Dílo Salmana Rushdieho významně charakterizuje kombinace magického a reálného, kouzelného a racionálního, světa východního a světa západního. Tyto protiklady jako by se dotýkaly základního sdělení jeho tvorby: Západ a Východ se sice mohou jevit jako protiklady, leč mají společného víc, než si zastánci jejich zásadní odlišnosti jsou s to připustit. Jsou spojeny lidskými city, z nichž nejvýraznější je láska. Rushdie znovu a znovu buduje labyrinty příběhů, jimiž se táhne právě motiv lásky, který přitom svede pojednat bez sentimentality i banality. Je to paradox: Rushdie je především vynikající vypravěč, který nevěří velkým příběhům. Má v sobě cosi živelného, co odkazuje na dlouhou orientální tradici, zároveň má cit pro rozvrh vyprávění. Je to vypravěč vášnivý, ale dokáže se krotit, a tak racionální kontrola nad výrony imaginace je nejvýraznější rys jeho nejlepších knih: Hanba, Děti půlnoci, Maurův poslední vzdech nebo Klaun Šalímar jsou díla, za jejichž hlavní silnou stránku lze označit uměřenost. Předkládají směs realistického vyprávění s magickými prvky, nicméně právě nadvláda rozumu drží vyprávění pohromadě a činí tyto příběhy srozumitelnými.

Autorův nový román Dva roky, osm měsíců a dvacet osm nocí je uveden reprodukcí Goyova obrazu Spánek rozumu plodí příšery – a jeho citace mnohé předznamenává. Ne že by Rushdie ztrácel na invenci, zvolený název je vtipný. Jeho vysvětlení nabídne vypravěč nedůvtipným záhy: je to tisíc a jedna noc. Takže variace na slavná arabská vyprávění, v níž ovšem se role převracejí a ve hře je víc magických a surreálných prvků, než kolik nabízejí Šeherezádiny vyprávěnky. Kniha začíná jako historický román – a stejně jako Maurův poslední vzdech na Iberském poloostrově, jen už nejde o reconquistu, nýbrž o časy největšího rozkvětu tamní kultury. Onou Šeherezádou, uvedenou titulem, se proto stává filozof Ibn Rušd, na Západě známý jako Averroes. Překladatel a komentátor Aristotela, jeden z těch arabských učenců, přes něž se řecká vzdělanost dostala do středověké Evropy. Nu a tento muž, nacházející se roku 1195 po úspěšné kariéře hlavního sevillského soudce a osobního lékaře córdobského chalífy ve vyhnanství, se zamiluje do šestnáctileté krásky, již považuje za jednu z židovek, donucených berberskými fanatiky konvertovat k islámu. V její náruči se pokouší najít útěchu, ale protože coby šedesátník mladici v posteli nestačí, raději vypráví a vypráví. Jejich vztah trvá právě mytických tisíc nocí a jednu k tomu. Pak se muž rozhodne odejít… a příběh konečně může začít: Ibn Rušdova partnerka, ve skutečnosti ženský džin, se ukáže být neobyčejně plodná. Desítky jejích potomků založí rodinu, jejíž ne zcela lidský původ je prozrazován rodovým znakem – chybějícími ušními lalůčky.

Salman Rushdie je vynikající vypravěč, jenže nevěří velkým příběhům. Má v sobě cosi živelného a vášnivého, co odkazuje na dlouhou orientální tradici, ale dokáže se racionálně krotit.

Silně zastoupena je rodina zejména ve Spojených státech, neboť Rushdie v historickém Španělsku dlouho nevydrží a záhy se přesouvá do současnosti, kde předvádí téměř vše, co použil dřív: stejně jako v Zuřivosti technologicky vyspělou Ameriku, stejně jako v románu Zem pod jejíma nohama motivy z popkultury, stejně jako v Čarodějce z Florencie i jiných knihách pohyb mezi Východem a Západem a podobně jako v Satanských verších teologicko-filozofické spekulace. Celkové surreálné ladění textu je kořeněno kulturními referencemi – odkazy na díla zpochybňující realismus. A tak v narážce na Ionesca se tu píše o občanech francouzského města, již se proměňují v nosorožce; padne zmínka o muži, který v zrcadle viděl zadní část své hlavy, to je odkaz na Magrittův obraz; a evokace nosu procházejícího se Petrohradem samozřejmě je smeknutí před Gogolem. Obraz světa, v němž realita padá do entropie, je následně vztažen ke sporu mezi filozofickým učením Averroese a náboženským fanatismem o sto let staršího al-Ghazálího. Jejich záhrobní disputace je literárně působivá, avšak chybná: Rushdie vnímá Averroese jako liberála a al-Ghazálího jako fanatika. První přitom liberál nebyl – stejně jako druhý nepředcházel Islámský stát, spíš byl mystik.

Anachronismus je však pro román příznačný. Rushdie je bravurní vypravěč, leč propadá efektnostem. Kdykoli tak činí, trpí jeho kouzlo vyváženosti mezi racionálním a fantaskním. A to je bohužel případ tohoto románu.

Salman Rushdie: Dva roky, osm měsíců a dvacet osm nocí. Přeložila Barbora Punge Puchalská. Vydalo nakladatelství Paseka roku 2016. 336 s. 349 Kč.