Český režisér Jan Špáta natočil v roce 1967 sugestivní snímek o Irsku, který byl rok nato vyhlášen nejlepším dokumentem o této ostrovní zemi. Půlhodinová filmová esej Země sv. Patricka s podmanivým komentářem Miroslava Macháčka se kromě zadumané irské krajiny soustředila i na zachycení drsného života obyvatel a jejich pevného spojení s katolickou vírou a tradicemi. Obzvlášť silné jsou záběry z pouti na vrchol hory, kde podle tradice kázal národní světec, svatý Patrik: chudí venkované, oblečení v tom nejlepším, co mají, se brodí v sychravém počasí bahnem a modlí se vkleče na kamení.

Ještě dlouhá léta se dal Špátův film považovat za věrohodný obrázek polozapomenuté a ve srovnání s Velkou Británií poměrně zaostalé země na severozápadním okraji Evropy. Dnes by klasik českého dokumentu musel úplně přepsat scénář. Málokterá země prodělala během posledních patnácti let tak hlubokou proměnu.

Registrujte se a diskriminujte se

Irsko procházelo od 90. let obdobím velkých zahraničních investic a nechalo se oslavovat jako keltský tygr. I když se v posledních letech muselo otřepávat z tvrdého dopadu finanční krize, ekonomický pokles nezastavil společenský kvas, který se rozbujel společně se změnami v hospodářství. Přerod se završil v pátek 22. května, kdy si Irové v referendu odhlasovali změnu v ústavě, jež umožní legální sňatky gayů a leseb. V zemi, kde církev ještě donedávna mluvila téměř do všeho, to znamená doslova sociální revoluci.

Irsko teprve v roce 1993 zrušilo nezákonnost homosexuálního chování. Předcházel tomu šestnáctiletý boj vedený senátorem Davidem Norrisem, prvním Irem ve veřejné funkci, který přiznal, že je gay. Norris sice neuspěl ani u irského Nejvyššího soudu, obrátil se však na Evropský soud pro lidská práva, který mu dal za pravdu. To nakonec přinutilo irskou vládu zrušit ustanovení, převzaté z anglického viktoriánského právního řádu, podle nějž byl na konci 19. století potrestán i básník irského původu Oscar Wilde.

V 90. letech si však katolická církev v Irsku udržovala ještě velmi silný vliv. Dokazuje to i těsný výsledek v referendu o povolení rozvodů v roce 1995 (pro hlasovalo 50,3 procenta zúčastněných) nebo zamítavý postoj ve dvou hlasováních o omezení zákazu interrupcí v roce 1992 a 2002. Před pěti lety se nicméně ledy poprvé více hnuly a irští gayové a lesby získali právo uzavírat registrovaná partnerství.

Proč to nestačilo? Z toho, co říkají aktivisté za práva sexuálních menšin, vyplývá, že legalizaci vztahu a úpravy dědických a dalších práv, jež jim legalizované partnerství umožnilo, chápali spíš jako pouhou toleranci něčeho, co se stále považovalo za nepatřičné. Skutečnou rovnoprávnost pro ně představovalo právo na uzavírání manželství. „S příchodem registrovaného partnerství v roce 2010 se po lidech vlastně žádalo, aby se podíleli na své vlastní diskriminaci, a až díky tomu mohli uzavřít svazek s člověkem, kterého milují,“ citoval jednoho z aktivistů britský list The Independent.

Cestu ke svatbám mezi lidmi stejného pohlaví otevřelo před dvěma roky doporučení irské komise pro reformu ústavy, která to odůvodnila množstvím nedostatků vyplývajících z registrovaného partnerství. Konzervativní irská ústava z roku 1937, kterou tehdejší premiér Éamon de Valera sepsal ve spolupráci s církevními hodnostáři, zaručovala manželským párům nezcizitelná práva. Nespecifikovala přitom, že se musí jednat o manželství mezi mužem a ženou. To by teoreticky otevíralo prostor pro sňatky stejného pohlaví bez změny ústavy, nejvyšší státní návladní ale doporučil referendum, aby se předešlo možným soudním zákazům těchto manželství. Premiér Enda Kenny se s myšlenkou ztotožnil a jeho vláda předložila hlasování o manželstvích „dvou osob bez ohledu na jejich pohlaví“.

Od pedofilie k defenzivě

Kennyho středopravicová strana Fine Gael dříve podporovala úzké vztahy s církví, ty se ale rozvolnily po zveřejnění série případů sexuálního zneužívání dětí. Kenny v létě 2011 podnikl bezprecedentní krok, když obvinil Vatikán, že bránil řádnému vyšetření pedofilie, a prohlásil, že vztahy mezi Irskem a Svatým stolcem už nikdy nebudou takové jako kdysi.

