Celosvětový džihádismus je na vzestupu ve své současné formě už od devadesátých let. Tehdy si ale jen málokdo dokázal představit, že se stane trvalým prvkem našeho nového světového řádu.

A že – i když někteří nemusejí souhlasit – bude největším nebezpečím nejen pro Západ jako takový, ale i pro globální systém národních států, jemuž Západ dominuje. Jak k tomu došlo?

Myslím, že je za tím pozoruhodná kombinace ideologické a strategické důslednosti a neuvěřitelné taktické přizpůsobivosti a vynalézavosti. Konečným cílem je destabilizace a úplné zničení ne-muslimských vlád ve světě a předstupeň ke „znovuzrození“ islámské geopolitické dominance. Což znamená: účel světí prostředky.

První organizací, která tomuto hnutí dominovala, byla Al-Káida. Její taktikou bylo zavlečení Západu do válek na Blízkém a Středním východě, v nichž by neměl naději na vítězství. Tyto války – v Afghánistánu a Iráku, neměly způsobit kolaps Západu v pravém slova smyslu, určitě ho ale přetížily vojensky. Výsledkem je významné oslabení jeho pozice v globální rovnováze sil.

V posledních deseti letech se už Západ ale nenechává do takových konfliktů zavléct. Příkladem jsou Libye, Sýrie, poválečný Irák a také Afghánistán po stažení vojsk: Západ se nechce nechat zatáhnout do pozemních válek, které nemůže vyhrát a nemá v nich co získat. Ani když je pobízen jednou vlnou teroru za druhou a útoky na svém vlastním území.

Když Al-Kádia s tímto přístupem neuspěla, ztratila hodně ze své majestátnosti. Výsledkem bylo, že z popela mnoha neúspěšných států povstala nová organizace, takzvaný Islámský stát v Iráku a Sýrii, jenž si vytyčil zcela novou taktiku. Islámský stát tvrdí, že „znovuzrození islámské hegemonie“ musí začít založením nového „morálně čistého“ chalífátu (což je mimochodem celkem častý úkaz v dějinách islámu, kupříkladu islámské revoluce Abbasidů nebo Almorávidů).

Nový „islámský“ stát měl být uskutečněním džihádistické vize o ideální společnosti a výzvou západnímu světovému řádu. Samozřejmě vyvolal všeobecnou pozornost. V posledních čtyřech až pěti letech Islámský stát dominuje mezinárodnímu politickému diskursu, zrekrutoval desítky tisíc bojovníků z celého světa a podřídil si mnoho jiných islámských skupin. Téměř dokázal zavléci Západ do další války na Blízkém východě – i když namísto něho se do pavoučí sítě chytilo Rusko.

Tento způsob taktiky pro šíření globálního džihádistického hnutí fungoval výjimečně dobře – po určitou dobu. Během posledních pěti měsíců se věci patrně změnily. Především nejdůležitější propagandistický nástroj Islámského státu, vojenská síla: způsob, jakým se znenadání objevil, zabral rozsáhlé pásy území v Sýrii a Iráku, ovládl důležitá města a ropná pole. Tuto schopnost nyní ztratil. Přestože si uchovává silnou podporu v sunitských oblastech Sýrie a Iráku, už nemůže podnikat vpády nebo zabírat území v šiítských a kurdských oblastech, které ho obklopují – nemálo se o to zasloužila ideologická povaha skupiny a její sklony ke genocidě.

Mezitím získal Assad podporu od Ruska, Kurdové jsou podporováni Západem a šiítští Iráčané Íránem. Všechny tyto aliance postupně Islámský stát zatlačují. Pravděpodobně to skončí postupným rozkladem Islámského státu v dlouhé opotřebovávací válce, až skupina nebude schopná získávat dost bojovníků k udržení svých zisků. V této fázi se patrně zhroutí. Nebude to jednoduché a nebude to pěkné. Za současného stavu věcí k tomu ale směřuje vývoj.

Zdá se, že džihádisty to přimělo k další změně taktiky: velká část propagandy Islámského státu se odklonila od lákání lidí do „ráje“ chalífátu a vrací se k původní cestě Al-Káidy, k podněcování individuálních teroristických akcí v zahraničí, které by destabilizovaly nepřátelské země. Jakmile se chalífát zhroutí, lze očekávat rozptýlení vlny bojovníků po celém regionu i mimo něj. Mezitím lokální teroristické buňky připravují cestu prostřednictvím útoků, jaké se staly v Indonésii, Paříži a Spojených státech.

Možná, že na nějaký okamžik ti nejzapálenější z džihádistů skutečně věřili, že by mohli prostě vybudovat stát na troskách, které po sobě zanechali při bojích s Assadem a Málikím, a že by možná dokonce byli schopni vést válku na všech frontách proti celému světu ze své základny v Levantě. Mnozí z elitních složek Islámského státu jsou ale bývalí armádní a zpravodajští důstojníci režimu Saddáma Husajna a tito lidé určitě nejsou hloupí. Nyní si museli uvědomit, že sjeli mimo trať. Kladou si otázku, co bude dál?

Vzhledem k velice nevyrovnanému poměru sil v tomto konfliktu, kdy jedinou výhodou džihádistů je nadměrné odhodlání a motivace, se jediným logickým krokem jeví návrat ke guerillové taktice. Jinými slovy je třeba očekávat, že všechny lidské a logistické zdroje, kterými disponují, budou přesměrovány do klasických teroristických útoků. Terčem budou křehké blízkovýchodní režimy, možná nevyjímaje Saúdskou Arábii a Egypt, ale také Západ. Obzvlášť Evropa by mohla být tvrdě zasažena, protože se dá očekávat, že mnoho džihádistů se bude pohybovat mezi uprchlíky.

Takzvaný Islámský stát je možná na cestě ke svému konci. Globální džihádismus je však teprve na začátku. A spolu s ním další teroristické útoky a politická nestabilita.

Azeem Ibrahim působí na Mansfield College, University of Oxford a v Strategic Studies Institute, US Army War College.

Text byl publikován na stránkách britského deníku The Telegraph, přetištěno s laskavým svolením autora.