Když před patnácti lety zadrželi na Kubě Ivana Pilipa s Janem Bubeníkem, kteří se setkali s místními disidenty, ocitla se Česká republika ve stavu pohotovosti. Než si v Havaně stačili uvědomit, koho drží v cele, už byly na cestě dvě protestní nóty, dopis tehdejší místopředsedkyně sněmovny Petry Buzkové, šestičlenná parlamentní komise a mezinárodní delegace Meziparlamentní unie. Pomoc přislíbil šéf Evropské komise Romano Prodi, OBSE, Španělé, dokonce i Slováci. Bubeník přitom nedávno v rozhovoru nepřímo přiznal, že během šestitýdenního vězení zas o tolik nešlo. Nejvíc ho trápila chybějící deka a chrápající spoluvězeň. Svět byl ještě přehledný. Do útoků al-Káidy na newyorská „dvojčata“ zbýval necelý půlrok...

Současné dění v Súdánu ukazuje, jak se svět od té doby změnil. Ve vykonstruovaném procesu tu hrozí trest smrti čtyřem křesťanům. Jedním z nich je český humanitární pracovník Petr Jašek. Ve vězení, částečně na samotce, tráví už jedenáctý měsíc. Je prvním Evropanem, který nebyl brzy po svém zatčení propuštěn na kauci. Je prvním člověkem ze Západu, kterému v Súdánu hrozí takový trest. Obyvatele jeho rodné země ale nechává jeho vážná situace celkem v klidu. Súdánci měli zřejmě dobrý odhad, když si pro vzkaz Západu, aby se nemíchal do jejich záležitostí, vybrali českého křesťanského pracovníka.

Student z Dárfúru

Charakter Jaškova procesu lze nejlépe ilustrovat na osudu klíčového svědka obžaloby. Je jím těžce zraněný dárfúrský student a konvertita ke křesťanství Alí Umar Músá. Ve vazbě svědčil proti lidem, kteří se mu předtím snažili pomoci. I proti Jaškovi.

Alí Umar Músá má popáleniny na 85 procentech svého těla. Přišel k nim před třemi lety, když spolu s dalšími studenty z Dárfúru, dějiště krvavě potlačeného povstání, protestoval proti znovuzavedení školného. Na univerzitu vtrhly studentské provládní milice a do auly obsazené dárfúrskými studenty naházely Molotovovy koktejly.

Těžké zranění ještě zhoršilo už tak nelehkou situaci mladého Dárfúřana. Coby příslušník černošského kmene Fúrů byl v Súdánu občanem druhé kategorie, konverze ke křesťanství ho odsunula na samý okraj společnosti. Alí Umar měl ale kamaráda, jiného dárfúrského konvertitu Abdalmonejma Abdalmulláha, který slíbil, že sežene peníze na lékařskou péči. Pomohl generální tajemník malého křesťanské společenství Súdánské Kristovy církve, Hasan Abdarrahím.

Reverend Abdarrahím se o Alím Umarovu znovu zmínil loni na podzim, při konferenci křesťanských představitelů v etiopské Addis Abebě. Po přednášce za ním přišel zástupce organizace Hlas mučedníků, která pomáhá pronásledovaným křesťanům, Čech Petr Jašek. Nabídl se, že také přispěje. A brzy skutečně přicestoval do Súdánu i se slíbenými penězi.

Následovalo shledání s reverendem, jenž ho zavedl za popáleným studentem, Jašek mu předal peníze a Alí Umar na kameru dosvědčil, jak ke svým zraněním přišel. Když se o několik dní později, 10. prosince, Jašek vracel z Chartúmu domů, vzali si ho na letišti stranou příslušníci súdánské tajné policie NISS. Při osobní prohlídce našli účtenku na pět tisíc dolarů podepsanou Abdarrahímem, jehož činnost policie už léta monitorovala, a také počítač. Ten svědčil o tom, že měl Jašek v Súdánu poměrně pestrý program, který nebyl – na rozdíl od jeho víza – čistě turistický.

