Dvacátého pátého února 1950 zemřel po měsíci brutálního mučení farář Josef Toufar. O jeho osudu napsal dvě objevné knihy novinář Miloš Doležal, přičemž ta druhá, Krok do tmavé noci, vychází právě nyní. Doležal byl jedním z těch, kteří vypátrali místo na pražském Ďáblickém hřbitově, kde zavražděný kněz spočinul v hromadném hrobě, v roce 2014 byl přítomen jeho exhumaci, stejně jako vloni jeho pohřbení v Číhošti, kde Toufar kdysi kázal a byl StB obviněn z inscenování „číhošťského zázraku“. Tajná policie se několik hodin před Toufarovou smrtí pokusila s knězem v tamním kostele nafilmovat „rekonstrukci“ případu. Toufar při cestě zpátky v autě zkolaboval a druhý den zemřel. Domněle zničené filmové záběry Doležal nedávno objevil.

Kde jste ty záběry našel?

Dozvěděl jsem se, že v Národním filmovém archivu existují filmové záběry neznámého původu z 50. let. Objevil jsem mezi nimi sekvence, které jsem považoval za ztracené. Je paradoxní, že je StB nezničila, protože to jsou důkazy o jejich metodách, je na nich jasně vidět trýzněný člověk v dezolátním stavu, a také záběry mechanismu, kterým estébáci tahají za ten kříž. Nafilmované obludné divadlo.

Co jste při jejich sledování cítil?

Zalapal jsem po dechu. Hluboce to mnou otřáslo. Vidět někoho v takovém stavu, s vědomím toho, co předcházelo a následovalo... Připadal jsem si trochu jako voyeur, sledující „v přímém přenosu“ knězovo pomalé umírání. Měl jsem ostych to publikovat, ale zároveň vím, že je to důkaz surovosti StB.

Byly i na tak starém černobílém filmu poznat znaky mučení?

Je to dost znatelné. Na čele má Toufar boule, na obličeji podlitiny, zřejmě i vyražené přední zuby. Jeden z estébáků v roce 1968 vypověděl: „My jsme zatýkali zdravého, statného vesnického chlapa, a když jsem ho viděl po měsíci při tom filmování, byl to ztrhaný stařec.“

Myslíte, že to Toufar nakonec vzdal a plnil příkazy estébáků?

To je důležitá otázka. Estébáci nevěděli, co si s ním počít. Sami o něm někde říkají, že je to člověk, se kterým nehnou, protože je vnitřně pevný. Po měsíci hladovění, žízně, zimy, buzení každou půlhodinu, ponižování a psychického a fyzického mučení ztrácíte schopnost ovládat se, být sám sebou. Jste ovládán. Je vůbec div, že se tak dlouho dokázal držet. V tom závěru, když to vypadalo, že je konečně zlomený, ale přitom se mohli obávat, aby třeba při veřejném procesu vše neodvolal, ho chtěli rychle zaznamenat, aby to posloužilo „jako důkaz“. Lékaři mi řekli, že ten člověk musel být po měsíčním brutálním lámání pouhou loutkou. Ocitl se v extrémní hrůze a stresu, bez možnosti volby, na hranici života a smrti. Byl jako zvíře, zahnané do kouta klece. Snažil se tedy příkazům vyhovět a na nic jiného neměl sílu myslet. Vůli z něj vymlátili.

Píšete, jak v roce 1950 Klement Gottwald vytahal šéfa té estébácké skupiny za ucho, že nechali Toufara umřít...

Ano, to jsem našel také teprve nedávno. Byla to výpověď Josefa Čecha, který byl jedním z architektů Toufarova vyslýchání. Gottwald ho chytil při oslavě ve Španělském sále žoviálně za ucho a říkal mu: Vy jste to tedy pěkně pos… To doznání měli z Toufara dostat přímo na příkaz prezidenta. Tři ministři, Čepička, Nosek a Kopecký, o vývoji případu dostávali svodky. Vyšetřování ale nepřinášelo žádné výsledky a oni byli naštvaní. Estébáci byli pod tlakem, po čtyřech týdnech neměli nic, Josef Toufar statečně odolával. Láme se to až právě 22. a 23. února. Měli jednoznačné zadání, že Gottwald chce 24. února veřejně vystoupit s kritickým referátem proti katolické církvi a potřebuje za každou cenu Toufarovo „přiznání“. Takže ty poslední dny a hodiny to byla brachiální zabijačka. Toufara „vyslýchali“ tři estébáci, svlékali ho, uvazovali, zavázali mu oči, pověsili na hák a mlátili. Pak šli na oběd, prospat se a k večeru na to šli znovu. Byli navíc naštvaní z toho, že ve Valdicích musí dřepět tak dlouho, protože si mysleli, že to zvládnou za pár dní, udělají bububu a on se přizná.

