Fierlingerem a dalšími komunistickými agenty tehdy ovládli ústřední výkonný výbor. Ještě v březnu výbor vyloučil ze strany dosavadního ministra výživy Václava Majera, ústředního tajemníka Blažeje Vilíma a další členy vedení, kteří se nechtěli podřídit komunistům.

Ovšem Vilím oznámil ještě v březnu v Londýně založení Ústředního výkonného výboru ČSSD v zahraničí a tento výbor složený z dalších poúnorových emigrantů se poprvé sešel 24. dubna. Prohlásil se za jediného představitele ČSSD a vyloučil ze strany naopak Laušmana, Fierlingera a další spolupracovníky KSČ.

Otázka, kdo byl po únoru 1948 představitelem sociální demokracie, nabrala během třetího boje o Lidový dům na důležitosti.

Existovaly dva možné výklady. Podle prvního z nich byl od března do června 1948 legitimním vůdcem strany Laušman, který připustil rozpuštění strany v KSČ. Když se sociální demokracie od komunistů v roce 1989 opět oddělila, pak od svých kolegů z levice přirozeně dostala Lidový dům nazpátek. Protagonistou takového výkladu byl Zeman, který při svém zvolení za předsedu na hradeckém sjezdu v roce 1993 vyzval bývalé komunisty k „návratu z vandru“, tedy vstupu do sociální demokracie, ze které komunistické hnutí svého času vzniklo. Blízkost nového vedení k bývalým komunistům ještě zdůraznil výrokem, že teď ČSSD půjde vládě po krku. Připomněl tím historickou Gottwaldovu výhrůžku demokratickým politikům: „My se chodíme do Moskvy učit, jak vám zakroutit krk.“

Taková interpretace lákala nové členy, nešla však v soudních sporech o Lidový dům použít. Popis příběhu, jak sociální demokracie přátelsky splynula s komunisty, aby se s nimi stejně přátelsky rozloučila, mohl Ústavní soud těžko přesvědčit, že si ČSSD může vzít část zabaveného majetku komunistů. Proto vytvořili právníci Hájek a Halbich ve spolupráci se stranickým ekonomem Zdeňkem Uhlířem konstrukci, podle níž sociální demokracii reprezentovalo už od března 1948 exilové Blažejovo a Majerovo křídlo. Právníci doložili, že první ústřední výbor exilové ČSSD tvořili jen sociální demokraté zvolení na brněnském sjezdu v listopadu 1947, také předložili archivní dokumenty, podle nichž sociální demokraté okamžitě po své emigraci začali automaticky platit příspěvky exilové reprezentaci. Lidový dům tedy patřil exilové ČSSD bez ohledu na to, že v dobách komunistické vlády nemohla svá práva využít.

Návrat emigrantů do vlasti v 90. letech pak legitimizoval zdejší nově založenou stranu jako dědice předúnorové ČSSD. Právníci nezdůrazňovali, že se exilová sociální demokracie s nově založenou organizací v Česku nikdy nesloučila a že počátkem 90. let fungovala nezávisle. Nepřipomínali ani to, že se předseda Zeman snažil emigranty zbavit vlivu a že toho dosáhl, když se jeho předchůdce, bývalý emigrant Horák, zklamaně vrátil do USA. Necitovali ani posledního předsedu exilu Karla Hrubého, který se nikdy netajil tím, že Zemana nepovažuje za sociálního demokrata. Ústavnímu soudu místo toho doložili, že exilová ČSSD přestala v roce 1995 fungovat a že její část souhlasila s přeměnou na zahraniční region tuzemské sociální demokracie. Řečí právníků, exilová strana se rozplynula v polistopadové obnovené ČSSD. Proto Ústavní soud uznal, že akcie Cíl uložené ve Státním archivu patří sociálním demokratům.

Happy end třetího boje o Lidový dům nespočíval pouze ve znovuzískání komplexu v Hybernské ulici. ČSSD se během řízení před Ústavním soudem jednoznačně přihlásila k následnictví Vilímova a Majerova křídla i k výkladu, že Laušman a Fierlinger byli ze strany právoplatně vyloučeni ještě dřív, než tuzemskou členskou základnu strany rozpustili v KSČ.

Čemu slouží ČSSD

Nejpozději od letošního 31. března je ale jasné, že boj o Lidový dům třetí kapitolou neskončil. Ten den Městský soud v Praze pravomocně rozhodl šestnáctileté spory ČSSD s právníkem Altnerem. Sociální demokraté nezaplatili za vyhraný spor o Lidový dům 18 milionů. Mají tedy uhradit svůj dluh navýšený o smluvní pokutu 320 milionů.

