V USA stále vylepšují ochranu své jižní hranici před nezákonnými přistěhovalci z Latinské Ameriky, byť zájem Hispánců o migraci na sever v posledním desetiletí výrazně poklesl. Přesto ve Státech nyní žije přes 11 milionů nelegálů, jejichž osud bude jedním z nejdůležitějších témat příštích prezidentských voleb.

Noční autobus z mexické metropole staví v pustině, 20 kilometrů před hraničním městem Matamoros, migrační policie. Kníratý šedesátník, který vede skupinu dvacátníků a třicátníků v prvních čtyřech řadách vozu, od nich rychle vybírá zmačkané pesové bankovky. S nimi čeká na schůdcích, než vstoupí chlapík v uniformě. Muž zákona po přátelském pozdravu rychle strčí úplatek do kapsy, předkem vozu projde bez zájmu a ke kontrole dokladů si namátkou ukáže na tři osoby až v zadní části autokaru. Osmi mladým Hondurasanům se tak zase o krok přiblížil jejich cíl: blahobytný život v USA.

Mokrá záda při pouti přes čáru

Po příjezdu na autobusové nádraží jim převaděč ještě dává instrukce, na jakou adresu dojet taxíkem za jeho kolegou, který je už tajně vezme přes hranice do Texasu. Přeje jim „hodně štěstí na druhé straně“. Vše se děje nám ostatním pasažérům na očích, aniž by to budilo nějaký zájem. Na to je nelegální migrace do USA v posledních čtyřech desetiletích příliš běžnou součástí života severního Mexika.

„Jako dítě si pamatuji, že se přes vodu brodily najednou desítky lidí a gringové neměli sílu je zastavit,“ říká na mostě přes Rio Grande mezi Matamoros a texaským Brownsville osmadvacetiletý terapeut Mariano Acuna. „Teď už to tak jednoduše nejde,“ ukazuje rukou k americkém břehu řeky. Zdvojený plot s ostnatým drátem a lampami s prudkým osvětlením připomíná přísně střeženou věznici. Jenže tady nejde o to, aby se nikdo nedostal ven, ale o to, aby z jihu další „wetbacks“ (mokrá záda) nepronikli dovnitř.

Ovšem ochrana není dokonalá. Acuna mě bere autem na pláž jménem Bagdád. Po přílivem udusaném písku lze snadno dojet až k ústí Rio Grande do Mexického zálivu. „V těchto místech je všude kilometry mělká voda. Stačí si vyhrnout kalhoty a obejít hlídky mořem,“ říká mladík. Všichni v Matamoros prý vědí, že se tudy na sever pašují drogy a lidé, a naopak na jih zbraně. Pláž Bagdád považuje Mariano Acuna za důkaz toho, že se Washington přílivu Hispánců brání jen na oko, aby uklidnil z cizinců vystrašené občany. I když by mohla při svých technologických možnostech hranici ohlídat, dává převaděčům prostor, aby k nim levnou pracovní sílu nebezpečnějšími trasami přes poušť, oceán či podzemními tunely dál vodili, protože se bez ní americká ekonomika neobejde. Některé profese s nízkou prestiží prostě gringové dělat nechtějí ani za nic.

Přitom ještě před 40 lety byla migrace z Mexika nižší než ta z Kanady, počítala se v tisících. Teprve na přelomu 70. a 80. let, kvůli ekonomické krizi v celé Latinské Americe, kterou umocnila populační exploze, vystřelily nelegální přechody prudce nahoru. Jen v roce 2000, který by na jižní hranici doposud nejživější, ji podle odhadů přešlo bez povolení na 750 tisíc osob. Demografický dopad na populaci v USA si můžeme ilustrovat dvěma ciframi: jestliže tam v 70. letech žil milion osob s mexickým původem, dnes se jich k takovým kořenům hlásí 33 milionů.

Poprvé v americké historii tak nelegální přistěhovalectví přebilo to podle předepsaných norem. Už tehdy se stejně jako dnes mluvilo o potřebě migrační reformy, která by „Latinos“ umožňovala ve Spojených státech amerických pracovat. Nový prezident George W. Bush ji měl jako prioritu své vlády. Jenže přišel teroristický útok 11. září 2001 a heslem dne se stala válka s terorismem a bezpečnost. Přestože není známo, že by se některý z islamistických teroristů do USA dostal z Mexika, hlídání jižní hranice se extrémně zpřísnilo.