Hlavní vyšetřovatel Ladislav Mácha, který dostal za svůj čin na konci 90. let pětiletý trest, ale odseděl si ze zdravotních důvodů jen rok, stále žije. Dnes mu je 93 let. Sešel jste se s ním?

Ano, když s ním v roce 1998 probíhal soud. Hrál tyátr – chodil tam o berlích, ale po soudu je nepoužíval a spěchal na tramvaj. Několikrát jsem ho doprovázel domů, překvapivě mě neodehnal, občas odpovídal na otázky, někdy se zapomněl a zasyčel: Ty svině černoprdelnický… Ale bylo vidět, že mu ten případ nedává spát. Bydlí v Praze na Petřinách, mimochodem, v pátém patře bez výtahu, po schodech vychází jako čipera. I podle sousedů má příšernou pověst. Několikrát prý na něj volali policii, protože z bytu slyšeli křik, mlátil svou ženu. S nikým se nebaví, nezdraví.

Co to bylo a je za člověka?

Ambiciózní kariérista, fanatik. Byl činný v protinacistickém odboji, skrýval se v brdských lesích s ruskými partyzány, příslušníky zpravodajských služeb, kteří tam jako parašutisti seskákali na konci války. Pak dostal instrukce, aby nastoupil do SNB. Pro mě bylo nejdůležitější, jak se s ním ten číhošťský případ táhne, snaží se mu uniknout, a nemůže. Když ho v roce ’63 kvůli němu propustili z StB, byl šíleně zhrzený, ale nastoupil na krásná místa, byl ve Strojexportu a Pragoexportu, mezitím vystudoval práva. Pak byl v roce 1968 kvůli Toufarovi čtrnáct dní ve vazbě, případ šel do ztracena a vynořilo se to zase v roce ’90. Cítí se pronásledovaný, nemůže se toho zbavit.

Odstrašující byla role filmařů, kteří po Toufarově smrti o něm natočili propagandistický film...

Toufar zemřel 25. února a Čepička a Kopecký se s Gottwaldem domluvili, že případu musí být propagandisticky využito co nejvíce. Toufar byl ještě na pitevně – a hned 27. února se v Čepičkově kanceláři scházejí scenárista a režisér a domlouvají scénář filmu, na němž spolupracovali s StB. Zkraje března jeli filmovat do Číhoště, během pár dnů film sestříhali, vyrobil se rekordní počet kopií a pustili to v kinech po celé republice.

Ti filmaři, Jan Kliment a Přemysl Freiman, byli fanatici, nebo kariéristé?

Aktivně pracovali s materiály StB a účastnili se jejich porad, museli znát jisté zákulisí, a přesto do toho šli, byli iniciativní a pokračovali v tom i v jiných případech. Kliment byl kreatura, potvrdil to celým svým životem. V roce ’68 vítal Rusy a předtím sejmul filmařskou novou vlnu, byl to koryfej bolševické filmové kritiky, v 70. letech šéf kulturní rubriky v Rudém Právu. Kdežto režisér Freiman došel v ’68. roce k jakési sebereflexi, ale do té doby režimu sloužil.

Když předloni proběhla exhumace Toufarových ostatků z hromadného hrobu, část politických vězňů protestovala, že je jeden případ upřednostněn před ostatními, že ostatní kostry mohou být přitom poškozeny a jejich případná identifikace znemožněna. Už jste si to vysvětlili?

