Východní Evropou obchází nekonečná řada strašidel. Dnes se nejčastěji mluví o nacionalismu, návratu autoritářství, bruselském diktátu, vykořisťování německými koncerny, invazi islámu, Číny a putinovského Ruska. Přes všechny hrozící katastrofy zůstává jedna paradoxní jistota: lidé jsou stále spokojenější a zdá se, že jim k tomu stačí jediný přízemní argument – setrvale roste HDP a jejich příjmy. Převládající spokojenost zastavila na Západě nástup populistů slibujících kromě záchrany před některými strašidly také vládu silné ruky. Parlamentní volby v Česku budou první vážnou zkouškou, jestli se to podaří také ve východní části kontinentu.

Na straně vítězů

Demokratická společnost se propadla do marasmu a obrací se ke každému byť zoufalému východisku. Průzkumy vede hnutí ANO před nereformovanými komunisty, sněmovnu může znovu dobýt Tomio Okamura. „To neznamená oslabení, ale konec demokracie,“ hodnotí vyhlídky, že se průzkumy naplní, historik Igor Lukeš z Bostonské univerzity v rozhovoru pro E15.

O strašném marasmu se ovšem běžný člověk dozvídá jen z médií, obvykle je se svým životem, a tedy s tím, co přinesl demokratický kapitalismus, v zásadě spokojen. Upozornil na to pražský sociolog Jiří Večerník, který se svými spolupracovníky z Akademie věd popsal v knize Práce, hodnoty, blahobyt průběžně rostoucí prosperitu české společnosti a našich východních sousedů. Připomíná zjištění Evropské studie hodnot, podle níž jsou ve všech zemích, které se koncem minulého století osvobodily od komunismu, lidé stále spokojenější se svým životem. V některých včetně Slovenska, Polska a Maďarska se po odeznění euforie z nově nabyté svobody a během ekonomické transformace 90. let nálada dočasně zhoršila, před nástupem krize v roce 2008 se přesto lidé cítili výrazně lépe než v dobách těsně po pádu komunistických diktatur. Už tehdy byla všeobecná spokojenost se životem v některých zemích Východu, konkrétně v Česku, Polsku a Slovinsku, na úrovni některých starých členských států EU, mimo jiné Itálie, Španělska a Francie.

Nic na tom nezměnila ani hospodářská krize. „K roku 2008 tento proces přibližování obou regionů ještě zesílil,“ potvrzuje Večerník s odvoláním na další výzkumy, mimo jiné i Eurobarometr. Více či méně spokojeno se životem bylo koncem loňského roku 85 procent Čechů, Poláků i Slovinců, ostatní východní země se k nim přibližují. Skupina starých členských států jako celek naopak stagnuje a zvláště ty z jižního křídla se propadají.

„It‘s the economy, stupid,“ znělo jedno ze tří pravidel pro prezidentskou kampaň Billa Clintona v roce 1992. Osvědčilo se mu ve volbách a může se také použít k vysvětlení, proč spokojenost na východě Evropy roste. Ilustrací působivého úspěchu demokratického kapitalismu jsou klasická data o hrubém domácím produktu (HDP) přepočtená na kupní sílu jednotlivého občana. Ekonomická síla nejvyspělejší země Východu, tedy Česka, dosahovala v roce 1995, po prvním nárazu transformace, 76 % průměru osmadvaceti zemí, které dnes tvoří EU; nejslabší Rumunsko 30 %. Loni dosáhli opět nejlepší Češi na 87 % průměru EU, což už je výsledek na úrovni Španělska; nejhorší Bulhaři byli podle Eurostatu na 48 %. Občané západních zemí se mnohdy cítí ohrožováni globalizací a právě tato obava zajistila úspěch brexitu v referendu, Donalda Trumpa v prezidentských volbách i přechodný růst preferencí Holanďana Geerta Wilderse, Marine Le Penové ve Francii a dalších populistů. Češi a jejich východní sousedé s lacinou pracovní silou a všemi investičními možnostmi jsou však v globalizaci na straně vítězů.

Chci to všechno

Příběh o tom, jak se na východě Evropy naplnilo Clintonovo pravidlo, zní sice efektně, přesto podle Večerníkovy studie není úplně jasné, jestli ekonomický vzestup, a tedy všeobecný růst příjmů, opravdu významně souvisejí se spokojeností občanů. O spokojenosti a štěstí rozhodují v první řadě subjektivní pocity, které záleží na zdraví, rodině a práci. Menší roli hrají objektivní příčiny, jakými jsou vedle pohlaví, věku a vzdělání také výše příjmů. Sociologové nicméně vypočetli, že z těchto objektivních příčin hraje největší roli ve východní i západní Evropě opravdu příjem. Na Východě má potom skoro stejně pozitivní roli vysokoškolské vzdělání. Z pohledu rodinného stavu jsou nejspokojenější vdané ženy se dvěma dětmi a na svět si nejčastěji stěžují rozvedení a bezdětní muži. Nejvíc lidé trpí nezaměstnaností, na východě Evropy se nespokojenost zvyšuje se vstupem do středního věku. Vůbec nejhorší je období 50–59 let, kdy už je mládí úplně pryč a důchod se penzijní reformou ještě vzdaluje.

