Bývalý socialistický ministr Emmanuel Macron se stal vládcem Francie. Starosocialista Jeremy Corbyn vzkřísil čtyřiceti procenty ve volbách britskou Labouristickou stranu. V říjnu bude o slávu české sociální demokracie bojovat Lubomír Zaorálek. Jaký může být výsledek? Automatické očekávání, že též ČSSD dopadne výborně, není na místě. Je pochopitelné, že se také česká levice snaží přihřát na úspěchu zahraničních souputníků, přesto je součástí jiného příběhu. A nejde vyloučit, že se tento příběh blíží ke konci a že proti nezvratnému osudu už nejde nic dělat.

Slavné dějiny generace 96

Začalo to v roce 1996, kdy po úspěšných volbách zaplavilo sněmovnu sedmdesát sociálnědemokratických poslanců. Pod vedením Miloše Zemana se sešikovala jména jako Vladimír Špidla, Bohuslav Sobotka a Lubomír Zaorálek a spolu s věkem mladšími, přesto ve sněmovně už zabydlenými Petrou Buzkovou a Stanislavem Grossem vytvořili dynamický tým, který dokázal konkurovat veteránům z dominantní ODS. Zřejmě žádná jiná politická skupina tolik neovlivnila tuzemskou polistopadovou demokracii. Premiéry už byli Zeman, Špidla, Gross, Sobotka, teď se jako volební lídr hlásí o stejný post Zaorálek. Pokud se předsedou vlády stane, mohou případu Petry Buzkové, jež vládu nikdy neřídila, využít feministky jako doklad genderové nerovnováhy v Česku.

Význam skupiny, která se už během období opoziční smlouvy v letech 1998–2002 rozešla s vůdcem Zemanem, nespočívá jenom v úspěšnosti při obsazování postů a vlivu na státní politiku. Významnější byly historické okolnosti, za jakých se objevila. Obnova demokracie v evropských postkomunistických státech probíhala podle jednotného scénáře. Vládu převzala liberální opozice často propojená s protikomunistickými disidenty a za opozici jí vždy sloužili „reformovaní“ komunisté, kteří se časem víceméně přizpůsobili základním demokratickým pravidlům a pod hlavičkou sjednocené levice, sociální demokracie nebo nějakým úplně jiným názvem dokázali znovu uchopit moc. Jenom v Česku tomu bylo jinak, protože tady na předválečných základech vznikla do značné míry autentická sociální demokracie.

Předseda Zeman sice vyzval bývalé komunisty, ať do strany vstupují, přesto si ČSSD uchovala odstup od starokomunistické KSČM a bývalí komunisté stranu také nikdy neovládli. Řídili ji totiž lidé z generace 96, kteří před listopadem 1989 působili v různých alternativních strukturách, jako byli ochránci přírody, církve, národní socialisté či skupinky intelektuálů. V KSČ působil krátce pouze sám Zeman, a to ještě během období pražského jara.

Pro zdejší demokracii a řízení státu to znamenalo jinou kvalitu než v okolních zemích. Komunisté se všude ve východní Evropě připravovali k politickým reformám včetně formálního omezení své moci. Obvykle však byl převrat dramatičtější, než čekali, proto jim zpravidla nějakou dobu trvalo, než se vrátili do nejvyšších funkcí. Vzorovou kariéru má za sebou někdejší předseda ústředního výboru Mladých komunistů Maďarska Ferenc Gyurcsány, jenž byl po roce 2004 pět let premiérem. Podstatný je i rozměr, že se v 90. letech stihl probojovat mezi padesát nejbohatších Maďarů. Bývalé nomenklaturně-zpravodajské kádry si na jedné straně monopolizovaly levicovou politiku, vážně ji však nemyslely a místo toho se jejich bratrstva aktivně a často úspěšně pustila do privatizačních bojů.

Česko zůstalo v uplynulém čtvrtstoletí takového vývoje ušetřeno, protože zdejší sociální demokraté to mysleli s ochranou či budováním sociálního státu vážně. Také z toho důvodu nebylo privatizováno zdravotnictví, v určité míře funguje ochrana práv zaměstnanců i občanských spolků, důchodový systém dosud není sítem, jímž se dá snadno propadnout. Samozřejmě se sociální demokraté podepsali pod řadu sporných privatizačních rozhodnutí. Jejich ministr průmyslu Miroslav Grégr stál u vzniku chemicko-zemědělského konglomerátu Agrofert, privatizaci OKD finančníkem Zdeňkem Bakalou, jak známo, akceptoval ministr financí Sobotka. V poslední době chtěli ministři zdravotnictví Svatopluk Němeček a Miloslav Ludvík otevřít prostor pro výprodej majetku státních nemocnic, poslanci Jaroslav Foldyna a František Adámek s úspěchem doporučili omezení práv občanů při stavebních řízeních.

Zvláště v krajích se stali hejtmani ČSSD součástí neproniknutelného establishmentu odpovědného za nikdy nevyřešené skandály s evropskými dotacemi.

Sociální demokracie mnohokrát selhala, zažila skandály, uzavřela pochybné mocenské pakty a na nižších úrovních spolupracovala s KSČM. Přesto je možné považovat ČSSD za hlavního protagonistu polistopadového vývoje, který v Česku měl rozměr solidarity a rovnosti, vedle toho za garanta, že v Česku jako v jiných východoevropských zemích nikdy na nejvyšší moc nedosáhly autentické komunistické kádry. Dalo by se to říci i obráceně. ČSSD je s polistopadovým režimem propojena natolik, že s jeho úpadkem musí nutně selhat také ona sama.

