Osudy lidí popravených a umlácených komunisty byly po jejich smrti často podobně dramatické a pohnuté jako za jejich života. Jako by se vrazi báli i mrtvých, a proto se jejich těl snažili zbavit. Jako by chtěli vyvolat dojem, že ti lidé nikdy neexistovali. Různé emoce ale vzbuzují oběti totality i dnes.

Listopadové vyjmutí ostatků ubitého faráře Josefa Toufara (pravost musí ještě potvrdit analýza DNA) z hromadného hrobu v pražských Ďáblicích vyvolalo radost a úlevu, ale také odpor. Proč tahle selekce? Exhumujte všechny tam ležící oběti komunismu a vybudujte pro ně důstojné pohřebiště! volá Sdružení bývalých politických vězňů. A připomíná, že třeba Poláci se se svými zavražděnými vyrovnali neskonale důstojnějším způsobem. Ať už šlo o oběti sovětské NKVD, které skončily v hromadných hrobech v Katyni, nebo o zabité protikomunistické odbojáře potupně zakopané ve Varšavě. Ti byli v rámci rozsáhlého projektu exhumováni a pohřbeni teprve loni a předloni.

Jenže kde spočívají ostatky více než dvou stovek popravených Čechoslováků z prvních let zdejší komunistické vlády? Ani dnes, šest dekád po jejich smrti a čtvrtstoletí po pádu totality, se to v případě většiny z nich neví. Je známo místo (v Plzni), kde spočívá urna popraveného generála Heliodora Píky, ale přes velké úsilí zatím nikdo nevypátral urnu s popelem političky Milady Horákové. Desítky těl popravených i jinak zlikvidovaných, které jejich kati nespálili, putovaly do hromadných hrobů na Ďáblickém hřbitově. Dnes se sice s velkou pravděpodobností podařilo nalézt tělo faráře Toufara, ale není vůbec jisté, kde byly zakopány ostatky těch dalších.

Mezi sebevrahy, mrtvými dětmi a nacisty

Pátrání po místě jejich spočinutí připomíná ponuré detektivní příběhy a znalci tvrdí, že jejich nalezení, bezpečné ověření totožnosti a exhumace většího množství ostatků je úkol na hranici splnitelnosti.

Na Ďáblickém hřbitově političtí vězni obvykle leží ve společných jámách (hroby se to ani nedá nazvat) s těly popravených kriminálních zločinců, sebevrahů, bezdomovců, kostřičkami předčasně zemřelých dětí či amputovanými částmi těl z piteven a nemocnic. V některých šachtách jsou dokonce podle některých zdrojů pohřbeni i nacisté popravení po roce 1945 včetně gestapáků vraždících v Lidicích a zřejmě i Karla Hermanna Franka, státního tajemníka Úřadu říšského protektora, oběšeného v roce 1946. Nad všemi těmito mrtvými jsou dnes památníčky se jmény obětí komunistické totality včetně těch, kteří zde prokazatelně nemohou být. Jako například Heliodora Píky.

Vypadá to, že farář Toufar má navzdory vlastnímu smutnému konci téměř 65 let po svém skonu štěstí. „Případ Toufar může být první zjišťovací sondou do pohřebiště v Ďáblicích. Do tohoto zásahu nikdo netušil, jak to v tamním podzemí vypadá,“ říká archeolog Jaroslav Podliska z Národního památkového ústavu, který se na exhumaci Toufarových ostatků podílel. Vyjmutí z hrobu se uskutečnilo na přání farářovy rodiny a také katolické církve, která plánuje jeho blahořečení.

