Příbuzní obětí teroristického útoku - dvanácti mrtvých a desítek raněných -, který loni na vánočním trhu v Berlíně spáchal radikální muslim z Tuniska, hovoří poprvé od tragické události před kamerou. Pozůstalí si v aktuálním pořadu německé Spiegel TV stěžují mimo jiné na přístup úřadů a popisují obtížný život po šíleném činu Anise Amriho. K masakru došlo 19. prosince dvě minuty po osmé hodině večer na náměstí Breitscheidplatz v centru Berlína.

Několik desítek kilometrů za německo-polskou hranicí leží vesnička Rosnowo. Dvaapadesát rodin, 250 obyvatel. Všichni tu znají Zuzannu Urbanovou. Když myslí na svého muže Łukasze, téměř jí to trhá srdce. Chtěla s ním zestárnout, někdy později si užívat důchodu, starat se o zahrádku a snad také cestovat. Łukasz byl řidičem čtyřicetitunového kamionu Scania, kterého se zmocnil Anis Amri, aby s ním spáchal teroristický útok na vánočním trhu v německé metropoli. O hodinách v Berlíně, kdy stále znovu telefonovala svému manželovi a on se nehlásil, Zuzanna ještě s novináři nehovořila.

Pro Spiegel TV udělala výjimku, Chce, aby byl život a skon jejího může v pořadu o obětech z Berlína oceněn. "Łukasz nám všem hrozně chybí. I když byl hodně pryč a my jsme byli zvyklí, že byl celý týden stále na cestě, postrádáme ho a jsme moc smutní, že tady nemůže být," říká Zuzanna. Popisuje poslední telefonát se svým mužem. "Ještě jsme mluvili o Vánocích a dárcích. Pak vyprávěl, že si dal kebab a že chce ještě vyřídit pár nákupů." Krátce poté byl Łukasz zastřelen vrahem v kabině svého náklaďáku.

Dosud oběti útoku v Berlíně do značné míry mlčely. Až příliš velká byla bolest a zloba na německé úřady, protože krátce po teroristickém útoku vlád nejprve chaos. Chaos, který byl příliš i na pověřence pro oběti spolkové země Berlína. Roland Weber je povoláním právník a od roku 2012 se dobročinně stará o oběti trestných činů v hlavním městě. Ve svém čestném úřadě je má efektivně podporovat, koordinovat spolupráci a dávat jejich potřebám politicky větší váhu.

Ale při prosincovém útoku na vánočním trhu je bezmocný. "Nebylo to koordinované. Neexistovala žádná jasná forma pro přístup k pozůstalým." Lidé bloudili od nemocnice k nemocnici v naději, že najdou své příbuzné. "Až do 72 hodin po činu jím neřekli, jestli dotyčná osoba zemřela, nebo někde leží v umělém kómatu."

Přesně tak to všechno zažil i Petr Čižmár. Po útoku v Berlíně se tomuto Čechovi nedařilo se svou ženou Naďou spojit, jejich pětiletý syn David se po ní stále ptal. Čižmár nedostal žádné oficiální informace. Věděl, že asi 50 lidí převezli do nemocnic. S obrázkem své manželky jel do Berlína. Ptal se lékařů a policistů. "Hned mě vyhodili. A vůbec nic mi neřekli," vypráví.

Jsou to tyto frustrující zážitky, které sjednocují všechny pozůstalé. Astrid Passinová ztratila při útoku svého otce. Očekávala soucit, ale dostalo se jí německé byrokracie v nejčistší podobě. Měla vyplňovat formuláře. Měla uvést, jakou barvu měl náklaďák, který rozmačkal jejího otce. Ptali se jí na typ a úřední označení vozu. Passinová pak formuláře v zoufalství a rezignovaně odsunula stranou.

I poté, co na úřadech po útoku utichl prvotní rozruch, zůstávaly oběti odkázány do značné míry jen samy na sebe. Hartmut Hüsgens byl na vánočním trhu se svým druhem. Při útoku byl tak těžce zraněn, že dones leží v kómatu. Hüsgens se mimo jiné neměl s kým poradit, pokud jde o financování nemocnice pro jeho partnera. "Přál bych si v této situaci nějakého kouče," říká Hüsgens, jenž je jinak ekonomem na ministerstvu financí. "Je to jak noční můra," dodává.  

Pro postižené má teror radikálního muslima i finanční dopady. Takzvaný zákon na odškodnění obětí sice nabízí rozsáhlou pomoc jako výplaty renty či platbu za léčení, ale vše je třeba zkoumat případ od případu, říká berlínský právník Andreas Schulz. Sám zastupuje mnoho obětí berlínského útoku a požaduje pro postižené nebyrokratické a nikoli jen drobné odškodnění. "To je to nejmenší, co stát vedle politického marketingu smutku postiženým dluží," říká Schulz.