Při pohledu zdálky to vypadalo jako zajímavý nápad, o kterém Švýcaři vášnivě debatují. Protože jim přišel tak zajímavý, uspořádali kvůli němu dokonce národní referendum. Logicky se tedy o univerzální dávce, na niž by měl nárok každý občan, začalo mohutně diskutovat i v jiných zemích. Jenže výsledek byl podezřele jednoznačný. Dávku s názvem „nepodmíněný základní příjem“ odmítlo 77 procent Švýcarů. Ve venkovských krajích to bylo až devět hlasujících z deseti. Dávka ve výši 2500 franků pro každého dospělého získala nejvyšší podporu, 36 procent, v levicově-liberální Basileji.

Ve skutečnosti bylo referendum ranou z milosti iniciativě, kterou už nikdo nebral vážně. Politici s výjimkou radikálního křídla sociální demokracie výsledek komentovali bez emocí, jenom s tím, že snad už je ten nesmysl jednou provždy pryč. Dokonce liberální list Neue Zürcher Zeitung doporučoval, ať se omezí volnost občanských iniciativ navrhovat k referendu tak očividné hlouposti.

Každému podle jeho potřeb

Přesto se referendum dostalo na titulní strany řady evropských deníků, a pokud člověk nebyl ve Švýcarsku, mohl získat dojem, že jde o něco opravdu vážného. Plán na základní příjem pro všechny občany je prý novým ekonomicko-sociálním trendem, který se už uplatnil v Kanadě a Nizozemsku, teď míří do Finska, Německa a podobně. Představa o základním příjmu, na nějž má právo každý člověk, je přitažlivá svým utopickým rozměrem. Co když se teď komunistická utopie uskuteční v ryze pragmatickém Švýcarsku? Pokud tedy lidé omezí své potřeby na 2500 franků měsíčně, pak se naplní ideál, který starší české generace znají ještě z přednášek marxismu-leninismu: Každý bude pracovat podle svých schopností a každý bude dostávat peníze podle svých potřeb. Tak dojde k úplnému osvobození člověka.

Proto je dobře, že tentokrát byla utopie konfrontována s pragmatickým Švýcarskem. Podezřelé to bylo hned od začátku celého tažení před čtyřmi lety. S plánem na základní příjem přišla náboženská Anthroposofická společnost vycházející z učení filozofa Rudolfa Steinera, která si s praktickou použitelností svých nápadů mnohdy nedělá starosti. Švýcaři si před referendem také ujasnili, jak je to s dosavadními úspěchy základního příjmu. V Kanadě i Nizozemsku šlo vždy o experiment v rámci jednoho města. V kanadském Dauphinu experiment trval třicet let a byl bez jasných výsledků přerušen před šesti lety. Základní příjem tam byl určen jenom nejchudším rodinám a proti běžným dávkám měl jednu výhodu. Když začal nezaměstnaný na sociální podpoře pracovat, přišla jeho rodina o dávky. Když dostal práci nezaměstnaný odkázaný na základní příjem, dávka nebyla zrušena, ale snížila se o polovinu jeho výdělku. Šlo tedy spíše o specifický model vyplácení sociálních dávek, který se třeba v Česku využívá při dětských přídavcích.

Letos začal podobný experiment v nizozemském Utrechtu. Účastní se ho tři sta lidí. Polovina z nich dostává tisíc eur jako sociální dávku, musí tedy chodit na pracovní úřady a prokazovat návštěvy podniků nabízejících práci. Druhá polovina má tisíc eur jako základní příjem a záleží jen na iniciativě jednotlivých účastníků, jestli práci hledají. Na rozdíl od klientů pracovních úřadů mohou spoléhat na to, že jim základní příjem bude vyplácen i po nástupu do zaměstnání. Pozoruhodný projekt utrechtské univerzity má v první řadě změřit, jak jsou pracovní úřady úspěšné při motivaci nezaměstnaných, nedorozuměním se však stal vlajkovou lodí revolučního tažení.

56 procent DPH

Švýcarští vědci měli dost času na to, aby ideál zajištěných příjmů pro každého prověřili v ekonomických modelech. Univerzita ze St. Gallenu vypočetla, že by stát na základních příjmech vyplatil 200 miliard franků (pět bilionů korun), čtyřikrát víc, než dnes platí na dávkách. Aby na to vydělal, musel by základní sazbu daně z přidané hodnoty zvýšit na 56 procent.

Ani nebylo třeba argumentovat tím, že každá komunistická utopie má i svou temnou stranu. Zvýšení daní nutně znamená větší kontrolu státu nad občany a ohrožení svobody. Plány na základní příjem zároveň ohrožují prosperitu. Příliš mnoho lidí se raději spokojí s příjemným polštářem 2500 franků. Další ztratí motivaci, když zjistí, že většinu peněz z jejich práce dostávají sousedé, kteří nehnou rukou. Jen v cizině nebylo jasné, že jde od začátku o úplný nesmysl.