Nechumelismus je postoj, který spočívá v systematickém a úporném popírání nejrůznějších politických rizik: nic se neděje, nechumelí se. České politické a intelektuální elity ho zaujímají zejména k fenoménu Andrej Babiš a k vleklé politické krizi, která u nás propukla v roce 2013 a vyvrcholí v letošních říjnových volbách.

Andrej Babiš není už jen náš problém. Cca před čtrnácti dny se otázkou „rizika politického zneužití médií v ČR“ zabýval Evropský parlament v Bruselu. Stalo se tak přes protesty řady českých nechumelistů, co v něm sedí. Napsali jsme proto s přáteli z Klubu na obranu demokracie poslancům EU, našim i některým ostatním, že projednání vítáme, jen by se o fenoménu Babiš mělo mluvit ještě víc od podlahy. Pod dopis jsme nakonec shromáždili přes 400 podpisů.

Ačkoli to vypadalo, že náš dopis zapadl, nakonec se díky poslancům z Evropské lidové strany dostal do rukou samotného Guy Verhofstadta, předsedy liberální frakce EP, v níž figuruje i Babišovo ANO. Pan Verhofstadt k němu zaujal stanovisko, které je klasickou ukázkou nechumelismu made in Brusel. Cituji jeho podstatnou část, dostalo se mi do rukou v pátek:

„Na rozdíl od jiných skupin (zvláště EPP a S&D) jsem nikdy nebyl proti debatě o právním řádu v členské zemi proto, že strana, která patří do mé skupiny, je v této zemi ve vládě. Což je důvod, proč je případ České republiky tento týden na pořadu dne. Ačkoli tu jsou konkrétní nešťastné problémy, které jsou momentálně vyšetřovány ve vztahu k Andreji Babišovi (lídr české sesterské strany ALDE), myslím si, že právní řád v České republice není ohrožen.

Zároveň si myslím, že není co skrývat, i když nesouhlasím s analýzou dopisu, který jste mi předal.

1. Je tu znepokojení nad vlivem Andreje Babiše na média, která vlastní, založené na odposleších z minulého roku. Ty znepokojující informace jsou nyní vyšetřovány – věřím, že české odpovědné orgány vykonají svou práci.

Navíc Andrej Babiš předal řízení svých médií fondu založenému v únoru tohoto roku.

Nejpodstatnější ovšem je, že pluralita na české mediální scéně není ohrožena ani pokud jde o veřejnoprávní, ani pokud jde o soukromá média. Zpráva „Reportérů bez hranic“ z tohoto roku kritizuje oligarchizaci české mediální scény (když po finanční krizi čeští oligarchové nahradili německé mediální firmy), ale pluralismus přetrvává. ČR je v pořadí 23., Polsko 54, Maďarsko 71. Pokud jde o svobodu médií, je jen 12 členských zemí EU je v pořadí „Reportérů“ zařazeno výše než ČR.

2. Zásadně nesouhlasím s mylným srovnáním ČR s Polskem a s Maďarskem. Nejen kvůli výše zmíněnému hodnocení „Reportérů bez hranic“, ale i proto, že ČR má stále ještě plně funkční a plně nezávislý ústavní soud, liberální parlamentní demokracii a svobodně působící nevládní organizace.

Ať už vyhraje podzimní parlamentní volby kdokoli, bude vládnout v koalici a nebude s to kontrolovat zemi sám.

Budu situaci v ČR sledovat velmi pozorně. Mám vážné obavy, zvlášť pokud jede o euroskeptické postoje v ČR. Trvám však na tom, že za stávající situace není právní řád v ČR vážně ohrožen.“

Potud pan Verhoefstadt. Neodolal jsem, napsal jsem k tomu komentář a dal ho na vědomí do Bruselu. A v obavě, aby jen tak nezapadl, ho tu dávám k dispozici svým čtenářům:

1. Když aplikujeme bez dalšího formální kritéria demokracie na postkomunistické státy, které svou demokracii s mnoha peripetiemi teprve formují, může to snadno vést k nedorozumění a k falešným představám. Závěry pana Verhofstadta by mne plně uklidnily, kdybych žil stejně jako on v Bruselu. Žiju však bohužel v Praze. Pokusím se následovně vysvětlit zdejší problémy. Nepřijde mi to lehké a musím se přiznat, že mne obtížnost toho úkolu naplňuje jistým zoufalstvím.
2. Nejprve „technické“ záležitosti, které je možné, jak doufám, lehce vysvětlit.

