Atmosféra před letošními volbami je všechno, jen ne ostrá a dramatická. Jedna z mála zajímavých polemik se objevila na malém křesťanském paloučku mezi předsedou lidovců Pavlem Bělobrádkem a svérázným katolickým filozofem Jiřím Fuchsem. Ten ve svém článku s názvem „Existuje rozumná alternativa?“ pokáral lidovce a doporučil volbu „extremistů“, o kterých si nemyslí, že jsou extremisté. Křesťané by podle Fuchse měli při výběru své reprezentace zohledňovat hlavně odpor k protikřesťanské EU, což politici křesťanských stran nesplňují.

Článek vyšel v katolickém publistickém plátku RC Monitor, což je časopis reprezentující konzervativní část české katolické církve a často bývá stavěn do kontrapozice vůči o poznání liberálnějšímu Katolickému týdeníku. A zatímco v Katolickém týdeníku měl pražský arcibiskup a kardinál Dominik Duka problém s otištěním svého textu o islámu, do RC Monitoru se kvůli Fuchsově článku (a ještě jednomu dalšímu) pustil plzeňský biskup Tomáš Holub.

Otázka, kterou Fuchs nastoluje, tedy zda křesťanskodemokratické strany ještě zastupují zájmy křesťanů, je přitom legitimní, stejně jako otázka, jestli sociálnědemokratické strany hájí zájmy dělníků. Když uvážíme, že ve Francii je stranou „pracujících“ Národní fronta, v Německu se jí stává Alternativa pro Německo, v Rakousku jsou to Stracheho Svobodní a v Americe working class volila Trumpa, zdá se, že socialisté vyměnili pracující třídu za městské liberály s vyššími příjmy. A pracující třída vyměnila je. Za strany, které mají přívlastek „pravicově populistické“.

Jak je to u křesťanskodemokratických stran? Lidovci jsou nejsilnější frakcí Evropského parlamentu, ale na charakteru EU to není znát. Zmínka o křesťanských kořenech Evropy neprošla ani do návrhu euroústavy. Italský katolický filozof Rocco Buttiglione musel vzdát kandidaturu na eurokomisaře, protože jeho názory byly „nepřijatelné“ pro Evropský parlament. Křesťanský demokrat Juncker byl ve své vlasti u legalizace homosexuálních svazků, potratů i eutanazie. Jiný křesťanský demokrat a někdejší předseda Evropské rady Herman Van Rompuy se nedávno vysmíval snahám Vatikánu zabránit vykonávání eutanazie v církevních nemocnicích. Angela Merkelová za jediný den změnila svůj celoživotní názor na stejnopohlavní manželství a bez CSU redefinici manželství podpořila téměř polovina CDU.

V očích Jiřího Fuchse čeští křesťanští demokraté vyměnili křesťanské hodnoty za věrnost „bruselským elitám“. A bruselské elity jsou „fanaticky oddány multikulturalismu, který je spolu s feminismem, politickou korektností a agendou podvržených lidských práv součástí totalitní ideologie neomarxistů“. Uznává, že mezi našimi křesťanskými demokraty „jsou poctiví, zdatní úředníci; bohužel bez potřebného rozhledu… (…) i oni už sem tam něco ceknou proti multikulturalismu či politické korektnosti, ale do ideologických souvislostí si je dát neumějí“.

Protože neznají ideologické souvislosti, myslí si, že v EU něco změní, píše dále Fuchs. Tato naivita se projevuje například tehdy, když hovoří o „celoevropském řešení“ migrační krize, a přitom nechápou, že „strategií bruselských multi-kulti elit je tu tvořivá nečinnost“. Bere si na paškál i Pavla Bělobrádka, kterého obviňuje, že když se ve své autobiografii hlásí ke křesťanským kořenům Západu a k obecně platným lidským právům, jedná se jen o bezobsažné věty. Dává mu za vinu, že „klidně sedí ve vládě, v níž jedou naplno destruktivní bruselské programy genderu, multi-kulti a v jejímž stínu nerušeně řádí nedotknutelné politické neziskovky“. Závěrem Fuchs píše, že lepší volbou mohou být Robejškovi Realisté, Machovi Svobodní či Okamura, kteří, ač „politici (pokud vím) nikoli křesťanští“, hodnotí pravdivěji naše členství v EU.

Na Fuchse ještě před Holubem zareagoval sám Pavel Bělobrádek. Jeho reakci RC Monitor také publikoval. Bělobrádek vyjmenovává stranické úspěchy na poli obrany křesťanských hodnot: KDU-ČSL zabránila návrhům poslance zavést do právního řádu ČR eutanazii; zabránila přijetí původní verze Koncepce rodinné politiky z dílny ministryně Marksové; postavila se proti návrhům na adopci dětí stejnopohlavními páry a odmítla také Istanbulskou úmluvu Rady Evropy. Dodává, že se účastní každoročních pochodů proti interrupcím a má vzorné manželství se třemi dětmi.

Fuchs vyčítá českým lidovcům selektivní slepotu, kterou však sám trpí, když mu k „ochraně křesťanských hodnot“ stačí verbální odpor vůči EU a nad vším ostatním ochotně přihmouří oko. Konzervativnímu katolíkovi najednou nevadí „neuspořádaný“ soukromý život ani nemravné nakládání s finančními prostředky strany, přehlédne i názorovou proměnlivost podle momentální poptávky. Neřeší, že lidé jako Okamura ve skutečnosti nevěří ničemu. Stačí jen příslib neposlušnosti bruselským elitám, aby neviděl a neslyšel.

Bělobrádkova odpověď je uhlazená a pěkná. Bohužel jen minimálně reaguje na většinu Fuchsova textu. Křesťanský politik má doma „uklizeno“ a ozývá se proti největším výstřelkům pokrokářů. S tím ale Fuchs nepolemizuje. Lidovcům vyčítá, že nevidí ideologické spojitosti a jsou nekriticky prounijní. Bělobrádek si této ústřední myšlenky celého článku ostentativně nevšímá. Tak jako by nešel do zásadního hodnotového konfliktu s Bruselem ani s koaličníky, aby si nevysloužil nálepku extremisty, tak se ani nepokusí rozbít Fuchsovy argumenty. Nebo s nimi tiše souhlasí? Nevíme.