KOMENTÁŘ

Konec levice v Česku

KOMENTÁŘ
Konec levice v Česku

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Každý věštil v roce 2013 definitivní konec tuzemské pravice, tentokrát je na řadě levice, jak jsme ji znali v posledních pětadvaceti letech. Před rokem 2006 zabrali sociálnědemokratičtí a komunističtí poslanci většinu sněmovny, po jedenácti letech levicové strany získaly dohromady 15 procent hlasů a poslanců bude sotva třicet. To je ještě horší výsledek než měly v minulých volbách ODS a TOP 09.

Důvod levicového armagedonu se jmenuje stejně jako příčina pravicové katastrofy před čtyřmi lety. Populista Andrej Babiš se tentokrát zaměřil na voliče levice a vyluxoval, co šlo. Strategie sociálních demokratů, kteří pozvali miliardáře a jeho hnutí do vlády, aby se v exekutivě znemožnil, dopadla, jak obvykle takové pokusy končívají. ANO rozjelo od vstupu do vlády permanentní kampaň, která mu vynesla letošní triumf. Sociální demokraté mohli přidávat peníze státním zaměstnancům i důchodcům, jak chtěli, výnos z rozhazování státních peněz inkasoval někdo jiný. Sami to schytali, protože s Babišem nechtěli držet krok a ještě se ho odvažovali kritizovat.

Nereformovaní komunisté se po pětadvaceti letech, tedy se značným zpožděním za soudruhy z jiných zemí bývalé Varšavské smlouvy stali marginální stranou, jako všude v Evropě. Sociální demokraté následují pád svých zahraničních protějšků takřka aktuálně. Počátkem roku se dokonce pod hranici sedmi procent propadla holandská Strana práce i francouzští socialisté, negativnímu historickému výsledku se nevyhnula ani německá SPD.

Tisková konference ČSSD, která ve volbách získala 7,33 procent - Foto: Jan Zatorsky

Cestě do bezvýznamnosti se socialistům podařilo vyhnout jen v zemích, kde na posledních chvíli prudce otočili kormidlem. Ve Velké Británii to zařídil radikální levičák Jeremy Corbyn, agendu francouzských socialistů převzal Corbynův pravý opak, liberál a bývalý investiční bankéř Emmanuel Macron.

Úpadek levice má v období po finanční krizi a v dosud neskončené migrační krizi jeden společný jmenovatel. Pokud chtějí sociální demokraté v Evropě přežít jako státostrana, pak se vyhlídka, že skončí, naplní s takřka stoprocentní jistotou.

Přední komunisté svá místa ve sněmovně obhájili a s opatrnými výčitkami členské základny se snadno vyrovnají. Málokdo by ovšem dnes chtěl být na místě sociálnědemokratických lídrů, kterým nastává boj o podstatu nejstarší demokratické strany u nás. U těch, kteří ještě chtějí zachránit zbytky kariéry, se jako východisko nabízí dohoda na obnovení stávající vlády s ANO, tím by však z kdysi úctyhodné strany učinili pouze přívěsek populistického hnutí, přesněji řečeno miliardáře se skandální komunistickou minulostí. Ti odpovědní se mohou vydat na cestu slzavým údolím a zachránit z historického dědictví, co se dá.

21. října 2017