Škodolibá (ale i pozorná) média si všimla, že prostý bojovník boží má na ruce luxusní hodinky, byť šlo možná jen o nekvalitní kopii drahé značky. Je-li nedávno pořízené video z mosulské mešity pravé – a stanice BBC i agentura AP tvrdí, že ano – viděl svět (kromě hodinek) poprvé i do tváře Ibrahima Awwáda Ibrahima Alího al-Badrího.

Muže, který řídí výjimečně krutou i vojensky efektivní organizaci jménem Islámský stát. Vůdce, kterému jsou i myšlenky a metody teroristické sítě al-Kajda krotké, pročež se s ní rozešel. Extremisty, na kterého USA vypsaly odměnu deseti milionů dolarů (cennější je Americe jen v Egyptě narozený lídr al-Kajdy Ajmán Zavahrí, jehož hlava stojí 2,5násobek).

Šéf Islámského státu navíc učinil smělý krok, který rozlítil mnohé muslimy. Vyhlásil se totiž chalífou. I proto nechal vlastní propagandisty, proslulé zdatným využíváním sociálních sítí, natáčet v mosulské mešitě. Chtěl se představit věřícím. Chalífa totiž byl náboženským, v řadě ohledů i světským vůdcem islámského světa. Nástupcem proroka Mohameda v čele (nyní globálně chápané) muslimské obce.

Faktory ke zrození vůdce

Tmavě odděný, viditelně zamyšlený a smrtelně vážný vůdce extremistické milice se tak nyní nechá titulovat coby chalífa Ibrahim. Opustil tak bojovou přezdívku Abú Bakr al-Bagdádí, která mu již zřejmě byla těsná. I toto přízvisko odkazovalo k slavným časům islámských dějin: Abú Bakr byl prvním chalífou, opravdovým Mohamedovým nástupcem. Z Bagdádu, jak sugeruje přezdívka, ale Ibrahim nepochází: narodil se v roce 1971 u irácké (sunnitské) Samarry. V hlavním iráckém městě a někdejším sídle chalífů jen načas žil, studoval náboženství, oženil se a podle někdejších přátel slušně hrával kopanou.

Těžko říci, zda úspěch Islámského státu (donedávna Islámského státu v Iráku a Levantě, ISIL) stojí a padá s bojovným Ibrahimem. Jeho organizace, která se považuje za státní útvar i v územním ohledu, každopádně ovládá celé regiony Sýrie a Iráku. Včetně důležitých měst, komunikací. Ač je Ibrahim považován za vojensky talentovaného, pragmaticky (a mimořádně) krutého i propagandisticky zdatného velitele, sám by takové území dobýt nedokázal.

Pomohly mu krutost i cynismus arabských vládců, nedůslednost, ignorance a arogance Západu stejně jako letité blízkovýchodní animozity. Plus touha nepatrné části muslimských postpubescentů po dobrodružství, případně sebeobětování.

Válka mezi muslimy

Kde hledat počátek současné krize, která může vážně ohrozit i Evropu?

Mnozí Arabové – podobně jako jiní pozemšťané – milují konspirační teorie, které je vyvazují z odpovědnosti za vlastní osud. V případě tzv. Sykesovy-Picotovy dohody (1916) o rozdělení evropského vlivu na Blízkém východě sice zřejmě nejde o čirý výmysl, hledat v ní počátky nynější situace je přesto problematické. Jakkoli tak část arabských komentátorů činí s odkazem na ono (zlo)pověstné rýsování nepřirozených hranic. Jisté naopak je, že některé nově vzniklé arabské státy – také Irák a Sýrii – ovládli nacionalistické, do značné míry sekulární režimy. Ty nastolily kruté, pragmatické diktatury proslavené útlakem, spoluprací s nacistickými i komunistickými experty a výběrově i se Západem.

Oba režimy se také opíraly o menšiny. Byť se předháněly v republikánských proklamacích a přijaly sekulární ideologii Socialistické strany arabské obrody (Baas).

V Damašku dodnes de facto vládnou alavité, kteří do začátku občanské války (2011) představovali nejvýše 18 procent obyvatel Sýrie. Jde o náboženskou společnost, která vychází z šíitské větve islámu, jakkoli přijala i křesťanské a místní, předislámské tradice. Šíité jako celek (o alavitech nemluvě) jsou v islámském světě i Sýrii menšinou: více než tři čtvrtiny všech muslimů tvoří sunnité. Když v roce 2011 vyšli Syřané do ulic a volali po svobodě, zaskočila je i na regionální poměry navýsost drsná reakce režimu. Válka se i proto zanedlouho proměnila v boj sunnitů s režimem, jehož páteří jsou alavité věrní klanu současného prezidenta Bašára Asada.

V Iráku až do roku 2003 vládli arabští sunnité vedení diktátorem Saddámem Husajnem. Ti se ke svým kurdským souvěrcům chovali stejně nevybíravě jako k šíitům, kteří v zemi tvoří většinu. Po americké invazi, respektive polosvobodných volbách, převzali moc šíité. Jejich panování v čele s premiérem Núrím Málikím vykazuje opačný extrém: sunnité jsou v lepším případě státem opomíjeni, v horším rovnou terorizováni.