Vyvolalo to souhlasné i odmítavé reakce. Loni v prosinci proběhlo v Senátu stání zabývající se situací a budoucností Ďáblického hřbitova a dalších míst, kde leží političtí vězni. Domnívám se, že právě Toufarova exhumace přivedla pozornost k tématu a na Úřadu vlády teď leží návrh na prohlášení části Ďáblického hřbitova za národní kulturní památku. Je jasné, že severní část hřbitova je silné i problematické místo našich dějin, jsou tam možná až dvě desítky tisíc mrtvých z nemocnic a mezi nimi oběti nacistické i komunistické zvůle. Ale také zločinci, kolaboranti, nacisté a vrazi českého národa. Mám jeden zážitek z Ďáblického hřbitova: před několika lety jsem tam potkal starší paní zapalující svíčku, nejdřív si nechtěla povídat, ale dal jsem se s ní do řeči, mluvila divně česky a nakonec z ní vypadlo, že její otec byl Oskar Felkl, příslušník kladenského gestapa s brutální pověstí, který například vyváděl lidické chlapy na popravu u Horákova statku. Byl popraven v roce ’47 na Pankráci. Jeho dcera žijící v Německu sem jezdí na Dušičky. Ale na místě, kde leží Felkl, je paradoxně deska s nápisem, že tam jsou ostatky jednoho z popravených protikomunistických odbojářů, který ve skutečnosti musí ležet jinde.

Jak ta paní věděla, kde Felkl leží?

Její máma, Češka Marie Mařincová, manželka Felkla, byla u manželovy popravy a dozvěděla se, kam tělo vezou, patrně podplatila hrobaře a byla u toho zahrabávání, věděla tedy, že je v šachtě číslo 7.

Důkladný průzkum těch pohřebišť by stál velké miliony, oběti totality by si to jistě zasloužily, ale někdo musí rozhodnout, že se to provede...

O tom se v Senátu pochopitelně mluvilo, ale nikam to zatím nevede. Měla by být sestavena odborná komise, která o tom bude jednat. Přestože bych přál dalším obětem komunistické zvůle důstojné pohřbení, domnívám se, že velká exhumace oné části Ďáblického hřbitova je bez dosud nenalezené dokumentace prakticky nemožná, navíc řada příbuzných tam zakopaných obětí je proti tomu.

Vy jste na Toufarově pohřbu loni v Číhošti samozřejmě byl. Jak jste to prožíval?

Pohnutě. Tím, jak to bylo obyčejné, nepatetické, vážné. Cosi se tam protnulo a završilo. Člověk si uvědomoval dlouholetou snahu jiných lidí a předchůdců, já jsem jen pouhé vrzající kolečko ve velkém příběhu. Toufarova neteř a další farníci se od konce 50. let snažili zjistit, kde je jejich pan farář zahrabán, i o jeho exhumaci. A teď jsem viděl číhošťské farnice, tehdy mladé holky, dnes babičky nad hrobem, jak po šedesáti pěti letech vroucně vítají návrat jejich oblíbeného umláceného faráře. Zahlédl jsem v tom prvek naděje, že je možné, ba nutné někdy vstoupit do minulosti a pokusit se v ní něco napravit, odškodnit, narovnat.

Pro vás ale ten pohřeb nebyl uzavřením příběhu, protože jste zrovna měl rozpracovanou druhou knížku.

Ano. Kolem toho případu se opravdu stále dějí zvláštní věci, které mě přivedly k řadě nových objevů. Třeba v prosinci 2014, těsně po exhumaci, jsme připravovali v Číhošti výstavu o Toufarově životě a jedna holka mi tam říká: „Můj děda mi vyprávěl, že když před třiceti lety opravovali na faře střechu, našli tam nějaké papíry po Toufarovi, víte o tom?“ Koukám na ni vyjeveně: je 25 let po pádu komunismu, léta tam šmejdím, lidi mě znají, že by mi to nikdo neřekl? To bude asi nějaký další mýtus, kterých se kolem kupí také plno. Ale nedalo mi to a jel jsem za tím pánem. A pan Ptáčník říká: „Jo, je to pravda, my tam v 80. letech brigádničili na střeše a našli pod ní papíry s Toufarovým jménem, ale polekali jsme se, šoupli to zpátky.“ Celých 25 let to nikomu neprozradili. Jsou to lidi z vesnice, možná si řekli: Nějaká lejstra, to není podstatný. Tak jsem šel s číhošťským kamarádem na tu faru, vypáčili jsme na půdě pár prken v podlaze, hledali a nic… Vrátili jsme je zklamaně zpátky, já se ještě opřel o trám, baterkou šajnuji půdou a najednou koukám, že zpod trámu, u kterého stojím, vyčuhuje nějaký papír. Posvítím tam a vidím, že jich tam je celá kupa. Kryl je ten trám, takže zvenčí to nebylo vidět. Byly tam důležité dokumenty. Toufarův zápisník, kopie jeho odeslaných dopisů, účty, třídnice. Bylo možné z toho zrekonstruovat třeba farářův život v letech 48 a 49 v Číhošti. A překvápka pokračují dál. Nedávno jsem telefonicky mluvil s jednou paní z Arnolce, Toufarova rodiště: „My jsme tady koupili v 70. letech chalupu, kde bydlel Toufarův bratr a zůstala tam truhla s věcmi. Nechcete se přijet podívat?“ Našel jsem v ní část Toufarovy knihovny s rukopisy jeho promluv, v knihách jako záložky jeho dopisy a fotky. Takže po letech jako tiché ryby vyplouvají na hladinu takovéto materiály. Skoro bych věřil, že mi to po dávkách posílá sám protagonista.

