Ve Velké Británii a Skandinávii neunášejí děti teroristé, ale stát, stěžují si kritici tamního systému právní ochrany nezletilců. Jen českým občanům bylo na britských ostrovech od roku 2010 odebráno 139 dětí, které putovaly převážně do tamních pěstounských rodin. Rodičům bylo vráceno jen osm z nich. Letos upoutal pozornost případ dvou malých chlapců, které úřady vzaly před třemi lety české matce v Norsku.

„Jde o přirozenou patologii každého systému, který se v jisté části vždy stává slepým,“ míní ředitel Úřadu pro mezinárodní ochranu dětí Zdeněk Kapitán. „Systém“ je ale podle něj založen na dobře míněné snaze předejít množství případů utýraných dětí, na které stát v minulosti včas nezareagoval. Někteří politici v novém trendu naproti tomu rovnou vidí „obchod s dětmi“, který přichází i do České republiky. Děje se skutečně něco temného?

Seděl. Nemůže být otcem

Jedním ze čtrnácti desítek českých dětí odebraných v Británii za poslední čtyři a půl roku je dvouletý chlapec rodičů pocházejících ze severní Moravy. Protože britské úřady vystupují kriticky proti „nepatřičnému upozorňování“ na dosud nedořešené případy, Týdeník ECHO neuvádí jména zmíněné rodiny. „Závěrečné soudní jednání v Británii je určeno na leden a medializace by jim mohla ublížit,“ říká Pavla Poláková, pracovnice oddělení sociálně právní ochrany dětí magistrátu v Novém Jičíně, která před britským soudem už vypovídala.

Dítě bylo moravské rodině žijící v Nottinghamu britskými úřady „zabaveno“ prakticky hned po porodu, ve věku šesti týdnů. Matce hocha bylo teprve osmnáct, otcem byl její o mnoho let starší partner, Rom, který žil v Británii z invalidního důchodu. Důvodem odebrání nebylo násilí proti kojenci, zanedbání péče či třeba drogy v rodině, nýbrž podle tamní sociální služby představoval otec potenciální nebezpečí pro svého syna. „V minulosti byl v Česku trestán za závažný trestný čin, který už byl dávno zahlazen, a sociální služba proti němu použila také to, že dříve žil s matkou své současné partnerky a někdy se k ní choval násilně,“ vysvětluje Pavla Poláková. „Britský systém je zcela odlišný. U nás si nedovedu představit, že bychom odebírali děti lidem jen proto, že měli v minulosti sazbu nad pět let a nebo nějaký jiný škraloup,“ dodává.

Chlapec je už dva roky u takzvaných dočasných pěstounů a britská sociálka prosazuje jeho trvalou adopci do jiné rodiny. Matka brzy po „zabavení“ syna znovu otěhotněla, a protože jí podle Polákové hrozilo odebrání i druhého dítěte, holčičky, odstěhovala se do Česka. Za svým synem dojíždí na občasné návštěvy do britské pěstounské rodiny. „Soudu jsem řekla, že o své dítě se oba rodiče starají příkladně a že nevidím důvod, proč by jim nemělo být vráceno i jejich první dítě,“ poznamenává Poláková.

Rodiče tahají za kratší konec

Británie má laťku pro to, co považuje za patologické, nastavenu nesporně níž než Česká republika, upozorňují znalci. „Například vůči tělesným trestům je jejich systém daleko méně tolerantní než náš,“ říká Zdeněk Kapitán z Úřadu pro mezinárodní právní ochranu dětí. Přesto podle něj dobře míněná snaha může vést k tomu, že úřední moloch zareaguje příliš drasticky. A to je zřejmě i případ rodiny z Nového Jičína nebo kauza jiné rodiny, již zveřejnila Česká televize. Tam byla malá dívka rodině odebrána kvůli podezření ze sexuálního zneužívání matkou, které se ale neprokázalo. V jiné kauze zase česká babička po potyčce se svou dcerou (při níž dítě nebylo ohroženo) zavolala domů policii. Přestože babička své obvinění vzala zpět, její vnučka byla „zabavena“.

„V zahraničí je známo, že britský systém je poněkud hloupý,“ řekl listu The Independent britský poslanec John Hemmings, kritik tamní politiky právní ochrany dětí. Poukázal například na to, že rodiče v procesech o své děti tahají za kratší konec, protože „stát má pro vedení kauz mnohem větší zdroje a nechává vypracovávat všechny posudky“.

Počet odebraných dětí v Británii, které česká strana eviduje, v posledních letech strmě stoupá. Zatímco v roce 2010 to byly jen čtyři případy a o rok později čtrnáct, v letech 2012 a 2013 to bylo už po rovných čtyřiceti dětech a za letošek je „zajištěných“ nezletilců už 41. „Po našich opakovaných intervencích a odkazech na Vídeňskou úmluvu o konzulárních stycích nám Britové v posledních měsících dávají vědět o odebrání našich dětí častěji,“ zmiňuje Antonín Hradílek z české ambasády v Londýně jednu z možných příčin rostoucího čísla. Podle něj ale také stoupá celkový počet Čechů žijících ve Spojeném království, nyní jich je kolem sta tisíc. „Nemáme však údaje o celkovém počtu, socioekonomickém postavení rodičů (odebraných dětí) nebo jejich etnicitě,“ dodává Hradílek.

