Těžkou nostalgií musí v dnešním Česku trpět každý, kdo má rád sociální utopie. Dalekosáhlé solidární vize jsou v módě přinejmenším od roku 1875, kdy Karel Marx definoval dokonalou sociální spravedlnost: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.“ V Evropě se dnes považují za ambiciózní i značně opatrné plány na zavedení základního příjmu. Podle tohoto principu by měl občan daného státu měsíčně nárok třeba na tisíc eur, i kdyby nepracoval. Češi jsou ještě opatrnější. V poslední době zašli nejdál s návrhem zákona o sociálním bydlení, který měl zajistit zdarma slušné bydlení těm, kdo si na něj nemohou nebo nedokážou vydělat. Nostalgický marxista musí být ovšem zklamán tím, jak sněmovna o zákonu diskutovala. V prvním čtení schytal zdrcující kritiku a na dubnové schůzi nebyl propuštěn dál. Po premiérově úterní demisi zmizela i poslední šance na schválení.

Tím získal zákon o sociálním bydlení jiný význam, než jaký byl ministryní práce a sociálních věcí Michaelou Marksovou (ČSSD) a dalšími autory zamýšlen. Nestal se pevným pilířem sociálního státu, ale definitivním potvrzením, že středolevá vláda Bohuslava Sobotky neučiní žádný zásadní krok k posílení sociálních jistot.

Zákon o sociálním bydlení byl opravdu dost ambiciózní, dříve by se řeklo, že byl revoluční, protože sociální podporu bydlení nejen posiloval, ale zároveň rušil dosavadní konstrukci. Češi byli v reformách bydlení vždy váhavými střelci, proto první více či méně stabilní systém státní podpory vymysleli až v roce 2006 za ministra Zdeňka Škromacha (ČSSD). Ten předpokládá, že stát každému, kdo má moc vysoký nájem, bude stát dorovnávat příjmy dávkou zvanou příspěvek na bydlení. Kdo ani pak nesežene slušné bydlení, získá status člověka v hmotné nouzi a může spoléhat na to, že stát za něj uhradí nájem dávkou zvanou doplatek na bydlení.

Škromachův model se záhy stal terčem ostré kritiky, protože byl prý často zneužíván. Realitní magnát třeba ubytoval sociálně slabou rodinu, naúčtoval jí mastné nájemné, které pak ovšem inkasoval od státních úřadů. V dobách krize to vedlo k velkému růstu nákladů. Jestliže stát v roce 2008 zaplatil za bydlení pro chudé dvě miliardy, v roce 2014 už to bylo 12 miliard. Navíc magnáti stěhovali sociálně slabé občany do měst s nejnižšími nájmy. Dávalo to ekonomický smysl, protože se tak uvolňovaly byty v lokalitách s vyšší cenovou úrovní, na druhé straně byla města s největšími sociálními obtížemi vystavena dalšímu tlaků přílivem nových chudáků. Právě tento stav chtěla ministryně Marksová a mladí idealisté sdružení v iniciativě Mít svůj domov změnit revoluční cestou.

Revolucionářům vadilo, že se státní podpora bydlení přelévá na účty soukromých podnikatelů, proto chtěli sociální dávky na bydlení de facto zrušit. Místo toho se měly v každé větší obci stavět z dotací sociální byty, na něž by měli nárok občané, kteří by splnili určitá kritéria chudoby. Tyto byty by provozovaly samy obce, případě neziskové organizace.

Opravdu nic nefunguje?

Marksová a její lidé udělali stejnou chybu jako mnozí jiní revolucionáři. Přehlíželi totiž pozitivní rozměry Škromachovy reformy, později upravené za ministra Jaromíra Drábka (TOP 09). Zjednodušeně řečeno, docházelo k výstřelkům a nejchudší často bydleli za velké peníze v nevyhovujících bytech a ubytovnách. Přesto oni ziskuchtiví podnikatelé zařídili místo státu jednu věc: nikdo nemusel zůstat na ulici. Přitom úkol zvládli ve velmi složitém období, kdy stát uvolnil regulované ceny bytů a kdy se zároveň vinou krize propadla značná část obyvatelstva do nezaměstnanosti. O efektivitě podnikatelské „sociální práce“ i kvalitě Škromachova systému svědčí nejlépe fakt, že i během krize se v Česku snížil podíl lidí pod hranicí chudoby. Vysoké náklady nesvědčí pouze o tom, že se část dávek vyhazuje zbytečně, ale také o platnosti pravidla, že systém musí fungovat jako celek a pro každého. Proto někdy opravdu nezbývá než zaplatit dvanáct tisíc měsíčně za vybydlenou garsonku. Na druhé straně platí, že náklady na dávky od roku 2014 mírně klesají.

Systém podpory bydlení jde zlepšit. Města by si měla po masové privatizaci minulých let opravdu pořídit pár sociálních bytů pro krizové případy. Měly by vznikat neziskové organizace a pomáhat nejchudším s bydlením. Jenže sám Marx by v této chvíli usoudil, že revoluce nebude ten pravý nástroj.