Tím vznikly spekulace, že ČSSD může o Lidový dům opět přijít, protože pouze jeho prodejem získá potřebnou částku. Skončily během jednoho týdne, když Fio banka zvětšila sociálním demokratům úvěrový rámec. Dosud si mohla ČSSD díky záruce za Lannův palác, který přiléhá k Lidovému domu, půjčit od banky až 220 milionů. Teď nebude problém úvěr zvýšit až na půl miliardy, protože ČSSD se může zaručit také budoucími příjmy ze státního rozpočtu. Nad sto miliony ročně se udrží nejméně v dalších dvou letech.

Ve čtvrtém dílu boje o Lidový dům se nerozhoduje o tom, jestli ČSSD zkrachuje, ale o něčem ještě důležitějším. Ukáže se, jestli jsou sociální demokraté opravdu stranou, která se nezištně snaží uvádět do společenského života své základní principy, v první řadě rovnost a spravedlnost. Druhou variantou je možnost, že ČSSD patří k nesvědomitým korporacím zařízeným na tahání peněz ze státního rozpočtu a že vliv ve státním aparátu chce získat pouze z toho důvodu. Strana se kvůli domu v Hybernské ulici přihlásila k dědictví exilové sociální demokracie, ve skutečnosti slouží bývalým komunistům k transformaci jejich předlistopadové moci.

První reakce sociálních demokratů na verdikt soudu ukazuje, že varianta č. 2 je správná. O spravedlnost nejde, sociální demokracie pravomocný rozsudek respektovat nebude, dlužnou částku nezaplatí a zkusí, jestli verdikt nepůjde obrátit u Nejvyššího soudu. Řeči o rovnosti a solidaritě jsou jen okrasou na vizitce nové polistopadové vrchnosti. Ostatní musí zákony dodržovat, král je však nad zákonem, který sám vydává.

Nenasytný Altner

Skutečnost, že se ČSSD stala pouhým mocenským nástrojem svého vedení, dokládá podrobná analýza dokumentů. Sociální demokraté se snaží vzbudit dojem, že jsou obětí podvodného právníka Altnera, který jim dal podepsat nevýhodnou smlouvu o zastupování během boje o Lidový dům. Právník už dostal zaplaceno, jenže teď žádá další peníze, které si nezaslouží. Oni teď pykají, protože to minulé vedení špatně domluvilo. Tento výklad ovšem zakrývá důležité události, ze kterých vyplývá úplně jiný příběh.

Druhého května 1997 předseda Zeman skutečně podepsal mandátní smlouvu s právníkem Altnerem, podle níž musel zaplatit za odvedenou práci až po vítězném ukončení sporu. Přislíbil uhradit deset procent z ceny Lidového domu a vedle toho také deset procent ze všech peněz, které ČSSD získá pronájmy své nemovitosti. Není sporu, že se podíl z ceny domu, který právníci vysoudili, sluší zaplatit, je ovšem přirozené zpochybňovat závazek, že by ČSSD měla platit podíl ze všech pronájmů, které dostane třeba za sto let.

Dodnes není vysvětleno, proč s tím Zeman souhlasil. V Lidovém domě koluje verze, podle níž se na podílech z pronájmů domluvila pokladnice Snopková s Altnerem, stranický místopředseda a partner Snopkové dohodu parafoval a Zeman bezmyšlenkovitě připojil podpis. „Který blbec takovou smlouvu podepsal?“ prohlásil prý Zeman, když byl poprvé upozorněn na počínající problémy s Altnerem.

Ovšem ani výklad, že se „proradný“ Altner domluvil se Snopkovou a využil Zemanovy nepozornosti, není úplný. Sociální demokraté totiž nezaplatili ani deset procent z ceny Lidového domu, tedy částku 50 milionů. Altnerovi z ní v roce 2000 poslali pouze 16 milionů a zbylé dvě třetiny dali do soudní úschovy. Tyto peníze patřily právníkům Hájkovi a Halbichovi, kteří odvedli při ústavní žalobě většinu práce. Jejich nároky zajišťovala smlouva o přistoupení k Altnerově mandátní smlouvě z roku 1997 i plné moci, které od sociální demokracie dostali. ČSSD ovšem využila toho, že Altner dohodu s Hájkem a Halbichem zpochybnil, a proto dala peníze do úschovy s tím, že se má před soudem prokázat, komu ze tří příjemců peníze vlastně patří. Soudy dodnes nerozhodly.