Nesourodé spojenectví s pohrobky Saddáma

Sunnitští extremisté si tedy nemohli přát lepší konstelaci. Obrazy mučených či hromadně povražděných Syřanů, které má na svědomí Asad, vyděsily i Západ. Byť ne natolik, aby Asadův režim za jeho krutost náležitě odměnil. Islamističtí radikálové tak snadno ukradli revoluci umírněným Syřanům, kteří si ve své většině přejí svobodu, nikoli krutovládu islamistických tyranů. Ti kupříkladu v určité hodiny vypínají proud, aby se Syřané nemohli dívat na televizi. Nemluvě o veřejném, brutálním násilí na jinověrcích a liberálně myslících Syřanech, o zákazu kouření či třeba sportu.

V Iráku pak rozhořčení sunnité, kteří se před časem islamistických radikálů sami zbavili, znovu vyslyšeli jejich nabídku vojenské spolupráce. Experti i místní pozorovatelé potvrzují, že s islamisty nyní bojují nepříliš přirození spojenci – sekulární baasisté, tedy co do původu sunnité. Ti mají vlastní milici, která se obrací i k tradici súfijského (mystického) řádu Nakšbandíja. Podle všeho ji vede Izzát Ibrahím Dúrí, jeden z nejvěrnějších druhů v roce 2006 popraveného Saddáma Husajna. Vojáci Amerikou svrženého režimu prý ale působí také přímo v jednotkách Islámského státu, což z této milice činí profesionální, dobře vycvičený i vyzbrojený sbor.

A důvod podivného spojenectví? Nejen obrana sunnitů, ale i peníze. O sunnitské vojáky nový, šíity vedený Irák nestál. Organizace Islámský stát, pomocí počítačové hantýrky někdy označovaná jako al-Kajda 2.0, proslula kromě jiného i schopností shánět finance. A najímat profesionály. Mimochodem, nový chalífa je patrně nejbohatším extremistou planety a na hodinky prestižního výrobce by příslušný obnos jistě našel.

Je samozřejmě otázka, jak dlouho svazek islámských fanatiků se sekulárními baasisty vydrží. A jak se nakonec zachovají ty sunnitské kmeny, které s extremisty nyní spolupracující, ale kterým je radikální výklad islámu cizí (podobně jako drtivé většině muslimů planety). Nicméně, reakce bagdádského, převážně šíitského vedení tuto alianci drží pohromadě: armádu vedenou šíity doplňují milice sestavené z bojechtivých dobrovolníků téže víry. Hodlá-li Bagdád vyvolat regulérní občanskou válku, nemůže postupovat efektivněji…

Globální hra

Ostatně, jako válku šíitů se sunnity chápou koflikt v Iráku a Sýrii i dominantní regionální hráči. Proslýchá se, že extremisty z Islámského státu podporují Saúdská Arábie a Katar. Tedy sunnitské monarchie ropou bohatého Perského zálivu, které se cítí být ochránci svého pojetí islámu. Teokraticko-republikánský Írán, jehož nejvyšším vůdcem, a tedy i posledním arbitrem sporů je vysoký šíitský duchovní, již vyhlásil, že přispěchá souvěrcům v Bagdádu na pomoc. Což ostatně Írán udělal i v případě Sýrie a Libanonu, který je také kolbištěm šíitsko-sunnitské sporu, byť se zde regulérně neválčí.

Západ v čele se Spojenými státy jen sleduje, jak se Blízký východ propadá do chaosu. Pramálo akční americký prezident Barack Obama se nechal uchlácholit Ruskem a nepotrestal syrského diktátora Asada za loňský útok zbraněmi hromadného ničení. A z Iráku se USA prostě stáhly poté, co nechaly šíitské politiky rozpoutat svého druhu občanskou válku se sunnity i Kurdy (žijícími na severu země). Sunnité se tak jen utvrzují v přesvědčení, že Americe nestojí ani za několik odpálených raket. Náboženští radikálové z organizací jako Islámský stát prosperují především proto, že jsou jedinou efektivní silou schopnou přímo v terénu chránit sunnitské životy. Jinými slovy: syrští i iráčtí sunnité mají nezřídka na výběr mezi vládou vlastní země, která je diskriminuje, ba vraždí, a islamisty, kteří je nutí dodržovat nesmyslné (pseudo)islámské zákony.

Nový terorističtí vůdci – viz samozvaný chalífa – jsou navíc ještě radikálnější než zakladatelé al-Kajdy, což si ostatně uměl na Západě jen málokdo představit. Ibrahim vyhlásil, že muslimové dobydou nejen jih nynějšího Španělska, kde muslimové do konce 15. století žili (a předtím i dlouho vládli), ale vyšlápnou si prý rovněž na Řím. Jistě, určitá velkohubost ke stylu islamistických extremistů patří. Ze Sýrie i Iráku je ale do Evropy velice blízko, v řadách Islámského státu navíc bojuje řada mládenců narozených na starém kontinentě. Po 11. září roku 2001 je jasné, že svět dokáže proměnit jen několik odhodlaných fanatiků.

Autor je editorem zahraniční redakce České televize