To bohatě stačilo k tomu, aby ho rovnou z letiště odvezli do vyšetřovací vazby tajné policie. Dceři, jež se po otci z Čech sháněla, bylo řečeno, že se pokoušel pašovat z Chartúmu tygří kožešiny.

V Súdánu se mezitím zatýkalo. O osm dní později už byl ve vazbě také reverend Abdarrahím a jeho známý, další představitel Súdánské Kristovy církve, Kuwa Šamál. Ten s případem popáleného studenta sice neměl nic společného, ale úřadům byl trnem v oku přinejmenším od chvíle, kdy se na Západě postaral o nepříjemnou publicitu kvůli demolici chartúmského kostela El-Izba.

Tři dny po Šamálovi zatkla tajná policie přímo na ulici také dárfúrského studenta Abdalmulláha a o den později také samotného Alího Umara Músu. Rodina ještě směla studentům do vyšetřovací vazby přinést oblečení. Pak se nad nimi zavřela voda.

Nabídka, kterou odmítl

Co se dělo v celách NISS ve věznici Kober, přesně nevíme. Z některých informací vyplývá, že vyšetřovatelé vězně mučili. A že Alí Umar Músá nejspíš nebyl ve stavu vzdorovat. Vypověděl, že ho Jašek k nahrávce zmanipuloval. Ve skutečnosti ho prý nezranila provládní milice, popálil se při autonehodě. Toto tvrzení teď využívá obžaloba proti Jaškovi i přesto, že je na internetu volně dostupná zpráva pro OSN z roku 2014, která dokumentuje okolnosti, za nichž Alí Umar ke svým zraněním přišel.

Jaký je další osud těžce zraněného studenta, který se podle súdánských médií vrátil k islámu, se neví. Prokuratura však jeho svědectvím vyztužila celou obžalobu: Jašek se prý s místními křesťany spolčil proti Súdánu. Chtěl režim rozvrátit zevnitř a poškodit jeho pověst v zahraničí. Prokurátor navrhuje trest smrti.

Nabídku svědčit proti ostatním výměnou za okamžité propuštění dostal i Jašek. Evropana nejspíš vyšetřovatelé pokládali za člověka náchylného ke kompromisům. Možná měli za to, že i Jaškova anémie, ještě posílená vězeňskou dietou založenou na fazolích, bude hrát v jejich prospěch. Jašek však nabídku nepřijal.

Měl všechny důvody předpokládat, že teprve teď, když odmítl spolupráci, půjde do tuhého. Kupodivu se ale jeho bezprostřední situace začala spíše zlepšovat. České velvyslanectví mu smělo poslat vitaminy a léky proti chudokrevnosti. Z drsné vyšetřovací vazby NISS byl v květnu převezen do standardní věznice ministerstva spravedlnosti a v červnu mu zaměstnanci našeho velvyslanectví v Egyptě konečně předali také český překlad Bible. „Po třech týdnech jsem ji přečetl celou a nyní jsem začal zase znovu,“ napsal Jašek v dopise rodině zveřejněném na stránkách Hlasu mučedníků. Četl na samovazbě, vestoje, u malého okénka, které bylo jediným zdrojem světla.

Brzy se na Jaška opět usmálo štěstí. Ujal se ho souvěrec z řad vězeňské služby. A po čtyřech měsících samovazby, na sklonku léta, se Jašek stěhoval na celu s křesťanskými vězni. Čech pocházející z rodiny s kazatelskou tradicí se stal neformálním pastorem této cely. „Tvoříme pozoruhodné duchovní obecenství,“ napsal v dopise domů.

Když ještě Evropa dělala misii

Čím vlastně Jaškovi východoafričtí křesťané tak učarovali? Tu otázku nelze s přesností odpovědět – jeho rodina, jíž mohl Jašek nedávno poprvé zatelefonovat, nechce situaci komentovat. Nejspíš z obavy, aby nebylo křehké spojení opět přerušeno.

Zaujetí pro súdánské křesťany však lze pochopit. Jejich situace je v řadě ohledů podobná situaci prvních křesťanských sborů, k nimž protestantská tradice vzhlíží.