Sedmačtyřicetiletý kněz, estébáky umučený při výslechu 25. února 1950, v den druhého výročního komunistického puče, byl tři dny po smrti tajně pohřben do jámy označené číslem 16. Pod smyšleným jménem Josef Zoukal, obklopen nebožtíky sváženými sem z patologických ústavů a nemocnic. V bedně nad knězem, zatčeným kvůli údajnému inscenování číhošťského „zázraku“, byly ostatky neznámé ženy (označena jako Marie Halíková). Do bedny v další vrstvě nad nimi byly namačkány kostřičky dětí zemřelých při porodech či potratech spolu s končetinami dospělých, pravděpodobně po amputacích. V plánku je k této bedně připsáno čtrnáct jmen. Ve strohých rakvích po farářově boku ležely ostatky dalších dospělých žen. Plánek, který se k této pohřební šachtě coby jediné z celkového počtu 72 ďáblických šachet díky pozoruhodné shodě náhod zachoval, nese poznámky naznačující, odkud sem těla nebožek přivezli: „Anat.“ nebo „Soudní“, tedy „Anatomický ústav“ nebo „Soudní lékařství“. Jen u Zoukala/Toufara je napsáno „Policie“.

StB chtěla zamést stopy

Místo Toufarova spočinutí se podařilo najít díky několika mimořádným okolnostem. První z nich byl náčrtek s číslem šachty 16 skrývající farářovo tělo, který zcela nestandardně a z vlastní iniciativy pořídil v den tajného pohřbu jeden z estébáků. Skica se dostala do Toufarova spisu, který pak přežil v archivech StB i rok 1989. Další příznivou okolností bylo, že v roce 1968, kdy Toufarova rodina podnítila vyšetřování páterovy smrti, zašel příslušník StB František Machara na správu Ďáblického hřbitova a vyfotografoval tam v takzvané polohové knize plánek šachty č. 16, v níž se Toufarovy ostatky nacházely, a fotku také uložil do spisu. Několik týdnů poté ovšem polohová kniha, v níž byly zapsány jména dalších nebožtíků a místa ve společných hrobech, kde byli zakopáni, spolu s dalšími hřbitovními dokumenty shořela. „Je zřejmé, že to byl úmysl, neboť StB po srpnu 1968 chtěla zamést stopy,“ říká Miloš Doležal, který se Toufarovým osudem zabýval dvacet let (vydal o tom oceňovanou knihu Jako bychom dnes zemřít měli). Doležal při pátrání po farářových ostatcích vycházel mimo jiné z vyšetřování Adolfa Rázka z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, který dokázal v roce 1998 jednoho z Toufarových vrahů, Ladislava Máchu, poslat před soud. Mácha byl odsouzen k pěti letům, ve vězení strávil nakonec jen rok.

Díky zachovanému plánku šachty č. 16 tedy známe místo nedůstojného odpočinku Josefa Toufara a také jména dalších mrtvých z této jámy. O nich ale nevíme vůbec nic. Jde asi o dvacet lidí, podle všeho dospělých, a téměř dvě stovky malých dětí. Co když ale některé kostry dospělých jsou podobně jako Toufar označeny smyšlenými jmény a patří také politickým vězňům?

Vyloučeno to není, i když Miloš Doležal pochybuje. „I kdyby byly označeny smyšleným jménem, určitě by tam byla poznámka ,Policie´ či něco podobného. Tehdejší hrobník a správce hřbitova Křáp byl v tomto dosti úřednicky důsledný,“ domnívá se Doležal.

Kde tedy leží další popravení? V některé z okolních šachet má být potupně zakopaná také Zdena Mašínová, matka bratrů Mašínových, která zemřela v pardubickém pracovním táboře v roce 1956. Její dceři Zdeně se přesné místo, kde maminka leží, přes velkou snahu nepodařilo vypátrat.

Forenzní genetik Daniel Vaněk, který se účastnil třeba exhumace obětí války v bývalé Jugoslávii, v listopadu vyjádřil obavu, že v případě neopatrného zacházení s ostatky v okolí Toufarovy rakve by mohlo dojít k poškození jejich genetické stopy a nikdo už nikdy nezjistí, komu patřily.