Sociolog připouští, že z okolností přesahujících subjektivní sféru mohou člověka nejvíc ovlivnit ekonomické poměry, nejde ovšem jednoduše předpokládat, že spokojenost občanů poroste přesně podle toho, jak statistikům vyjde HDP. V zemi, která více investuje do zdravotnictví, a kde je tedy snadnější se udržet v dobré zdravotní kondici, je více lidí spokojeno se svým zdravím. Další pravidlo Clintonovy kampaně z roku 1992 ostatně znělo: „Don‘t forget health care.“ (Nezapomínej na zdravotnictví.) Totéž platí v zemi s dobrou nabídkou vzdělání a tam, kde se vyznávají konzervativní hodnoty, tedy v regionech se stabilními rodinnými poměry.

Pražský expert dokonce připomíná sociology, kteří souvislost mezi příjmy a štěstím vůbec zpochybňují. Nejslavnějším ze skeptiků je Richard Easterlin z University of South California, který upozornil, že lidé v bohatších zemích nemusí být spokojenější než v těch chudších. To se prokázalo na případu poválečného boomu západní Evropy a Severní Ameriky. Lidé sice usilovnou prací bohatli, mohli si pořídit důležité vybavení od praček přes televize a automobily po rozlehlé domy v zahradních čtvrtích, přesto právě pro veškerou námahu a starosti nebyli spokojenější. Z toho logicky vyplývá, že ani ekonomická a materiální obnova východoevropských společností nemusí být hlavním nebo jediným důvodem lepšího pocitu ze života.

Jako druhý důvod se nabízí, že dalším předpokladem růstu spokojenosti může být pocit svobody, spojený s posílením politických práv a ekonomické nezávislosti po krachu komunistických diktatur. Nadšení ze svobody podle výzkumů skončilo po pěti letech, přesto nové poměry nabízely dosud neznámé možnosti, jež se lidé postupně učili používat. Člověk nezávislý na státu, straně a dalších mocenských strukturách může například mnohem efektivněji reagovat na obtížnou hospodářskou situaci. Dokonce v období krize záleží v první řadě na něm, jestli se pokusí zlepšit svůj život. Kdo se naučí spoléhat na vlastní síly, ten se ani nemusí tolik bát budoucnosti, jak se koneckonců přestali bát Češi. Ještě v bezproblémovém roce 2004, na počátku konjunktury, se obával zhoršení své finanční situace každý třetí Čech. To se udrželo ještě během krize, dnes však hledí do budoucna se strachem jen každý sedmý. Lidé využívají ke zlepšení své ekonomické situace výhody svobodného života v demokratickém kapitalismu, i když si to už ani neuvědomují, a sami tedy nepovažují za zvláštní důvod ke spokojenosti.

O tom, že s ekonomickým růstem nutně neroste spokojenost, ale že to může být dokonce naopak, svědčí efekt známý pod názvem „hédonický žentour“. Čím se má člověk lépe, tím rostou jeho ambice, chce pořád víc a musí se ještě víc snažit. V touze po stále větších požitcích tak nakonec připomíná osla či koně, který nepřetržitým pochodem v kruhu pohání středověkou mlátičku s názvem žentour. Dokladem jsou třeba stále častější stížnosti podporované ministrem zemědělství Marianem Jurečkou, že potraviny v českých obchodech mají horší kvalitu, a ještě jsou dražší než v těch německých či rakouských.

Zařiď to, nebo zmiz

Není předem jisté, že silnější ekonomický růst zvýší spokojenost a pocit blahobytu. O to těžší to mají politici, od nichž se čeká, že lepší život občanům zajistí. Vlády malých národních států mohou mít na ekonomiku sotva nějaký vliv, přesto nejde o nesmyslný požadavek. Jak připomíná sociolog Večerník, definoval ho už v 18. století zakladatel utilitarismu Jeremy Bentham, když jako hlavní úkol zákonodárců definoval „prosazování štěstí pro co největší počet lidí“. Větší část současných držitelů moci jistě není „prozíravá, poctivá a dobročinná“, jak popsal předpoklady jejich povolání Bentham, přesto se po nich požaduje, aby nějak ke všeobecnému blahobytu přispěli.

