Dejvické divadlo si s novými tituly vždycky dávalo na čas. Divácký zájem o uváděný repertoár je tak velký, že soubor není k nasazování nových kusů nikterak nucen, a herci ostatně mají tolik práce jinde, že jim nezvykle velké rozestupy mezi premiérami nejspíš příliš nevadí. Ovšem situace, že nový umělecký vedoucí nastuduje svou první šéfovskou inscenaci až v závěru své druhé sezony, je nejen nezvyklá, ale troufám si tvrdit, že také poněkud nezdravá. Nicméně stalo se – a tak se na dejvickém repertoáru v půlce června objevila inscenace Vzkříšení, jíž Michal Vajdička navázal na dva své předešlé veleúspěšné dejvické tituly, Ucpanej systém a Racek.

Autorství předlohy zůstává nejasné: mystifikační historka v programu praví, že americký matematik Daniel Doubt (což je pseudonym, který v Dejvicích používají v případech kolektivně sepsaného textu) zdramatizoval povídky „neznámého autora“, zaměstnance jakési asijské dílny, zabývající se výrobou laciných kopií klasické literatury. Důležitější je, že Vzkříšení je nadmíru šikovně napsaná hra, která soubor Dejvického divadla hladí po srsti stejně příjemně jako před pár lety Welshův a Majlingův již zmíněný Ucpanej systém nebo ještě dávno předtím Zelenkovy Příběhy obyčejného šílenství. Spleť několika bizarně vykloubených příběhů, výrazné figury, dobře plynoucí dialogy s řadou „oneliners“ – to jsou divadelní ctnosti sice tradiční, ale stále velmi účinné. A o tom, že se dejvičtí herci, a koneckonců i diváci, cítí právě v takovém typu divadla komfortně, není nejmenších pochyb. Vzkříšení ovšem není jen nezávaznou taškařicí, jejímž hlavním cílem má být co největší počet hlášek na centimetr čtvereční. Jakkoli hra i inscenace zůstávají zábavné až do konce, postupně se vylupují témata, která mají svou váhu; nic na tom nemění, že jsou servírována v úpravě snadno stravitelné, bezpečné a nikterak drásavé. Připomíná to způsob, jakým s oblibou pracuje Woody Allen, na kterého ostatně se inscenátoři přímo i nepřímo odvolávají.

Čechovovská allenovština

Změť neopětovaných lásek, kterou dejvická inscenace předvádí, však evokuje nejen Allena, ale i groteskně přepáleného Čechova (scénografie jistě nejen kvůli režisérovi odkazuje ke zdejšímu Rackovi). Oč tedy jde: slavný spisovatel Andrew (Ivan Trojan) se bezhlavě zamiluje do poněkud myšovité redaktorky Annie (Martha Issová), jenže ta stejně zoufale miluje šéfa nakladatelství Bena (Václav Neužil). Kruh se uzavírá: Ben je nadšeným obdivovatelem Andrewa, Annie ho nezajímá, zároveň naprosto nechápe, že jakákoli žena může odmítnout lásku tak výjimečného umělce. To, že zhrzený Andrew chce kvůli Annie přestat s psaním, ho dohání k čirému zoufalství. Kuriózní řešení jako kdyby vypadlo právě z již také zmíněných Příběhů obyčejného šílenství (takto připomínáme dalšího pomyslného kmotra inscenace). Andrew začne svůj nový román psát Annie na tělo, a to doslova, a Ben jej pak kapitolu po kapitole přepisuje do papírové podoby; na své si tak alespoň částečně přijdou všichni tři.

Už v této souvislosti se pod téměř konverzačkově zábavným povrchem nenápadně začínají objevovat otázky, které vzdor sklonu k prvoplánové efektnosti vůbec nejsou banální: Jak je to se vztahem opravdového života a umění? Proč by skvěle vymyšlená literární fikce nemohla být opravdovější a vlastně i cennější než reálný život? Proč milovat skutečné lidi, když jsou literární postavy daleko krásnější a duchaplnější? To však je jenom začátek. Vzkříšení totiž zručně splétá i řadu dalších podivných příběhů: Vrátného (Hynek Čermák), jehož životní vyrovnanost plyne z toho, že je s iracionální neochvějností přesvědčen o lásce ženy, kterou kdysi dávno „málem“ políbil, ale pak už se s ní nikdy nesetkal. Sousedky (Jana Holcová), která o něj s neutuchajícím mateřsko-milostným zápalem pečuje, marně se mu snaží jeho iluzi vymluvit, a přitom si sama není ani náznakem vědoma poněkud patologické omezenosti svého absolutně praktického pohledu na svět. Neúspěšného spisovatele (Matěj Hádek nebo Vladimír Polívka), osamělého zahořklého alkoholika, kterému náhle zavolá neznámá žena, aby mu řekla, že je její jedinou životní láskou. Jeho psychologa (Pavel Šimčík), s převahou shlížejícího z výšin dlouholetého, příkladně spořádaného měšťanského manželství s roztomilou milující ženuškou (Zdeňka Žádníková) na hemžení zoufalců kdesi hluboko dole.

