Pevný třicetiprocentní blok voličů ANO už je minulostí. Důvěra k hnutí Andreje Babiše se pomalu vytrácí a zbývá otázka, kde se propad zastaví. Tak zní jedna z informací od stále víc nervózních výzkumníků, které se dá do určité míry ještě věřit. Neznamená to však, že se Babiš a jeho lidé musí rozloučit s vyhlídkou na suverénní vítězství. Jejich naděje se jmenuje Victor D’Hondt, rodák z belgického Gentu, který vytvořil v Česku používaný systém přepočtu voličských hlasů na mandáty. Podle tohoto systému stačí třeba zisk 22 procent, aby vítěz parlamentních voleb rozhodoval v České republice o všem důležitém. Při očekávané šedesátiprocentní účasti tedy bezpečnou vládu slovenského miliardáře zajistí, když pro něj bude hlasovat každý sedmý Čech s volebním právem.

Klausův a Zemanův vynález

D’Hondtův systém se používá v poměrných volebních systémech, jako je ten český, z jiných zemí Evropské unie také podle očekávání v Belgii, dále v Nizozemsku, ve Finsku, v Maďarsku a Polsku. D’Hondt ovšem do něho přináší prvky většinového systému. Za určitých okolností mohou sehrát tyto většinové prvky rozhodující roli. V extrémním, přesto reálném případě se může stát, že vítěz českých voleb s výsledkem těsně nad dvacet procent získá za každé procento voličských hlasů tři poslanecké mandáty. Naopak ostatní strany se budou muset spokojit se dvěma poslaneckými křesly – a ti nejmenší se ziskem těsně nad pětiprocentní hranicí budou rádi, když za každé procento dostanou jeden mandát. Pětašedesátičlenný poslanecký klub je za určitých okolností dost velký, aby stačilo přizvat jednu nebo dvě strany dohromady s patnácti procenty, a vítěz bude mít pohodlnou většinu.

Jde jen o to, aby se tyto okolnosti naplnily. Jedním z předpokladů je rozdělení země na co největší počet volebních okrsků. V Česku jich je relativně hodně zásluhou stran opoziční smlouvy. ČSSD a ODS pod vedením Miloše Zemana a Václava Klause se tenkrát nespokojily jen s tím, že zavedly D’Hondtův systém, ale vyhlásily za volební okrsek každý ze čtrnácti krajů. Sedm z nich rozděluje deset až dvanáct mandátů, dva ještě méně než deset – a právě v těchto krajích menší strany nejvíc ztrácejí. Většinový efekt takového uspořádání jsme poznali ve volbách roku 2006, kdy vítězné strany, shodou okolností ODS a ČSSD, získaly přes třicet procent a za každé procento nárok na 2,3 poslaneckého místa. Zelení tehdy měli šest a půl procenta, a jenom šest poslanců. Nutno říci, že efekt „zelených“ se od té doby neopakoval, což bylo dáno i tím, že od té doby žádná z parlamentních stran nedopadla tak špatně.

Prémie za velký náskok

Roku 2006 nepropadly skoro žádné hlasy, protože pouze šest procent lidí volilo strany, které se do parlamentu nedostaly. O čtyři roky později však pětina volebních lístků skončila u stran, které nepřekročily pětiprocentní kvórum pro vstup do sněmovny. Tehdejší vítězové, opět ČSSD a ODS, získali jen něco málo přes dvacet procent, přesto s každým procentem přibylo do jejich bilance 2,6 poslanecké pozice. Letos kandiduje nejméně deset stran, které mají šanci do sněmovny vstoupit. Všechny se tam nedostanou, proto je pravděpodobné, že propadne nejméně deset procent hlasů, pokud to nebude stejné fiasko jako v roce 2010.

K metě, že jedno procento voličských hlasů bude stačit na tři poslanecká místa, se může hnutí ANO přiblížit v modelu, který je dnes v průzkumech nejčastěji zmiňován. Hnutí zůstane nad dvaceti, ostatní se dostanou maximálně na polovinu. D’Hondtův model má totiž z Babišova pohledu ještě jednu dobrou vlastnost, když poskytuje prémii nejen tomu, kdo vyhraje, ale především vítězům s vysokým náskokem. Ve zmíněném imaginárním případě s vysokou neúčastí a velkým předstihem Babišova hnutí by ANO skutečně mělo za jedno procento skoro tři poslance, ostatní by se museli spokojit s 2,3 poslaneckého místa za každý procentní podíl hlasů.

Výsledkům ANO může pomoci i to, že má zhruba stejnou podporu ve všech krajích, přesto bude hlavním rozměrem voleb otázka, jak velký bude mít vítěz náskok. Vyhlídky současného favorita by se začaly kazit nejen tím, o kolik by se jeho zisk snížil oproti prognózám, ale také tím, že by se jeden nebo dva konkurenti k němu začali přibližovat. ANO se ziskem 22 procent by například bylo ve vážných potížích, kdyby se dva z jeho pronásledovatelů, modelově obě strany, které mají na svědomí zavedení D’Hondtova systému, dostali na úroveň patnácti procent. Pak by tyto dvě strany mohly získat dohromady k osmdesáti mandátům a po případné dohodě by partnera pro vládní koalici našly snáze než ANO s pětašedesáti hlasy. Ke splnění dané varianty je ovšem třeba, aby se na druhém a třetím místě namísto ČSSD a ODS neocitli komunisté a Okamura.

Ani tuto možnost průzkumy nevylučují. Strany žádající revizi zastupitelské demokracie ve prospěch vlády silné ruky potvrzované systémem referend by tak získaly okolo poloviny odevzdaných hlasů. Spolu s ANO by ovšem disponovaly výrazně více než ústavní většinou 120 mandátů a odbourání polistopadového demokratického systému by pak bránil už jenom Senát.

Třetina hlasů k absolutní většině

Hnutí ANO může být úspěšným dobyvatelem Strakovy akademie, i když varianta, že získá 22 procent, dnes vypadá jako splněný sen Babišových odpůrců. Při zisku 25 procent a propadu všech konkurentů na desetiprocentní hranici nebo níže by nebylo o čem diskutovat. Prostě by vládl Babiš. Kdyby volili ANO všichni, kdo o něm v první polovině října uvažovali, podle společnosti Median tedy přes třicet procent Čechů, mohlo by se stát, že k absolutní většině by Babišovi chybělo pár poslaneckých hlasů.