Evropané – a ti z Východu především – mají o kvalitě demokratických politiků značné pochyby a při každé příležitosti, zvláště v přechodných dobách ekonomického propadu, žádají jejich výměnu. To může být příčinou obecně nízké stability zdejších politických poměrů, která naopak zdržuje hospodářský růst. Na rozdíl od ekonomiky i spokojenosti se životem se hodnocení politiků v nových demokratických režimech nezlepšuje. Podle Eurobarometru se důvěra k vládě drží posledních patnáct let skoro ve všech zemích s výkyvy na stejné úrovni. V celé Evropě věří premiérovi a ministrům v průměru třetina občanů, tuto hranici v bývalých státech východního bloku výrazně překračují Estonci, na průměru se drží ještě Rumuni, Lotyši a Slováci. Naopak nejhůře jsou na tom Slovinci, Chorvati a Češi s dlouhodobě dvacetiprocentní důvěrou. Leccos by se opět dalo vysvětlit ekonomikou. Oba národy bývalé Jugoslávie jsou výjimkou v tom ohledu, že jejich HDP v posledních patnácti letech neroste rychleji než evropský průměr. Také česká ekonomika je pomalejší, vzhledem k evropskému HDP vyrostla jen o deset procent, zatímco ostatní nové demokracie nabraly dvojnásobné tempo. Není to žádná katastrofa, protože ostatní země vycházejí z nižší základny, Češi však jsou v posledních letech konfrontováni s tím, že se daří Německu a nůžky vůči západním sousedům se nezavírají. Dalo by se usoudit, že víc než ostatní podléháme vlivu hédonického žentouru.

Efekt žentouru je v každém případě věrohodnější důvod pro nespokojenost s politiky než tvrzení, že lidé splácejí nedůvěrou politikům fakt, že nezabránili ekonomickému propadu během finanční krize. Češi totiž podle evropského šetření příjmů a životních podmínek domácností EU-SILC v krizi významně netrpěli. Většina občanů sice pociťovala větší ekonomickou zátěž, hůře sháněli peníze na placení složenek za teplo a elektřinu, méně z nich si mohlo dovolit delší dovolenou mimo domov či kvalitnější potraviny než před rokem 2008, tento propad ovšem skončil koncem roku 2012 a mezitím se poměry domácností dostaly nad předkrizovou úroveň. Přitom ani krize nepřerušila trvalý trend zlepšování kvality bydlení, zároveň se lidé průběžně zbavovali půjček. Když se nepočítají hypotéky, byl v roce 2008 zadlužen každý pátý Čech, loni musel dluhy splácet jen každý sedmý.

Pro variantu žentouru hovoří fakt, že se vládě Bohuslava Sobotky nepodařilo naplnit očekávání, která lidé měli na konci krize. Spokojenost se životem i spotřebitelský optimismus vyrostly v letech 2013 a 2014, pak už se však bilance nezlepšovala, i když se právě v posledních letech příjmy zvyšovaly výrazněji. Důvodem může být rostoucí nedůvěra vůči vládě, která se k občanům chovala přinejmenším stejně bezohledně jako její předchůdkyně. Jednou z ilustrací bezohlednosti může být zavedení elektronických pokladen s on-line připojením na finanční úřady známé jako EET. Proti živnostníkům byly nasazeny už jenom v Chorvatsku a Slovinsku, dalších dvou zemích, kde lidé politiky opravdu nesnášejí.

Rok agrobaronů

Trvalá nedůvěra k politikům, kteří pořád nedokážou zařídit stejný blahobyt jako v nejbohatších zemích Západu, může skončit v jednotlivých východoevropských státech krizí a přestavbou nestabilních demokratických systémů. Evropská komise kritizuje jako nástup nových diktátorů poměry v Maďarsku a Polsku, kde průběžné reformy posilují roli exekutivy na úkor parlamentu i soudů. Přesto se tamní vůdci Viktor Orbán i Jarosław Kaczyński drží ústavního rámce. Také jsou Maďarsko a Polsko překvapivě jedinými východoevropskými státy, kde důvěra k vládě v posledních letech průběžně posiluje.

Na Západě se zastavil vzestup populistů, ve východní Evropě se jim ale daří dodnes, i když kromě omezení demokracie nabízejí už jenom neurčitě, že bude líp a ještě líp. Loni v říjnu ovládl Litvu zcela nečekaně agrobaron Ramūnas Karbauskis, v Česku se k tomu chystá rovněž agrobaron Andrej Babiš, který to bude mít komplikovanější. Těžko přesvědčí občany o nesmyslu, že prosperita po roce 2013 nastala jeho zásluhou a že zařídí její další zrychlení, po své vicepremiérské štaci může na druhé straně dostat účet za EET a opakované finanční skandály.

Nestabilní poměry naplněné opakováním únavných sporů mezi stranami, které se nedokážou na ničem dohodnout, mohou ekonomiku poškodit. Přesto se nevyplatí sázet na ukončení veřejné diskuse návratem autoritářského režimu. Důvody už před dvěma staletími publikoval Alexis de Tocqueville. V klasickém díle Demokracie v Americe připustil, že nástup silného vůdce může zbavit občany starostí a krátkodobě zvýšit blahobyt. V delší perspektivě však přivede zemi k úpadku. Když se pak lidé tlakem nepříznivých poměrů konečně proberou z nezájmu o veřejné záležitosti, zjistí, že přišli nejen o blahobyt, ale také o svobodu a možnost s tím něco sami dělat.