Zatímco v roce 1992 pohraniční stráž, která byla založena v roce 1924 především kvůli dodržování prohibice, měla pouze 4000 členů, nyní její počet dosahuje 21 tisíc lidí. Jejich rozpočet narostl o sedm set procent. Mají k dispozici auta, čtyřkolky, motorky, koně i vrtulníky. Na dříve volně prostupné a 3130 kilometrů dlouhé hranici postavili v obydlených oblastech 554 kilometrů plotu. Ze vzduchu ji hlídají drony, seizmické sondy pátrají po tunelech a zhruba 30 kilometrů v hloubi vnitrozemí další linie hlídek při všech významných dopravních tazích prohlíží auta.

Mnozí Američané to vidí jako nedostatečné a chtějí oplotit úplně celou hranici. Argumentují především tím, že společně s přistěhovalci přicházejí do vlasti drogy a zločinnost. Neberou v potaz statistiky FBI, které tomuto klišé odporují tím, že osm z deseti nejbezpečnějších velkých amerických měst lokalizovala do států přímo sousedících s Mexikem.

Větší riziko, menší šance

„Nutnost dalšího zabezpečení hranice se velice přehání. Stačí srovnat statistiky z roku 2004 a roku 2014. Loni bylo při nelegálním přechodu zadrženo o 65 procent osob méně než před deseti lety. A to při tom všem nasazení lidí a techniky,“ směje se Tony Payan, vedoucí katedry mexických studií na univerzitě v texaském Houstonu. „Z toho plyne jediné: migrace z jihu oslabila ještě o více než o oněch 65 procent,“ dodává.

Důvodem je průnik několika faktorů. Zaprvé: Mexiko, ale i zbytek Latinské Ameriky se v posledním desetiletí výrazně ekonomicky zmátořily, zatímco USA před šesti lety postihla hospodářská krize. Ta připravila o džob i řadu nelegálů, kteří tak místo posílání dolarů domů museli čekat na finanční zásilky od svých příbuzných. Ani dnes práci nenalezne každý, kdo si o ni řekne, jako to platilo před rokem 2008.

Současní migranti jsou především ze středoamerických republik, které sužuje chudoba a násilí kriminálnických gangů. Do samotného Mexika, kde už odezněla populační exploze, se naopak čím dál více wetbacks vrací. Výměna obyvatelstva mezi severoamerickými sousedy je dnes dokonce padesát na padesát, protože kromě místních navrátilců na jih za nízkými cenami a příznivějším klimatem přesídlilo na milion yankees důchodového věku.

Zakázaný přechod hranice je také mnohem nebezpečnější, protože kvůli její zvýšené ochraně musejí převaděči vyhledávat nehlídané stezky pouští. Při dlouhých poutích těžkým terénem zemře nejméně jeden člověk denně. Ale ještě větší hrozbou než drsná příroda jsou kriminálníci, kteří mezi sebou bojují o kontrolu nad pašeráckými trasami, a při ozbrojeném přetahování o byznys často k úhoně přijdou i samotní klienti. Lidskoprávní organizace odhadují, že každý rok mafiáni unesou až 20 tisíc migrantů, aby jejich příbuzné vydírali o výkupné nebo aby z žen učinili prostitutky.

Vrchní deportér Obama…

Pokud se Hondurasanům z úvodu reportáže skutečně podaří dostat přes hranici, připojí se k jedenácti milionům osobám, kteří tam žijí bez papírů a jejichž mateřštinou je většinou španělština.

Z evropského hlediska tam mohou překvapivě fungovat celkem v poklidu. Američané jsou bizarně hrdí na fakt, že nemají obdobu našich občanských průkazů, což ulehčuje situaci i nelegálům. Mohou v klidu zapsat své děti do školy, chodit k lékaři či si pořídit hypotéku. Většinou jim k tomu stačí udělat si místní řidičák, pro jehož vystavení po úspěšné zkoušce zase postačí (ovšem v jen některých státech) předložit pas ze své původní vlasti, aniž by úředník prověřil povolení k pobytu. Nekonzistentností v americkém systému je tolik, že mnozí nelegálové jsou dokonce legálními plátci daní. Ale zaměstnání ve státním sektoru bez správného lejstra zase nedostanou ani náhodou. A samozřejmě nemohou navštívit své příbuzné v rodné zemi, protože po výjezdu už by se normální cestou zpět nedostali.