ČSSD se mezitím bránila dalším nájezdům Altnera. Právník získal dokumenty, že ČSSD dostala od rakouské firmy Strabag za nájmy z 90. let 180 milionů, a proto požádal o desetinu. Zároveň se přihlásil o 72,8 milionu, deset procent z částky, kterou Cíl inkasoval v roce 2000 za přilehlé pozemky ve vedlejší ulici V Celnici. Obě žádosti nejsou úplně nesmyslné, i když vycházejí ze sporné klauzule ve smlouvě. Devět set milionů za nájmy od Strabagu a za pozemky získala sociální demokracie bezprostředně po vítězství právníků u Ústavního soudu. Lze však pochopit odmítavou reakci Zemanova vedení strany, které dobře chápalo, že po splnění obou požadavků přijde Altner s dalšími. Spory nechali na právní kanceláři Kříž a Bělina a posléze na nástupnické kanceláři Bělina & Partners.

Poslední spravedlivý Paroubek

Bez ohledu na Altnerovy žaloby a na právníky, kteří dosud marně čekají na svou mzdu, nastala pro sociální demokracii „dolce vita“. Jak ukazují výroční zprávy, ČSSD spustila penězovod z Cíle do stranické pokladny, kde během deseti let zmizelo osm set milionů. Strana k tomu ročně inkasovala okolo dvaceti milionů za pronájmy prostor Lidového domu, tedy stejně velkou částku jako na členských příspěvcích. Vedle projídání zisků z Lidového domu se finanční poměry zlepšily ještě z jednoho důvodu: po dohodě s ODS sociální demokraté prosadili vyšší státní příspěvky a ČSSD dostává na účtech od roku 2000 nejméně 100 milionů jen za to, že má nějaké poslance, senátory a krajské zastupitele, nemluvě o dotaci za hlasy z voleb.

Komplikace nastaly až v roce 2010, kdy strana z vlastních účtů investovala do voleb půl miliardy, proti očekávání však měla slabý výsledek, po kterém rezignoval předseda Jiří Paroubek. Jeho nástupce Bohuslav Sobotka musel šetřit, škrcení výdajů však nebylo drastické, protože si vzal dvousetmilionový úvěr na Lannův palác.

V době hojnosti napadlo jediného Paroubka, že by se ČSSD měla nějak vypořádat s právníky. Bez potíží se dohodl s Hájkem a Halbichem. Poslal jim osobní dopis, kde mimo jiné uznal „že Váš osobní podíl na úspěšném dokončení věci byl minimálně stejně významný a podstatný jako podíl Dr. Altnera“. Oni naopak slíbili, že se spokojí s 32 miliony z ceny Lidového domu a nebudou chtít podíl za nájmy. Paroubek oslovil i Altnera s nabídkou, že mu vyplatí 130 milionů, pokud se vzdá dalších nároků. Ten však odmítl, a tím padly všechny dohody.

Harpagoni z Hybernské ulice

Dnes ČSSD jen těžko chápe, že musí splnit smlouvu a Altnerovi zaplatit. Svěřila přece svou věc nejlepším právníkům, kteří se už dokázali ubránit žalobě o 72 milionů, protože Altner nezaplatil soudní poplatky. Jak je tedy možné, že prohráli ve sporu o 18milionový podíl na nájmu od Strabagu? Přinejmenším mohli opakovat stejný postup jako v případě 32 milionů pro Halbicha a Hájka a uložit i 18 milionů do úschovy, ať se o ně právníci Altner, Halbich a Hájek perou, jak dlouho jim je libo. Přitom by se strana elegantně vyhnula třísetmilionové sankční pokutě. Anebo mohli prosadit koncentraci řízení, aby patnáctileté průtahy nezvyšovaly smluvní sankce, případně požádat soudkyni o moderaci požadavku na příliš vysokou smluvní pokutu.

Sociální demokracie na takové otázky odpovídá prostřednictvím mluvčího Jiřího Chvojky. Ten tvrdí, že tuzemský právní řád tyto možnosti v případu nájemného od Strabagu vylučuje.

Větší logiku však má jiný výklad: ČSSD od počátku nechtěla platit. Odvedla Altnerovi 16 milionů z ceny Lidového domu, odměnu jeho kolegům však šikovně zablokovala. Když mohla ignorovat oprávněné požadavky Hájka a Halbicha, pak nečekala, že mohou u soudu uspět přehnané žádosti neseriózního Altnera. Útěk před závazky za právní služby při získání komplexu v Hybernské trval patnáct let, teď čtvrtý boj o Lidový dům odhaluje sociální demokracii jako stranu, která popřela své klasické hodnoty.