Přibývající odhalení mravních prohřešků v irských diecézích postupně srážela kdysi neotřesitelnou autoritu katolické církve právě ve chvíli, kdy se začalo hovořit o ústavních změnách. Bylo to velmi citlivé místo, protože církev nemohla za této situace zdůrazňovat jeden ze svých hlavních argumentů, totiž že svatby homosexuálů se negativně podepíší na dětech. „Pamatuji se, jakou významnou roli hráli kněží v referendu o rozvodech v 90. letech. Kostely byly tehdy plné a jejich slova byla přijímána s úctou,“ vzpomínal David Farrell, profesor politologie na dublinské University College. „Teď to vyznívalo mnohem obezřetněji. Myslím, že se stáhli z větší části kvůli skandálům ohledně zneužívání dětí a otrocké práce.“

Zastánci sňatků osob stejného pohlaví byli od začátku kampaně v převaze. Hlasování „Yes“ podpořily všechny hlavní politické strany, populární umělci, sportovci i novináři. Aktivisté za práva homosexuálů vytvořili po celé zemi síť podporovatelů, obcházeli domy, rozdávali letáky a vytrvale masírovali veřejné mínění přes sociální sítě. Sympatie získali i u několika kněží, kteří označili odmítavé doporučení svých biskupů za mylné a prohlásili, že budou hlasovat pro.

Na mnoho Irů nepochybně zapůsobila osobní vyznání a svědectví známých tváří. Vládní kampaň v lednu odstartoval šestatřicetiletý ministr zdravotnictví Leo Varadkar zveřejněním své homosexuální orientace. Bývalá prezidentka Mary McAleeseová, která dokonce studovala ve Vatikánu a poskytovala církvi právní rady, promluvila na mítincích o trpkých zkušenostech svého homosexuálního syna a obvinila katolické preláty z pokrytectví. „Od sedmnácti jsem byla v emocionálním vězení, ve kterém jsem žila poloviční život, potlačovala podstatnou část svého lidství, výraz mého nejhlubšího já, můj instinkt milovat,“ napsala oblíbená moderátorka a reportérka Ursula Halliganová, když měsíc před referendem oznámila v deníku Irish Times, že je lesba.

Církev sama se po celou dobu trvání kampaně držela v defenzivě, tábor odpůrců reprezentovala hlavně organizace Iona Institute, založená konzervativními osobnostmi. Posun směrem k umírněnosti symbolizoval i přístup dublinského arcibiskupa Diarmuida Martina, který prohlásil, že se sice bude držet definice manželství jako svazku muže a ženy, jak o něm mluví i nynější papež František, současně ale uznal, že v referendu může každý hlasovat podle svého svědomí a že dřívější přístup církve k homosexuálům v Irsku „činí obtížným, aby pozici církve pochopili“.

Menšiny a autoritativní názor

Výsledných 62 procent odevzdaných hlasů pro homosexuální manželství bylo sice o pár procentních bodů méně, než se původně očekávalo, přesto jasně podtrhuje společenský obrat, kterým Irsko prošlo. V ulicích Dublinu a dalších měst se po vyhlášení výsledků slavilo jako na silvestra.

Až změnu v ústavě potvrdí irský parlament, země zeleného trojlístku se stane už devatenáctým státem na světě, který povolí sňatky osob stejného pohlaví. Dosud je schválily Nizozemsko, Belgie, Kanada, Španělsko, Jižní Afrika, Norsko, Švédsko, Argentina, Island, Portugalsko, Dánsko, Brazílie, Británie (vyjma Severního Irska), Francie, Nový Zéland, Uruguay, Lucembursko a Finsko (zde nová legislativa začne platit až roku 2017). Irsko jako zatím jediné přijalo změnu v referendu, což z něj dělá svým způsobem lídra mezi „duhovou elitou“.

Kromě toho, že irské referendum svědčí o schopnosti převratné sociální změny jednoho evropského národa a může pomoci k nové vlně „zrovnoprávňování“ lidí s menšinovou sexuální orientací, odhalilo také jeden pozoruhodný efekt. Jak rozpínající se politická korektnost vynesla téma práv sexuálních menšin do nové, až autoritativní dimenze. V Irsku jako by se trochu obrátily role. Kdysi tam nebylo možné církev veřejně kritizovat a gayové byli veřejně pranýřováni. Teď se museli s projevy nenávisti potýkat aktivisté, kteří hájili záporné stanovisko.