To ovšem neznamená, že by křesťanství v zemi bylo teprve krátce. Súdánští křesťané odvíjejí svůj původ od příběhu etiopského eunucha, jehož konverze je popsaná v novozákonních Skutcích apoštolů. Podle následné raně křesťanské tradice se eunuch už coby křesťan vrátil do oblasti dnešního Súdánu a založil tu jednu z prvních křesťanských církví. Tuto legendu sice žádné další historické prameny nepotvrzují, to, že na území dnešního Súdánu existovala ještě před vznikem islámu relativně vyspělá křesťanská civilizace, však prokázané je. Súdánské břehy Rudého moře jsou však vzdálené jen asi tři sta kilometrů od Mediny, základního tábora, odkud muslimové dobývali svět. Bylo otázkou času, že křesťanská východní Afrika padne. Poslední křesťanské království podlehlo v šestnáctém století. Súdán se plně islamizoval.

Křesťanství se do země paradoxně vrátilo s Turky – poté, co turecký sultán jmenoval egyptským místokrálem Muhammada Alího, který Súdán na počátku 19. století dobyl a otevřel tu dveře evropskému vlivu. Brzy po něm dorazila také katolická misie. Obracet na křesťanství arabský sever bylo sice tabu i v dobách, kdy se Súdánu zmocnili Angličané, ale na černošském jihu měla volné pole působnosti. 

Misionáři postavili – podobně jako jejich předchůdci v křesťanském dávnověku – část své rétoriky na boji proti otroctví, které bylo ještě koncem 19. století v Súdánu zcela běžné (odhaduje se, že otroci tehdy tvořili dvě třetiny obyvatel Chartúmu). Arabští majitelé otroků museli na křesťanskou misii pohlížet s podobným rozčarováním jako kdysi obyvatelé starověkého Říma. Možná by souhlasili s popisem křesťanů od řeckého filozofa druhého století Celsa. Nazval je církví duševně chorých, žen a otroků a doporučil ostatním, aby si do domu nepouštěli křesťanské řemeslníky. Stačí se prý jen na okamžik vzdálit, a už zapřádají podvratné hovory s otroky.

Súdánská církev má dodnes silný náboj boje za svobodu. Ikonou místních křesťanů napříč denominacemi je sestra Josefína Bachita, černá otrokyně z Dárfúru, která později vstoupila do katolického řádu.

Křesťané tvoří v Súdánu dost nesourodou komunitu. Na severu je výrazná koptská menšina, která získala po stoletích soužití s muslimy výlučný ráz a nemá ambice nabírat nové členy. Jih je naopak silně misijně zaměřený. Súdánský diktátor Umar al-Bašír se dlouho snažil podrobit si jižní křesťany, občanská válka ale jejich identitu jen utužila.

Ani po odtržení převážně křesťanského Jižního Súdánu v roce 2011 se al-Bašírovi nepodařilo to, co si předsevzal: vytvořit homogenní národ vyznávající islám. Křesťany, kterých tu podle střízlivých odhadů zbyl asi milion, sice nechává chodit do kostela a slavit křesťanské svátky, ale považuje je za pátou kolonu Jižního Súdánu. Anebo – ještě hůř – zbytků povstaleckých armád, které ovládají menší území v oblasti Jižního Kordofánu a Modrého Nilu.

Pravda je, že většina tamních křesťanů s místními rebely přinejmenším sympatizuje. Převážně muslimské vedení Súdánské lidově osvobozenecké armády totiž dává křesťanům pod svou správou nezvyklou míru náboženské svobody. Materiálně viděno jsou ale na hranici přežití. Amnesty International nedávno v jedné zprávě popsala, že se před bombardováním musejí skrývat „v jeskyních a norách“, kde trpí akutním nedostatkem jídla a vody. Proto část z nich odchází na sever, zvláště do Chartúmu. V hlavním městě tak vznikají velké sbory, jejichž rozletu režim brání demolicí kostelů a perzekucí jejich duchovních.

Čím al-Bašírovi pohrozit?

