Imaginární výrok připisovaný miliardáři Andreji Babišovi jde po 38. sjezdu ČSSD vložit do úst staronovému předsedovi Bohuslavu Sobotkovi. Je to plán, jímž čelí řada sociálních demokracií na východě Evropy nástupu populistických a podnikatelských stran. Českým kolegům to výslovně poradil také prominentní host sjezdu Robert Fico.

Věta, „všechny si vás koupím“, popisuje strategii šéfa Agrofertu Babiše, který se snaží ovládnout klíčové instituce včetně státních podniků a médií, vedle toho nakupuje populární osobnosti za účelem marketingu. Jeho záběr je přesto zaměřen jen na omezenou skupinu intelektuálních a podnikatelských elit. Protitah sociálních demokratů pod stejným heslem může skutečně miliardářovo tažení zastavit. Pokud přidají sociální dávky, pak je pravděpodobné, že peníze na účtech osloví většinu voličů víc než Babišem nakoupené elity.

Sobotkův triumf na sjezdu se tedy nevyčerpal posílením role ve straně nebo změnou stanov, oficiálně rozjel volební kampaň před krajskými volbami. Tyto volby budou pro Sobotku okamžikem pravdy, protože sociální demokracie stojí na krajských organizacích a ty nebudou svému předsedovi tolerovat ústup ze slávy, stejně jako to poražení hejtmani 2008 netolerovali Topolánkovi.

Stará, opravdu stará levice

Tolik slibů jako v Sobotkově politické deklaraci nikdo v Česku neslyšel snad od dob „tlusté peněženky“, kterou na brněnském sjezdu ODS v roce 2005 sliboval spolu s dvouciferným ekonomickým růstem stínový ministr financí Vlastimil Tlustý. Sobotka se neštítí obecných slibů o podpoře firem, vzdělanosti, výzkumu, stavbě dálnic atd. Někdy je však až nepříjemně konkrétní, a tím dává všem najevo, že některé kroky opravdu podnikne. Mezi jeho sliby je obnovení nemocenské v prvních třech dnech nemoci, zavedení stropu pro odchod do důchodu, zvyšování platů státních zaměstnanců, výplata náhradního výživného osamělým matkám, tři miliardy na sport, sociální bydlení pro každého, dotace do stavby nových atomových reaktorů. Sáhnout na pojistné sociální dávky a na platy státních zaměstnanců znamená u levicových vlád to, že náklady státního rozpočtu porostou o desítky miliard. Vzhledem k termínu voleb reálně hrozí, že to opravdu bude už v příštím roce.

Z pohledu občana to nevypadá úplně špatně. V současné situaci může přemýšlet o tom, jestli se raději prodá jedné, či druhé koaliční straně. Levicové přerozdělování desítek miliard má však odvrácenou stranu. Peníze je třeba někde vzít. Sobotkův koncept se liší od výdajových orgií premiéra Jiřího Paroubka v roce 2005. Paroubek tehdy předpokládal, že vyšší dávky a mzdy zaplatí další ekonomický růst, Sobotka už ví, že je třeba peníze někde sehnat. Jeho plán ovšem není více realistický. Zdaní se hazard a zabrání se daňovým únikům. Na úniky se od ledna 2016 použije „elektronická evidence tržeb“, jak politici říkají elektronickým pokladnám povinným pro všechny živnostníky. V tom si Sobotka ostatně notuje i se svým arcinepřítelem Babišem. Podobné sliby na zvýšení rozpočtových příjmů opakují průběžně řečtí premiéři, zatím tím však rozpočet nezachránili.

Sociální demokracie skutečně musí najít nějakou zbraň na Babiše. Optimisté mohli doufat, že Sobotka přijde s nějakým originálním plánem, který změní důležité sektory ve společnosti. Nakonec to dokázali jeho němečtí předchůdci zavedením takřka plné zaměstnanosti pomocí reformy Hartz anebo ekologickou politikou „Energiewende“, která nahrazuje elektřinu z jádra obnovitelnými zdroji. Po něčem takovém ovšem na sjezdu volal jen hlavní poražený Jiří Dienstbier. Sobotka a jeho příznivci vsadili na recepty staré levice s důvěrou, že na zaostalém východě to přece ještě jednou musí zabrat.

Babiš se baví

Sociální demokraty nemůže Dienstbier ani nikdo jiný nutit k modernizaci, ale ani k tomu, aby aspoň své nejbližší kroky promysleli o něco lépe. Přesto by samotným členům nově zvoleného vedení mohlo být divné, proč ohlášené protibabišovské tažení nevystrašilo ani Babiše. „Náš demokratický systém se nesmí stát předmětem manipulace ze strany bohatých oligarchů, vlastnících a kontrolujících současně firmy, média i politická uskupení,“ vyzývají sociální demokraté v programové deklaraci a navrhují konkrétní kroky, jak oligarchy omezit. Nelze ani říct, že to Babiše nechalo chladným, dokonce se tvářil, že ho to pobavilo. „Sjezd dopadl skvěle. Jsem rád, že jsem v ČSSD tak populární,“ zněla jeho oficiální reakce. Může to být spontánní výrok člověka, který je v nakupování přece jen víc zběhlý než kariérní politici ČSSD.

Nejen Babišovi, ale nikomu, kdo se podívá na sociálnědemokratický sjezd kriticky, nemohla ujít určitá schizofrenie. ČSSD deklarovala, že bude hájit demokratické principy proti oligarchům, úplně však nechala stranou fakt, že s jedním oligarchou sestavila vládu. Babiš má ekonomickou, mediální i politickou moc, zdaleka by ovšem nebyl tak mocný bez koaliční smlouvy se sociálními demokraty, která mu zaručila kontrolu šesti ministerstev a většiny státních podniků. Jako kdyby za to sociální demokracie, dnes hlavní bojovník proti kumulaci vlivu v rukou jednoho člověka, nenesla žádnou odpovědnost.

Postrádá logiku, že ani jeden z hrdinů budoucího protibabišovského boje nevystoupil v diskusi a ostře neodsoudil dosavadní Sobotkovu politiku, která Babiše přivedla k jeho dosavadnímu zenitu. „Nebyla jiná možnost, jak sestavit koalici,“ zní obvyklá odpověď na takovou výtku. Přece nebylo možné zradit levicové voliče tím, že se dohodne vláda se zkrachovalou, byť demokratickou pravicí. Tuto odpověď však lze použít maximálně jako vysvětlení dosavadní Sobotkovy politiky, ani v nejmenším není dostatečnou omluvou a budoucí hrdina by s ní nemohl být spokojen.

Existuje však jiná odpověď. V listopadu 2013 neměl Sobotka oslabený lánským pučem jinou možnost, jak se udržet v čele strany, než stranickým kolegům zajistit dost míst ve vládě, ve státních úřadech, ve vedení parlamentu či státních podniků. Takovou devizu mohla šéfovi ČSSD zajistit jen rychlá dohoda s šéfem ANO. Proti Babišovi je třeba bojovat, nejdříve je však třeba s Babišovým přispěním zajistit své rodině příjem ze státních zdrojů, zní nevyslovená maxima sociálních demokratů, ze které vyplývá, že si možná jenom nevšimli, že také je už oligarcha koupil. Není divu, že se Babiš baví.