Prezident republiky ve čtvrtečním rozhovoru pro TV Barrandov zmínil, že zaslal zdravici Klubu českého pohraničí. V dopise organizaci, jež sdružuje bývalé příslušníky pohraniční stráže, vyzdvihl Miloš Zeman jejich vlastenectví. Samotný Klub se navenek prezentuje jako sdružení s cílem uchování povědomí o „historické pravdě“ – rozuměj nutnosti obrany státní hranice v době komunistické totality. Klub se také jednoznačně staví proti jakékoliv revizi Benešových dekretů. V tiskovinách a zpravodajích Klubu najdeme zamyšlení nad současnou domácí i mezinárodní politikou, samozřejmě zejména v souvislosti s pohraničím, obranou hranic či vztahem současnosti k minulému režimu. Dále pak historicky zaměřené texty o Chodech, na jejichž odkazu stavěla někdejší pohraniční stráž svou symboliku a také rubriku „Příběhy ze státní hranice“ – dobrodružně pojaté, téměř pistolnické historky z pohraničních hvozdů, mechů a kapradí.

Klub českého pohraničí se zdá být vcelku běžným spolkem, sdružujícím vlastenecké veterány a příznivce dnes už zrušené složky ozbrojených sil. Jenže: Klub naprosto není apolitická organizace. Na jeho setkáních často vystupují poslanci KSČM, v textech a projevech se kritizuje polistopadový vývoj, členství České republiky v NATO a údajný „hysterický antikomunismus“.

Co se vlastenectví a historické pravdy týče, hlavním účelem ostrahy státních hranic a činnosti pohraniční stráže nebylo držet čáru proti nepřátelům, nýbrž zabránit občanům v útěku z komunistického ráje. Loutkové komunistické vlády zřídily pohraniční stráž na pokyn a přání cizí mocnosti, Sovětského svazu. Situace, kdy režim nažene pod befelem z Moskvy mladé muže na hranici, aby tu stříleli své spoluobčany (na hranici jich zahynulo na 450), má s vlastenectvím společného asi tolik jako práskání na gestapu za protektorátu.

Historická pravda je prostá: pohraniční stráž byla vedle Státní bezpečnosti nejvražednější složkou totalitního režimu. Klub sdružuje lidi, kteří tento fakt odmítají přiznat, podobně jako například v Lotyšsku existuje veteránská organizace tamních esesmanů. Ti to také hrají na dávné kamarádství a vojenské bratrství. Prezident Zeman má mnoho nedostatků, ale jedno se mu upřít nedá: je to nepochybně vzdělaný, sečtělý a v historii se orientující muž. Není možné, aby si neuvědomil, že pro nemalou část společnosti bude bratříčkování se s organizacemi typu Klubu českého pohraničí obtížně stravitelné. Výklad těchto kroků je pak jediný: muž, jenž postavil svou kandidaturu na tom, že bude „prezidentem spodních deseti milionů“, se ve skutečnosti rozhodl – a všechny jeho kroky posledních let tomu nasvědčují –, že bude prezidentem spodiny.