Německo opět ovládlo Evropu, tentokrát beze zbraní. Nejhůř se s tím dokážou vyrovnat sami Němci. Typickým příkladem je aféra s titulní stranou týdeníku Der Spiegel, který vyšel na první jarní den. Do skupiny vysokých důstojníků wehrmachtu, kteří se u příležitosti dobytí Atén nechali vyfotit na Akropoli, byla vložena postava kancléřky Angely Merkelové. Vtip málokdo pochopil, a tak musel šéfredaktor Klaus Birkbäumer na druhý den připojit vysvětlující komentář. Portrét rozesmáté kancléřky mezi důstojníky neměl ilustrovat nové dobytí Řecka. Fotomontáž byla vytvořena záměrně značně neumělým způsobem, aby odpovídala karikaturám kancléřky obvyklým v jižních zemích Evropy, při nichž bývá portrétována například s hitlerovským knírkem. Řekové, ale také Italové tím reagují na úsporná opatření, která jim předepisuje Evropská unie právě pod vedením Německa, připomíná Spiegel.

Nezaujatému pozorovateli musí nejen fotomontáž, ale celý titulní text „The German Übermacht“ připadat jako další doklad dějinného masochismu Německa. Němci organizují pomoc zadluženým státům evropského jihu a sami přispívají největším objemem peněz, Jižané peníze utrácejí, ještě Němce kritizují za nacistickou minulost a sami Němci píší o tom, že na té kritice něco může být.

Proroctví ministra Goebbelse

„Německo je znovu agresor a jeho vztah k Řecku odpovídá vztahu tyrana a otroka,“ hodnotí ve Spiegelu současnou situaci Manolis Glezos, ve čtyřicátých letech legendární bojovník proti německé okupaci, dnes europoslanec za Syrizu. Připomíná jeden z textů Josepha Goebbelse, kde nacistický ministr propagandy popisuje vizi Evropy v roce 2000, kdy mělo její dějiny určovat Německo. „Spletl se jen o deset let,“ řekl Glezos německým novinářům. Evropské národy se dostaly do područí Německa okolo roku 2010. Berlín dokázal využít ekonomického krachu jižních zemí k tomu, aby je hospodářsky ovládl.

„Na Němce tady nemůžeme zapomenout,“ vysvětlil německým čtenářům Loukas Zisis, místostarosta obce Distomo, jejíž obyvatele vyvraždil v roce 1944 wehrmacht. „Před jednasedmdesáti lety přišli do naší vesnice se zbraněmi. Teď nás ovládají svými bankami a politiky,“ zdůraznil Zisis.

Varováním před návratem německého teroru v jiné podobě se ovšem text Speigelu ani debata Němců o jejich místě v Evropě nevyčerpává. Ve skutečnosti má důležitější motiv: Němci se potřebují vypořádat s problémem, že se opět stali velmocí.

Řecký europoslanec má v něčem pravdu, Evropu vytáhla v roce 2010 z ekonomické krize průmyslová zdatnost Německa a letos už vznik velmoci Německo nemůže nikdo přehlížet. Vnitřní politika Evropské unie následuje německý model, zahraničněpolitické krize řeší jménem Evropy kancléřka Merkelová. Právě ona moderuje ukrajinskou krizi mezi prezidenty Ruska a Ameriky. Výsledkem jejího vyjednávání je nestabilní příměří mezi kyjevskou vládou a ruskojazyčnými vzbouřenci, proto také kancléřku nikdo nechválí. Málokdo si však uvědomuje podstatný fakt: že rozhodující roli při vytváření bezpečnostní architektury na východě Evropy převzal po sedmdesáti letech opět Berlín.

Tak pravil Niall Ferguson

Dosud byl německý národ obviňován ze všeho zla, které se odehrálo v první, a často i druhé polovině minulého století, a proto byl od rozhodování o globálních záležitostech odstaven. Stát, který vyvolal a prohrál obě světové války, už nikdy neměl ovlivňovat dějiny a sami Němci s tímto verdiktem válečných vítězů souhlasili. Dnes však všichni s překvapením zjišťují, že bez Němců není možné v Evropě a jejím okolí cokoli dohodnout. Těžko se s novou rolí smiřují sami Němci, kteří jsou doslova posedlí svou válečnou vinou a jejím odčiňováním. Proto se donedávna ani neodvažovali o tom, že jsou velmocí, vůbec mluvit.