Konec polistopadové demokracie

Tuzemské obyvatelstvo je spokojeno se svým životem víc než kdykoli předtím a také víc než občané jiných postkomunistických států. To říkají reprezentativní průzkumy, stejné průzkumy však ukazují, že se najednou sebevědomí Češi chtějí emancipovat od svých dosavadních politických vůdců, které považují v mnoha ohledech za prohnilé a neschopné. Emancipační proces skrývá nebezpečí, že zlikviduje veškeré hodnoty a tradice polistopadové demokracie. Slavný průzkum společnosti TNS Kantar z počátku června, který sociálním demokratům přisoudil v preferencích katastrofálních deset procent, říká ještě jednu podstatnou věc. Celkem 48 procent by dnes získaly nedemokratické strany. Nejde jen o přímočarého populistu Tomia Okamuru s omezenými možnostmi něco změnit, nejde ani pouze o vytrvalé starokomunisty, kteří jsou těsně nad deseti procenty, jak by se ostatně dalo čekat.

O moc se hlásí s preferencemi přes 30 procent hnutí ANO, která je osobním projektem miliardáře Andreje Babiše, spolupracovníka bezpečnostních složek a jedné z kádrových rezerv komunistů v 80. letech. V Česku, které dokázalo žít bez toho, že ho ovládly kádry z nomenklaturně-bezpečnostní věrchušky padlého komunistického režimu, se toho ironií dějin přece jen dočkáme ve chvíli, kdy už neměla žádná recidiva komunismu hrozit.

Společnost vyžadující po demokratických politicích, aby se chovali podle přísnějších morálních pravidel, si za svého lídra vybrala člověka, jenž považuje celý polistopadový demokratický režim za omyl a má jasnou motivaci ho zničit. Příslušníci jeho kasty v dobách pádu komunismu s jeho vznikem nepočítali, proto se mohou poměry dát do pořádku jenom tehdy, když bude zlikvidován i jeho úhelný kámen, autentická levicová sociální demokracie.

Hledat romantiku nadcházejícího volebního boje mezi Babišem a sociální demokracií připomínkou, že jde o možnou revizi nebo potvrzení listopadu 1989, je možné. Sám miliardář a bývalý komunista nakonec kriticky připomněl, že nový lídr ČSSD Zaorálek vedl v Ostravě Občanské fórum a účastnil se polistopadového převzetí moci. Takový výklad se dá použít v rámci předvolebních superlativů, vystihuje však symbolický a nikoli věcný obsah volebního souboje. Proto také sociálním demokratům při obhajobě vlády nepomůže.

Sociální demokracie a ostatní tzv. demokratické strany možná nejsou tak prohnilé a neschopné, jak to říká Babiš a jak si myslí značná část veřejnosti, rozhodně však jsou vyčerpané. Konkrétně se to týká silné generace roku 1996 a sociální demokracie jako celku. Vyčerpání bylo důvodem Sobotkovy rezignace na předsednictví ČSSD, navíc se zdá, že Zaorálek, poslední použitelný příslušník této generace, je jedinou možností, jak Sobotku nahradit.

Ještě jednou čelem k masám

Letmá bilance polistopadové historie ČSSD ukazuje, že osud strany je zpečetěn. Proto dává smysl, když její nový šéf Zaorálek hledá inspiraci někde jinde, ve Francii, Velké Británii nebo Německu, kde levicové strany také musí překonávat svou zásadní slabost. Nikdo na západ od Šumavy nezpochybňuje, že se sociálnědemokratické hnutí zasloužilo o vybudování sociálního státu a posílení všeobecného blahobytu, stále častěji se však připomíná, že toto budování skončilo v roce 1973 při první ropné krizi. Od té doby sociální demokraté na Západě jen hájí dobyté pozice a postupně je ztrácejí. Zaorálkem citovaní sociologové jako Ulrich Beck, Oliver Nachtwey nebo Wolfgang Streeck připomínají, že namísto státu blahobytu žijeme v rizikové společnosti, ve společnosti úpadku, a že dokonce nastává konec demokratického kapitalismu.

Výkony vyspělých ekonomik zvyšují majetky nejmocnějších podnikatelů, příjmy průměrných občanů však zůstávají na úrovni předchozích desetiletí. Proto chudnou některé společenské skupiny, zvláště zaměstnanci starých průmyslových podniků a malí živnostníci, zatímco ostatní běžní lidé mají čím dál větší potíže, aby udrželi dosavadní standard. Sociální demokraté, zvyklí na zajištěnou pozici ve vládním establishmentu, přitom zapomínají na ty, kteří se pod vlivem globalizace a dalších změn propadají a kteří logicky přecházejí mezi příznivce populistických stran a politiků.

Také ČSSD si možná dokázala přiznat, že i ona je už příliš dlouho součástí establishmentu a že její voliči hledají podporu jinde. Dokonce u jednoho z největších boháčů, který jenom prokázal, že umí těžit z majetku státu a jeho daňových příjmů. Teď ještě zbývá přesvědčit voliče, že sociálním demokratům jde znovu o dobro prostých občanů.

Zatím ČSSD představila volební program. Vyšší průměrná i minimální mzda, nemocenská od prvního dne nemoci, delší dovolená, snížení DPH u potravin, nižší daně malým podnikům, vyšší porodné a rodičovské příspěvky, rychlejší valorizace důchodů, novomanželské půjčky… Čím delší je tento výčet, tím více získává čtenář programu dojem, že tady něco nehraje, konkrétně chybí jediný přesvědčivý důkaz, že na něco takového bude Česká republika opravdu mít. Sociální demokracie nemůže a možná po Corbynově vzoru ostentativně předvádí, že nechce překročit svůj stín. Volby budou testem, jestli stará zbraň ještě jednou a třeba naposledy zafunguje.