1. “Navíc Andrej Babiš předal řízení svých médií fondu založenému v únoru t.r.“ Poté, co PČR na počátku tohoto roku definitivně schválil novelu Zákona o střetu zájmů, je mj. členům vlády zakázáno, aby provozovali rozhlasové a televizní vysílání a vydávali periodický tisk. Pan Babiš poté převedl celý svůj majetek do dvou svěřenských fondů, kde nejdůležitější funkce (správce, „rada protektorů“) plnili tito lidé: jeho životní družka a budoucí choť Monika Babišová, předseda správní rady největšího Babišova podniku Agrofert a dva Babišovi velmi blízcí právníci. Úprava je proto zcela formální a vůbec se neodrazila v orientaci Babišových deníků, které slouží i nadále (mimo jiné) Babišově straně jako prostředky volebního boje.
2. „Ať už vyhraje podzimní parlamentní volby kdokoli, bude vládnout v koalici a nebude s to kontrolovat zemi sám.” Tato okolnost nemá žádný podstatný význam. Je představitelné (a občas i obvyklé), že vláda v demokratickém státě je „jednobarevná“. Vládní koalice ještě nezaručuje, že vláda bude demokratická. Důležité je, nakolik je účinná parlamentní kontrola exekutivy a zda fungují i další kontrolní mechanismy (především svobodná média). Když tomu tak není, může se snadno stát, že ministerský předseda „bude s to kontrolovat zemi sám“, ačkoli formálně stojí v čele nějaké koalice.

3. A teď to nejdůležitější: V souvislosti s otázkou svobody tisku v ČR argumentuje pan Verhofstadt zprávou organizace Reportéři bez hranic z tohoto roku. Česká republika je podle ní na 23. místě na světě (a 12. v Evropě) – ve srovnání např. s 54. místem Polska a 71. místem Maďarska to vypadá impozantně. Problém je, nakolik jsou kritéria pro hodnocení ve vztahu k ČR správně nastavena. Vycházím v případě České republiky z toho, co v listopadu minulého roku napsal český premiér a tehdejší předseda ČSSD (nejsilnější politická strana v parlamentu) v otevřeném dopise členům strany: „Naším hlavním konkurentem (řeč je o Babišově hnutí ANO) není rovnocenná politická strana, ale mediálně průmyslový konglomerát s obrovskými penězi, oddanými zaměstnanci a nekonečným mediálním vlivem. Sama podstata takového střetu je nestandardní a z definice nerovná… Politická konkurence… devastuje obraz nejen sociální demokracie, ale celé politické kultury v naší zemi.“ Krátce řečeno: na počátku stál obrovský koncern, vzniklý v chaotickém procesu české privatizace po roce 1989. Pak se zmocnil významné části českých médií; zároveň vzniklo silné politické uskupení, které formálně demokraticky, svobodnými volbami, získalo svůj obrovský (zatím však nikoli rozhodující) politický vliv. To všechno patří dohromady. Celý proces vzniku provázelo pravděpodobně mnohonásobné hrubé porušování zákonnosti, nedá se však jednoduše říci, že tristní výsledek je výlučně a jednoznačně následek porušování zákona. To, co bylo porušeno, je oddělené politiky, podnikání a nezávislé kritiky politiky, kterou provozují především média. To oddělení je věcí politické kultury a je krajně obtížné korigovat situaci následně zákony (viz výše o novele zákona o střetu zájmů v ČR), protože každý zákon lze obejít a nejdůležitějším předpokladem zákonnosti je dobrá vůle.

Z toho plyne: pouhé splnění formálních kritérií (např. „plně funkční a plně nezávislý ústavní soud, liberální parlamentní demokracie a svobodně působící nevládní organizace“, říká jen poměrně málo o stavu demokracie v postkomunistické zemi. Závěr, který pan Verhofstadt vyvozuje v případě České republiky („právní řád v České republice není vážně ohrožen“), je předčasný. Jistě je pravda, že nakonec si my v České republice musíme pomoci sami. Zároveň platí, že potřebujeme pomoci. Jediná představitelná podoba pomoci je, že dostaneme příležitost informovat naše přátele a spojence o našich problémech a že o tom proběhne nepředpojatá debata. Bylo by ovšem nebezpečné problém bagatelizovat: je tu vážné nebezpečí, které ohrožuje nejen Českou republiku.