Za kmotra znovuzrození německé velmoci je proto považován britský historik Niall Ferguson, který napsal před patnácti lety knihu The Pity of War (česky vyšla pod názvem Nešťastná válka). Jako první cizí historik se pokusil o revizi dějin 20. století ve prospěch Německa. Značnou část viny za první světovou válku připsal své zemi, která se podle něho neměla míchat do francouzsko-rusko-německého konfliktu. Z britského pohledu by bylo bývalo lepší, kdyby Němci ovládli Evropu a Británie neutrpěla ztráty, jež ji během pár desítek let stály celé zámořské impérium.

S citacemi Fergusona se v německých publikacích roztrhl pytel a Němci začali napodobovat historický přístup, který je už nepovažoval za zdroj všeho zla. Svou velmocenskou roli v Evropě začali nejdříve promýšlet v historické perspektivě a nejdále došel Herfried Münkler v monografii Der Grosse Krieg (Velká válka) ke stoletému výročí první světové války. Popsal válku jako příběh Německa, které selhalo jako velmoc. Jako „Říše středu“ mělo hrát zprostředkující roli v evropských konfliktech, a pokud možno se nezaplést do více sporů najednou. To se nepodařilo, protože na jedné straně se účastnilo regionálního balkánského konfliktu, na druhé straně zahájilo preventivní válku proti Francii. Porážka Německa v první i druhé světové válce vedla k úplnému zničení evropského středu, kdy vznikly dva německé státy ovládané staršími bratry ze Západu a Východu. Obnova trvala desítky let, první krok učinili prezident Charles de Gaulle a kancléř Konrad Adenauer vytvořením francouzsko-německé osy. Osa se stala základem Evropské unie, kde získávalo stále větší vliv ekonomicky zdatné Německo. O jeho dominanci nemohlo být pochyb po roce 1990, kdy spolková republika ovládla východní část Německa a kdy se Američané začali stahovat z Evropy.

„V devadesátých letech se Německo opět stalo centrální mocností Evropy. Je to těžká pozice. Srovnatelně náročnou roli ve dvou desetiletích před rokem 1914 nezvládli,“ konstatuje Münkler. Ani v tom není originální, protože na stejný fakt upozornil i Niall Ferguson, který popsal mocenské poměry v Evropě jednoznačným způsobem. „Představa, že Evropu povede německo-francouzské dvojspřeží, je už celé roky passé. Dnes existuje nová geometrie s Angelou Merkelovou v centru, která ovládá různé země tím, že s nimi vstupuje do trojúhelníkových vztahů,“ řekl v loňském rozhovoru pro italský deník La Repubblica. Typickým příkladem je tzv. výmarský trojúhelník Německa, Francie a Polska, ve kterém se rozhoduje o zahraniční politice Evropské unie. „Merkelová je srdcem systému, Francie už dávno nemá privilegované postavení,“ prohlásil Ferguson.

Země zaslíbená exportu

Po hospodářské krizi z let 2008-09 se tématem dne stal popis cesty, jak Německo opět dosáhlo své rozhodující úlohy. Hlavní slovo si vzali ekonomové, kteří upozornili na to, že při německé expanzi hraje klíčovou roli mimořádná schopnost exportovat průmyslové výrobky. Hodnota vývozu přesáhla bilion eur už před čtyřmi lety a jeho přebytek je dvakrát vyšší než u dalších dvou velkých exportérů, Číny a Saúdské Arábie. Kladnou obchodní bilanci drží Němci s většinou zemí na světě, speciálně to platí pro jižní část eurozóny. Francie měla loni s Německem obchodní schodek 35 miliard eur, Španělsko 10 miliard, Itálie 6 miliard, Řecko tři a Portugalsko dvě miliardy. Při ekonomických potížích si tyto země musí půjčovat, aby za nákup německého zboží nějak zaplatily. Peníze jim půjčí německé banky, a Německo jako věřitel tak posiluje vliv nejen na jihu. Nelze očekávat, že se schodek sníží, pokud budou země na jihu Evropy aspoň trochu prosperovat. Na celém světě platí pravidlo, že v zemích, kde se zvyšuje blahobyt, roste poptávka po německém zboží, které nemá svou kvalitou konkurenci. V letošním roce potáhne německou ekonomiku růst exportu do Spojených států, Velké Británie a částečně i do Koreje, tedy zemí, které jsou na tom dnes ekonomicky nejlépe.