Z komentářů a reportáží západních novin o irském hlasování mohl mít čtenář dojem, že tradiční náhled na manželství jako na z podstaty jedinečný svazek mezi mužem a ženou, rozdílnými a zároveň doplňujícími se existencemi, je klerikální přežitek, jenž nemá v 21. století místo. Jako by pohlavní „neutralizace“ manželství bylo něco dialekticky samozřejmého, nezpochybnitelného, a jiný názor měl být automaticky pasován za projev homofobie. Jako by nárok na svatbu nebo adopci pro osoby stejného pohlaví patřil automaticky mezi základní lidská práva. Nabízí se otázka, do jaké míry tento problém pojímáme jako skutečné naplňování humanity, úcty a potírání diskriminace ‑ a do jaké míry se spíše necháváme strhnout myšlenkovým trendem, že vše odlišné má nárok být také rovnocenné.

Kdo si vezme z Irska příklad?

Rozhodnutí Irů už každopádně povzbudilo emancipační snahy gayů, leseb, bisexuálů a transgender lidí (LGBT) v dalších zemích. Jednou z vlád, která se po irském referendu ocitne pod větším tlakem aktivistů, může být kabinet německé kancléřky Angely Merkelové. Opoziční Zelení už vyzvali její křesťanské demokraty (CDU) a koaličních sociální demokraty (SPD), aby si vzali z irských kolegů příklad. V Německu mohou homosexuální páry uzavírat registrované partnerství, které se v některých ohledech prakticky rovná manželství. Liberální levice přesto požaduje uzákonění sňatků. „Německo si musí jenom věřit,“ nabádal komentátor listu Süddeutsche Zeitung Heribert Prantl, jenž zdůraznil, že Němci na rozdíl od Irů nemusejí měnit ústavu.

Dalším velkým bojištěm o práva homosexuálů budou zřejmě USA, kde se legislativa zatím mění na úrovni jednotlivých států. Páry stejného pohlaví se mohou sezdávat ve 36 státech a na federálním území District of Columbia. V červnu se nicméně očekává výrok Nejvyššího soudu, který by mohl v důsledku legalizovat manželství gayů a leseb na celém území Spojených států. Soud bude konkrétně rozhodovat o tom, zda může stát USA odmítnout stvrdit manželství lidí stejného pohlaví a zda může odmítnout uznat takový sňatek, který byl uznán v jiných státech unie. Spor vyvolal homosexuální pár z Ohia. Protože jeden z páru, John Arthur, trpěl amyotrofickou laterální sklerózou, chtěla dvojice v červenci 2013 zapsat druhého partnera, Jamese Obergefella, jako budoucího dědice, a to na základě sňatku z jiného státu, Marylandu. I když místní úřady připustily, že diskriminace svazků stejného pohlaví je protiústavní, nejvyšší státní zástupce Ohia se rozhodl zákaz homosexuálních manželství bránit u soudu.

Česko si v uplynulých desetiletích samozřejmě prošlo úplně jinou zkušeností než Irsko, a možná právě proto zde není po uzákonění dalších práv pro LGBT komunitu srovnatelná politická poptávka. Jedno menšinové téma se ale aktuálně řeší. Loni v srpnu předložila skupina poslanců v čele s Radkou Maxovou (ANO) návrh, aby si partnerky nebo partneři mohli osvojit dítě druhého z registrovaného páru (nejde tedy o osvojení dítěte, které je v ústavní péči, ale takového, jež už s jedním z daného páru žije). Tuto formu adopce už uzákonili například v Británii, Francii, Španělsku nebo Slovinsku. Za novelu zákona o registrovaném partnerství lobbovala u poslanců Platforma pro rovnoprávnost, uznání a diverzitu (PROUD) a podpořil ji také ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier. Poslanci měli o návrhu začít jednat už na podzim, dostal se ale až na program květnové schůze. Proti se již vyslovili koaliční lidovci a dá se očekávat, že budou jeho schválení bránit.

Podpora jednotlivých práv a požadavků sexuálních menšin není v Česku stejná ‑ podobně jako v zahraničí. Podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění z června loňského roku téměř tři čtvrtiny obyvatel podporují registrovaná partnerství. S uzákoněním adopcí dítěte partnera, s nímž žijí a podílejí se na jeho výchově, souhlasilo 58 procent respondentů, sňatky mezi osobami stejného pohlaví a plné adopce mají nižší podporu (45 procent).

Možná překvapí, že i když Česko patří mezi státy s největším podílem ateistů v Evropě, nevychází v hodnocení duhové komunity zrovna nejlépe. V poslední zprávě evropské sekce Mezinárodní asociace gayů a leseb (ILGA) skončilo až na 23. místě, když se před námi umístily i takové kdysi konzervativní země jako Albánie, Černá Hora, Gruzie nebo Chorvatsko. První v žebříčku skončila Británie, následovaná Belgií a Maltou. ILGA hodnotí situaci LGBT komunity z širšího pohledu a nesoustředí se pouze na schvalování sňatků či adopcí, v pasáži o České republice se nicméně kriticky zmiňuje o neschválení poslanecké novely.