Kříšení milovaných racků

Nemá smysl prozrazovat, kam to všechno dospěje, ale jedno je jisté a už to padlo: Vzkříšení je virtuózně vystavěná divadelní hra. Motivy životních iluzí, sebeobelhávání, nenaplněné lásky a posléze i hledání božstva, které toto všechno řídí, se pokřiveně zrcadlí jeden ve druhém a vracejí se ve stále absurdnějších a paradoxnějších variacích. Vše se navíc neustále obrací ve svůj protiklad. Skálopevné jistoty se drolí, největší nesmysly se stávají realitou. Existence Boha je dokazována za pomoci pochybného počtu pravděpodobnosti. Neméně podstatné je, že v Dejvicích tohle všechno dokážou s lehkostí a samozřejmostí uhrát. I tady se vracejí myšlenky na předešlé Vajdičkovy práce: Ivan Trojan coby obletovaný romanopisec Andrew zprvu do jisté míry navazuje na postavu rutinérského spisovatele Trigorina z Racka, postupem doby však svého hrdinu stále více „polidšťuje“, až se z něj nakonec (a jak jinak než paradoxně) stane hlavní zastánce tvrzení, že realita a skuteční lidé musí mít před literaturou přednost. Trojan sice nepředvede nic vysloveně nového nebo neočekávaného (to ostatně nikdo), nicméně v oboru „výrazuplného“ podehrávání stále svede dělat divy.

Velmi příjemným překvapením je divadelní návrat Marthy Issové, jež v roli zdánlivě ušlápnuté, přitom ale zarputilé mladé ženy dokázala překonat svou už trochu jednotvárnou polohu „odvážné školačky“. Její udiveně sebeironická Annie, která trpně přijme podivnou pozici ženy mezi dvěma muži a postupně si ji začne užívat, je hereččina zatím jistě nejpovedenější dejvická role. Co do velkých hereckých příležitostí je vůbec Vzkříšení nezvykle štědré, prostor dostávají vlastně všichni. Žádní nezajímaví nosiči vody; neochvějně usměvavý Hynek Čermák nebo neprůstřelně korektní Pavel Šimčík se oběma výše jmenovaným dokážou ve svých výstupech docela dobře vyrovnat. Pro herectví tu vlastně platí totéž co pro samotnou hru: je virtuózní. To má vyznít zároveň obdivně a varovně. Je samozřejmě velmi příjemné (a v Česku bohužel i dost vzácné) vidět suverénní herce, kteří to zkrátka a dobře „umějí“. A to koneckonců je jeden z hlavních důvodů, proč se do Dejvic valí takové zástupy diváků. Nepochybuji o tom, že valit se budou rovněž na Vzkříšení. Po zásluze; je to divácky vděčná a chytrá inscenace, která publiku neklade do cesty žádné nepohodlné překážky.

Kondice zavedených divadel

Stejně tak lze předpokládat, že velké potíže nejspíš nepůsobila ve „výrobě“ ani samotným tvůrcům. Režisér Michal Vajdička je úplně jiný typ než Miroslav Krobot, od kterého převzal pozici dejvického uměleckého šéfa. Krobot soubor cíleně znejisťoval, nutil všechny zúčastněné (včetně sebe sama) k výpravám na nejistý a neprozkoumaný terén. Výsledkem vždy nemusely být divácké hity, jenže právě díky nejrůznějším úletům se Dejvické divadlo dokázalo neustále vyvíjet. Jistě není náhoda, že zdejší soubor v dobré kondici více než dvakrát překonal příslovečných sedm let, po nichž se má divadelní skupina vyčerpat. Vajdička prozatím spíš dokazuje, že si s dejvickými herci rozumí, a přichází s inscenacemi, ve kterých nechá vyniknout jejich nejsilnější stránky. Budeme-li považovat Dejvické divadlo za jakousi expozituru anglosaského typu divadla v Čechách, našlo si v osobě nového uměleckého šéfa velmi vhodnou osobnost. Vajdička se necpe do popředí a nesnaží se na sebe upozorňovat křiklavými režijními nápady; nenápadně, ale účelně „slouží“ hře i hercům. Pečlivě buduje situace, nechá protagonisty rozehrát potřebné nuance a současně umí ohlídat, aby nedocházelo k extemporování nebo pouhému samoúčelnému vtipkování na úkor textu. Co více si přát s dobrou hrou v ruce a se souborem plným prvotřídních herců?

Dejvické divadlo za sebou nemá úplně šťastnou dvouletku; přinejmenším po odchodu Miroslava Krobota působilo poněkud bezradně. S o to větším napětím se čekalo, s čím ve své opožděné šéfovské premiéře přijde jeho následovník. Vzkříšení, když si jeho výsledek shrneme, předkládá docela pádnou odpověď: je to nejlepší dejvický opus od Racka, kterého tu Vajdička nastudoval před více než třemi lety. Stejně tak se ale potvrdil předpoklad, že současný umělecký šéf nehodlá nic měnit na modelu, podle kterého vznikaly nejúspěšnější zdejší tituly. Milovníci divadelního hledání a experimentů budou zklamáni, škarohlídi mají docela dobrý důvod k temným předpovědím, že započala cesta k rutinovanému opakování. Jistě, ale pokud a dokud Dejvické divadlo i sám Vajdička dokážou držet takovouto kvalitu, nejsou stesky tak docela na místě. Vyčítat někomu vstřícnost, srozumitelnost a divácký úspěch se mi nezdá být šťastné.

Daniel Doubt: Vzkříšení (Dramatizace povídek neznámého autora). Režie: Michal Vajdička, scéna: Pavol Andraško, kostýmy: Katarína Hollá, hudba: Václav Havelka a Martin Tvrdý, dramaturgie: Eva Suková. Premiéra 12. června 2016.