Prodej výrobků do ostatních zemí eurozóny ovšem není konečným cílem. Aby relativně malé Německo dokázalo konkurovat silným ekonomikám Ameriky a Číny, musí vystupovat jako součást silnějšího uskupení, tedy Evropské unie. K tomu, aby Evropská unie dosáhla stejné výkonnosti jako Spojené státy, existuje jediná cesta. Ostatní země se musejí poučit v Německu, jak se efektivně hospodaří, a proto kancléřka Merkelová trvá na tom, aby jihoevropské země dokončily ekonomické reformy. Na druhou stranu nemůže připustit, aby oslabily perspektivu eurozóny tím, že ji opustí. Z toho vyplývá neustálá připravenost ke kompromisům s bojovníky proti německé nadvládě z Řecka.

Lepšími žáky než jižní státy jsou v tomto ohledu Východoevropané, kteří také hrají v německé hospodářské strategii jinou roli. Je dobré, když nakupují německé zboží, je však lepší, že nabízejí levnou a kvalifikovanou pracovní sílu. Proto nevadí, že spolkové republice roste obchodní deficit s Českem, Slovenskem, Maďarskem a Slovinskem. Koneckonců, Němcům patří v těchto zemích nejdůležitější průmyslové firmy. Ve východní Evropě navíc nikdo proti expanzi neprotestuje, protože zlepšuje životní úroveň většiny občanů.

Ani z pohledu východoevropských zemí není německá hospodářská dominance bez problémů. Pokud by chtěl řecký ministr financí Janis Varufakis hledat další příklady zhoubného vlivu německé nadvlády, měl by navštívit české Sudety. Jejich sociální problémy se vysvětlují poválečným vyhnáním Němců a přílivem méně vzdělaného obyvatelstva z vnitrozemí a z východu. Společenské potíže se ovšem reprodukují vlivem současných ekonomických poměrů. Obyvatelé sudetského pohraničí dojíždějí za prací do Německa či Rakouska, kde sice dosáhnou na dvoutisícový plat v eurech, ovšem vykonávají jen minimálně kvalifikované práce. Naopak německé firmy budují na české straně továrny, kde Češi nechtějí za nízkou mzdu pracovat, a proto najímají zaměstnance od agentur. Tím v pohraničí rychle přibývá gastarbeiterů z Ukrajiny a dalších východních zemí. Vedle kriminality navázané na prostituci se právě tím dál zhoršuje tamní sociální struktura. V řadě sudetských měst lidé raději nevycházejí po setmění z domu a mnozí nostalgicky vzpomínají na bezpečí pod dohledem komunistické pohraniční policie.

Co se za války naučíš

Ekonomové nevysvětlují, proč právě Němci dokážou svým průmyslovým exportem takové divy. Vysvětlení nabízí historik Münkler svou teorií paradoxních výsledků války. Válka se liší od obyčejné politiky tím, že má zcela nepředvídatelné důsledky. „Sice je přehnaná teze, že se porážka Německa stala z pozdějšího pohledu vítězstvím, přesto je pozoruhodné, že Německo počátkem 21. století zaujímá opět pozici, která se strukturálně podstatně neliší od té, kterou měla počátkem 20. století. To se třeba o Velké Británii tvrdit nedá,“ uvádí Münkler a zmiňuje negativní důsledky války pro další vítěze, tedy Francii a Itálii.

Moc paradoxů ovšem sahá hlouběji. Vzorový německý sociální systém vznikl za války, kdy musel stát efektivně rozdělovat podporu invalidům a rodinám padlých. Sláva německého chemického průmyslu odstartovala při výzkumech bojových plynů, také strojírenství vděčí za svůj vzestup neomezené státní podpoře zbrojního průmyslu. K dispozici jsou další doklady Münklerova paradoxu. Pravidlům globálního obchodu se Němci naučili při expanzi druhé světové války. Dokonce maloobchodní řetězce, které nemají ve světě srovnání, údajně vznikly na základě zkušeností Thea Albrechta, jednoho ze zakladatelů Aldi, který za války sloužil v zásobovací jednotce. Tam se naučil rozdělovat potraviny v co nejkratším čase co největšímu počtu vojáků.

Také na konci článku „The German Übermacht“ se ukazuje, že pro novináře Spiegelu nejsou hlavním motivem nepromlčené hříchy druhé světové války, nýbrž velmocenská pozice Německa, do níž ovšem ještě nedorostlo. „O Říši se dá mluvit minimálně na ekonomickém poli, eurozóna je německý mocenský prostor,“ stojí v předposledním odstavci. „Berlín není samovládce, spolurozhoduje však o osudu milionů lidí jiných národností. Taková moc vytváří značnou odpovědnost, bohužel se vláda a politika často chovají na úrovni malého státu.“ Spiegel tím říká, že Německo by mělo mít větší ambice.