Policisté – s výjimkou Arizony, která platí za stát nejvíce zaměřený proti wetbacks – nesmějí jen tak kontrolovat povolení k pobytu. Mohou tak učinit až při vyšetřování jiného přečinu, než je překročení doby vízem povoleného pobytu, resp. nepovolený přechod hranice. Kvůli tomu mnozí přistěhovalci raději vůbec neřídí, aby je při vyšetřování případné autonehody nečekalo odsunutí do jejich domoviny.

Přesto se za Baracka Obamy deportace výrazně zvýšily. Od té doby, co v lednu 2009 zasedl v Bílém domě, vrátily úřady dva miliony Hispánců. „Za Bushe se boj s nelegální migrací soustředil pouze do pohraničí, Obama ho přesunul vnitrozemí,“ říká demograf Rogelio Saenz z univerzity v texaském San Antoniu. „Ukazuje republikánům svaly, že také on umí být tvrdý na ty, kdo porušují zákon. Yes, he can,“ paroduje prezidentovo předvolební heslo Yes, we can (Ano, dokážeme to), kterým inspiroval voliče ke změně vlády v roce 2008.

„Zpřísnily se také tresty. První deportace je v podstatě okamžitá, ale opakované nelegální překročení hranice je bráno za závažný trestný čin, za který může viník dostat až pět let natvrdo. Dnes sedí za mřížemi více odsouzených kvůli nedovolené migraci než za drogové delikty,“ líčí Saenz. Naopak neférové zaměstnavatele, kteří lidem bez štemplu dají práci, žádné dramatické postihy nečekají. Vzhledem k tomu, že americké vězeňství je částečně privatizované a provozovatelé káznic dostávají na každého člověka za katrem 90 dolarů denně, existují také velké hospodářské tlaky na to, aby se s přistěhovaleckou politikou nijak nehýbalo. Vězni, jejichž jediným zločinem je sen o lepším životě, jsou přeci jen lepším „zbožím“ než mnohem problematičtější kriminálníci.

… dává nelegálům naději

To, že se z Obamy stane vrchní deportér, jeho příznivci nečekali. Naopak předpokládali, že se konečně zasadí o prosazení migrační reformy, která by jednak vyřešila problém oněch jedenácti milionů ilegálů, jednak do budoucna vytvořila oboustranně výhodný a potřebný systém, jenž by Latinos umožňoval vydělat si v USA přechodně při sklizni a dalších sezonních pracích.

Jenže tato otázka je v Americe tak sporná, že s ní Obama přes veškerou snahu nepohnul, ani když obě legislativní komory ovládali jeho demokraté. Teď už Kongresu dominují republikáni, mezi nimiž jsou slyšet především ti, kteří o otevření hranic nechtějí ani slyšet. Jedním z nejviditelnějších je floridský senátor Marco Rubio, jemuž v zásadovém názoru nebrání ani to, že jeho kubánský dědeček dorazil do Miami bez povolení.

Především jim vadí návrhy na omilostnění nelegálních migrantů. Argumentují tím, že když předci přišli do USA podle pravidel, tak tato musejí platit i pro dnešní přistěhovalce. Bojí se, že odpuštěním jejich hned prvního prohřešku proti právu by ukázali, že zákony není třeba brát vážně, a nepřímo by pozvali další ilegály.

Prezident, který má s republikány nebývale vyhrocený vztah, udělal v listopadu sporný krok, který jeho protivníci přirovnávají k císařskému výnosu. Nařídil, že po dobu jeho mandátu nesmí být deportován nikdo, kdo je rodičem amerického občana (jakýkoliv člověk narozený na území USA) nebo kdo do země dorazil jako dítě před svými šestnáctými narozeninami. Je to jakási dočasná amnestie pro pět milionů lidí, protože dalších šest milionů ani jednu podmínku nesplňuje. Jenže netuší, co s tímto pro ně příznivým gestem bude, až do Oválné pracovny přijde Obamův nástupce. Ale zatím se s tím nemusejí trápit. Šestadvacet států se proti kontroverznímu nařízení postavilo u soudu, který jim dal za pravdu. Federální ministerstvo vnitra se zase odvolalo, takže to vypadá na dlouhou právní bitvu. Všichni nelegálové tak tuší, že na řešení svého statusu si musejí přinejlepším počkat až na nového prezidenta.