V situaci tak složité poněkud zaráží Jaškova neopatrnost. Podle Johna Eibnera, šéfa Křesťanské mezinárodní solidarity, který situaci v Súdánu dlouhodobě sleduje, existují jistá nepsaná pravidla, jimiž se křesťanské organizace v této oblasti snaží řídit. „Západní křesťané, kteří se například angažují ve věci lidských práv v Jižním Kordofánu, tak činí z jihosúdánské Juby. Dalším velkým tabu je podpora konvertitů,“ upozorňuje Eibner.

Přinejmenším ve druhém bodě se Jašek skutečně ocitl na hraně. Před dvěma týdny předložila obžaloba soudu v tomto směru poměrně nepříjemný důkaz. Samotným Jaškem pořízenou nahrávku rozhovoru, na níž se – v kulisách rušného obchodního domu v Chartúmu – vyptává obou zmiňovaných dárfúrských studentů, proč dali před islámem přednost křesťanství.

Pro frustrovaný režim Umara al-Bašíra – muže, na nějž je vydán zatykač pro válečné zločiny a zločiny proti lidskosti – se Jašek jakožto člen kladenského sboru poněkud uzavřeného evangelikálního společenství církve bratrské stal poměrně snadnou kořistí.

Zkušenost nejprve nabádala Súdánce k opatrnosti. Místní úřady se totiž už několikrát spálily, když zatkly západní humanitární pracovníky. Pokaždé musely z akce narychlo vycouvat a silná slova nakonec jen poukázala na slabost místní diktatury. Nejspíš proto českému velvyslanectví v Egyptě nejprve slíbily, že pokud kolem jeho zatčení nebude velký rozruch, Jaška potichu propustí. Dohodu však súdánská strana nesplnila a místo propuštění rozjela soudní proces.

Brzy se bohužel ukázalo, že se v Chartúmu opravdu neměli čeho bát. Když zpráva o Jaškově zatčení unikla na veřejnost, žádný rozruch se nekonal. Česká média z povinnosti přetiskla zpravodajství ČTK a ve světě zaznamenalo celé zatýkání jen několik křesťanských webů.

Zaměstnancům našeho velvyslanectví v Egyptě, kteří mají na starosti i Súdán, leží případ českého misionáře na srdci. Posílají Jaškovi léky, dojíždí k soudu, ale skutečné páky na al-Bašíra nemají. Čím taky může Česká republika pohrozit člověku, na kterého je vydán mezinárodní zatykač? Ani nedávná výzva europoslanců, aby byl Jašek okamžitě propuštěn, v Chartúmu velký dojem neudělala. A tak na ministerstvu zahraničí spíš vymýšlejí, jak diktátora za jeho dobrou vůli případně odměnit. Súdán by jistě uvítal dodávku zbraní, ale ta nepřichází v úvahu. A česká rozvědka zas příliš netouží po výměně zpravodajských informací se súdánskými kolegy. „Až bude případ úspěšně vyřešen, to znamená až bude pan Jašek na svobodě, nevylučuji, že by Súdán mohla navštívit česká podnikatelská mise vedená příslušným náměstkem ministra,“ říká velvyslankyně v Egyptě Veronika Kuchyňová Šmigolová.

Dobrá příležitost, jak dostat Jaška domů, se nabízela letos v dubnu. Na dvoudenní návštěvu Súdánu přijel evropský komisař pro mezinárodní spolupráci a rozvoj Neven Mimica. A nepřijel s prázdnou – slíbil sto milionů eur na pomoc uprchlíkům uvnitř Súdánu. Jistě skvělá šance odvézt si domů dárek v podobě jednoho zbídačeného vězně s pasem Evropské unie. Jašek se však s delegací domů nevrátil.

„Potíž je v tom,“ myslí si Eibner, „že Brusel nyní sleduje politiku sbližování se severní Afrikou a Blízkým východem. Dojem, že podporuje křesťanskou misii v islámském světě, rozhodně nepatří k těm, které by chtěl vyvolat. A existuje ještě jeden důvod, proč bychom neměli očekávat podporu Unie v této záležitosti: Brusel doufá, že Chartúm bude spolupracovat v bezpečnostních otázkách. Zvláště ve věci afrických uprchlíků mířících do Evropy.“