Podle Zdeňka Kapitána je podíl romských rodin v těchto případech „drtivě většinový“. „Etnické hledisko však nesledujeme, proto nejsem schopen je popsat konkrétním číslem,“ dodává Kapitán. Většina dětí byla rodičům podle jeho údajů odebrána kvůli tomu, že se vůči svému potomkovi chovali násilně, kvůli násilí mezi partnery, kvůli závislosti rodičů na drogách nebo alkoholu či proto, že se o dítě podle úřadů dostatečně či vůbec nestarají. „Při nedávném zásahu proti skupině našich občanů podezřelých z obchodování s lidmi v Plymouthu bylo například umístěno do prozatímní péče 14 dětí z domácností zatčených,“ říká Hradílek.

Britský stát přeřadil v právní ochraně dětí na jinou rychlost po několika případech drasticky utýraných dětí, kdy dozor úřadů selhal. Dnes je ve Spojeném království za rok utýráno „jen“ několik dětí, zatímco v Česku, kde žije šestkrát méně obyvatel, to bývá pravidelně kolem dvaceti. Loni britské úřady požádaly soud o odebrání deseti tisíc dětí, což je historický rekord. Bylo jim vyhověno v každém desátém případě. I tak je to takřka třikrát více než v roce 2008, kdy bylo odebráno 380 dětí. Mnozí kritici ale za novým trendem vidí i ekonomické zájmy.

Realita horší než reputace

Podobně nekompromisní přístup k rodinám, u nichž je byť jen podezření z ohrožení dítěte, je známý ze Skandinávie. Podle dánského právníka Sorena Lindegaarda, který před týdnem vystoupil na pražské konferenci o odebírání dětí v Evropské unii, stoupající počet nezletilců přesouvaných v Dánsku do pěstounské péče může souviset i s ekonomickou krizí. „Hrají v tom roli nemalé peníze, které pěstouni dostávají za péči. Čím dál víc lidí si z toho dělá byznys,“ poznamenal Lindegaard.

Rovnou za „fabriku“ označila pěstounský systém předsedkyně Severského výboru pro lidská práva ze Švédska Ruby Harrold-Claessonová. „Měli jsme případy, kdy na jedno dítě a den byla poskytována odměna přes tisíc eur,“ tvrdí Harrold-Claessonová. Uvádí případ chlapce jménem Dominik Johansson, jehož švédský otec a indická matka se rozhodli odstěhovat do Indie, a proto šestiletého chlapce neposílali do školy. Protože je ve Švédsku domácí výuka nelegální, byl chlapec odebrán do pěstounské rodiny (byl úřady vyveden z letadla, které se už chystalo odletět do Indie) a jeho rodiče se o něj tři roky marně soudí.

Naopak matka z Gambie žijící teprve čtyři měsíce ve Švédsku přišla o svou dceru proto, že jí dala facku, když dívka odmítla jít do školy, protože tam jako jediné černé dítě byla terčem posměchu. Sedmileté děvče přišlo do školy s pláčem a po udání ze školy byla dívka africké rodině odebrána úřady. Ke svým rodičům nemůže už dva roky, jednou se pokusila o sebevraždu. „Je to skutečně brutální systém, který máme ve Švédsku,“ prohlásila Harrold-Claessonová. „Realita země nevypadá tak pěkně jako její reputace,“ dodala.

Za 72 hodin pěstounem

Deník ECHO24.cz už před časem upozornil na případ Češky Evy Michalakové, jíž byli v Norsku její dva malí synové odebráni kvůli podezření, že je jejich otec sexuálně zneužíval. To se ale neprokázalo, přesto chlapci žijí už tři roky odděleně v norských pěstounských rodinách. Podle poslankyně za TOP 09, pediatričky Jitky Chalánkové, která na podobné případy upozorňuje, se skandinávský model ochrany dětí zavádí postupně i v Česku.

Trend podle ní vychází z novely zákona, která platí od ledna 2013 a klade důraz právě na pěstounskou péči. Původně bohulibý záměr dostat tisíce dětí z kojeneckých ústavů a dětských domovů může být podle političky snadno zneužit. „V novele se hovoří o kontrole všech rodin, nejen těch, co mají problémy s výchovou. To může skončit cíleným vyhledáváním dětí pro tenhle kšeft,“ domnívá se Chalánková. Poslankyně kritizuje praxi, že pěstouny se mohou stát lidé, kteří prošli pouze 72hodinovým školením, a že stát investuje víc peněz do podpory pěstounské péče místo toho, aby pomáhal rodinám, které se dostanou do problémů.

„Prioritou je udržet pohromadě rodinu, teprve potom přichází na řadu případná pěstounská péče,“ oponuje Marta Miklušáková, ředitelka odboru rodiny a ochrany práv dětí ministerstva práce a sociálních věcí. Do pěstounských rodin se podle ní děti v Česku dostávají převážně z ústavů, ne z rodin. Kolik je v tuzemsku případů dětí odebraných z rodin do pěstounské péče, ale ministerstvo kupodivu neeviduje. Stejně tak nemělo k dispozici čísla dokládající tvrzení úřadu, že větší podpora jde do ohrožených rodin namísto do rozvoje pěstounské péče.