Mohli se někteří lidé z Číhoště dívat na návrat Toufarových ostatků s nevolí?

O tom nic nevím, ale krutý fór je, že v Číhošti volby, vyjma těch posledních, vyhrávali komunisti. Kladl jsem si otázku, jak je to možné, že v místě tak spojeném s jasnou komunistickou vraždou bolševici vyhrávali. Po Toufarově smrti Číhošť a okolí soudruzi děsně decimovali, dokonce se sundávaly i ukazatele ze silnic, aby tam nikdo nejezdil, děti z věřících rodin se nemohly dostat na školy a byly veřejně zesměšňovány, v samotné Číhošti a přilehlých obcích byly postiženy desítky soukromých zemědělců, mnozí pozavíráni, rodinní příslušníci vystěhováni do severních Čech a majetek rozkraden, meze rozorány, vládl tam strach a plíživé fízlování. Myslím, že došlo k zásadnímu rozlomení páteře českého venkova a že je to nevratné.

A pohnul se tehdy v prosinci 1949 v číhošťském kostele kříž na oltáři skutečně, není to jen legenda?

Není to to nejdůležitější na celém příběhu, ale pokud jde o pohyb křížku – vidělo ho dvacet lidí. Stalo se to při adventním kázání, zrovna když Toufar mluvil z kazatelny o tom, aby se lidé před Vánocemi dali své životy do pořádku a že Kristus je s námi a že přebývá ve svatostánku. On to neviděl, čtyřiceticentimetrový dřevěný kříž stál na svatostánku za jeho zády. Pohnul se ne jednou, ale třikrát do úhlu 45 stupňů, napravo i nalevo, a zůstal abnormálně vychýlený až do doby, než ho odvezli estébáci. Když byli svědkové vyslýchaní prokurátory Čížkem a Brožovou-Polednovou, nikdo z nich to neodvolal, i když na ně naléhali. A byly mezi nimi děti i studenti. Já jsem těm svědkům zprvu také nevěřil, když jsem je obcházel a oni mluvili o Božím dotyku.

Nemohl to udělat například nějaký ministrant, ať už z legrace, či jiných pohnutek?

Ten sakrální prostor je tam velice malý, nic se neutají, protože je vidět všechno. Navíc kostel byl narvaný, přes dvě stě lidí, děti stály hned vepředu. SNB začala vzápětí místo ohledávat, ale nenašla nic podezřelého, na oltáři i svatostánku bylo vše neporušeně zaprášené, nikde žádné stopy po nějakém mechanismu.

Co se podle vás tehdy v číhošťském kostele vlastně stalo?

Dlouhá léta jsem si myslel, že šlo o provokaci StB. Ale po rozhovorech se svědky jsem změnil názor. Mluvil jsem i s některými z těch estébáků, například s vedoucím technické skupiny StB, která se tam pokoušela ten mechanismus po Toufarově únosu namontovat. Prohlásil, že jim to nikdy nefungovalo. Prostudoval jsem Toufarovy komentáře i rekonstrukci jeho vyšetřování a verzi o provokaci jsem jednoznačně vyloučil. A také to, že by to mohl udělat někdo z Toufarových nejbližších. Slovo zázrak je příliš veliké – ani samotný Josef Toufar je nepoužíval. Pro mne je to tajemný, nevysvětlitelný jev odporující fyzikálním zákonům. Ale nechávám závěr na každém člověku, podle jeho pohledu na svět.