To ale archeolog Podliska odmítá: „Snažili jsme se ostatky vyzvednout natolik šetrně, aby i případné další generace mohly genetickou informaci odebrat.“ Jeho kolega, antropolog Jan Havrda, dodává: „Celá akce byla zajištěna týmem antropologů pod vedením Petra Velemínského z Národního muzea, kteří rozhodně nic neznehodnotili.“ Ostatky jiných lidí, které byly během Toufarovy exhumace vyzvednuty, byly podle Havrdy uloženy do nových rakví. „Poté byly znovu pohřbeny. Konal se při tom řádný smuteční obřad, který jim byl před více než šedesáti lety upřen,“ dodává Havrda.

Exhumace tisíců těl. Je to na politicích

Hroby některých obětí 50. let se jejich příbuzní pokoušeli najít po roce 1989. Jak popisuje v loni vydané knize Popravení, kam jste se poděli historička Zora Dvořáková, šlo třeba o rodiny politických vězňů Františka Skokana a Vladimíra Cermana. Generál Skokan byl popraven v říjnu 1950 po vykonstruovaném obvinění z velezrady, Cerman byl kvůli odporu proti násilné kolektivizaci rovněž obžalován z velezrady a popraven dva roky po Skokanovi. Příbuzní nejen těchto obětí totality se ale i v 90. letech setkávali s neochotou úředníků, kteří na svých postech většinou seděli už za normalizace a rodinám perzekvovaných neměli zájem při hledání jejich hrobů pomoct. Podobně nepochodila ani dcera Zdeny Mašínové.

Dvořáková tedy mezi lety 2007 a 2012 pátrala s přispěním tehdejšího rozhlasového redaktora Marka Janáče na vlastní pěst a v archivech objevila cenné dokumenty. Ty ukazují, že do podzimu 1951 byli popravovaní většinou tajně zpopelňováni, a to v pražském strašnickém krematoriu. Jenže od konce roku 1951 a v průběhu roku 1952 ke kremacím nedocházelo (další odchylkou z pravidla byla skupina kolem Rudolfa Slánského). Mrtví byli místo toho po exekuci odváženi k pitvám a potom v bednách na Ďáblický hřbitov, kde byli uloženi do společných šachet. Mělo jít o 56 odsouzenců. „Doklady se ale našly jen k 27 z nich. Jenže i když máme jména, kvůli požáru z roku 1968, při němž shořela hřbitovní dokumentace, nemůžeme zjistit místa, kam byli tito lidé v Ďáblicích pohřbeni,“ připomíná Zora Dvořáková. Výjimkami jsou místa odpočinku lidovce Stanislava Broje a ještě několika dalších popravených, o nichž příbuzným řekli v 50. letech hrobníci.

„Jedinou šancí by byl případný nález kopií polohových knih v některém z archivů, ale pravděpodobnost je malá,“ říká Miloš Doležal „Velmi bych si přál exhumaci a důstojné pohřbení všech popravených, ale překopávat celý hřbitov, kde je 72 šachet, přičemž v jedné se může nalézat až 250 částí těl, především z piteven a nemocnic, k nimž chybí archiválie, je vysoce riskantní a nemusí to přinést kýžený úspěch,“ krčí rameny Doležal. K určení totožnosti koster by také bylo třeba najít žijící příbuzné popravených a porovnat DNA. Odborníci upozorňují, že tady jde o čas. Potomci obětí postupně odcházejí a s každou další generací se genetický kód „ředí“.

Potíž je právě v tom, že průzkum by trval spoustu let. A zcela jistě by také stál hodně peněz, padají odhady v řádech stamilionů korun. „Stát tady má svou odpovědnost. Když nedokázal potrestat viníky komunistických zločinů, měl by se alespoň postarat o důstojné pohřbení jejich obětí,“ myslí si nicméně historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů.

„Šlo by o mimořádně náročný projekt. My archeologové takovou ambici nemáme. Zájem by musel přijít ze strany politiků,“ říká Jaroslav Podliska. V tom, zda jít do tak rozsáhlé akce, která by mohla splatit dluh obětem totality, se však neshodnou ani bývalí političtí vězni. Zatímco jedni žádají: exhumujte všechny, nejen Toufara, druzí nabádají: jen žádné kopání, nechte je klidně spát.