Občanskými válkami, převraty a chudobou sužované státy na západě Afriky bojují s dosud nejsilnější epidemií vražedného viru ebola. Lékaři se bojí, že se rozšíří a pro černý kontinent bude znamenat podobnou zkázu jako AIDS. Krev v očním bělmu i v ústech, kůže hustě pokrytá obřími, krví nalitými puchýři, oblečení špinavé od nezastavitelného průjmu či zvracení. Ubohou vesnicí mezi malátně ležícími jedinci procházejí osoby jako z jiné planety, zahalené od hlavy až k patě, aby se nenakazily. Co by se mohlo zdát jako obraz soudného dne od barokního malíře, je namísto toho drsnými záběry reality několika západoafrických vesnic, do kterých vpadl vir s libozvučným názvem ebola.

Člověk má nad tímto děním, které je od české kotliny vzdáleno nějakých pět tisíc kilometrů, tendenci mávnout rukou. Vždyť ze stále málo prozkoumaného pralesa každou chvíli vyrazí na zteč nějaký vražedný vir (v tomto případě nejspíše z lokálně konzumovaného masa netopýrů nebo opic), zabije několik desítek Afričanů v zapadlých vesnicích a brzy po něm zbude jen námět na béčkovou sci-fi knihu o vymření lidstva.
Jenže není to nyní vážnější, když si i britský ministr zahraničí Philip Hammond uprostřed ukrajinské krize najde čas, aby varoval spoluobčany před možností nákazy? Nebo když si dlouholetý lídr francouzské extrémní pravice Jean-Marie Le Pen rasisticky libuje, že „Monsieur Ebola“ si s populační explozí poradí za tři měsíce? Když Senegal uzavře svoje jižní hranice, aby se před virem ochránil? Když některé západoafrické aerolinky úplně zastaví lety do postižených zemí? Když liberijské ministerstvo zdravotnictví doporučí obyvatelům, aby se zdrželi sexu? Když ta samá republika zakáže fotbalové zápasy, aby se hráči nemohli nakazit svým potem?

Každopádně v Guineji, Libérii a Sieře Leone se odehrává nejhorší epidemie eboly všech dob. Od února, kdy byla nemoc poprvé odhalena na jihovýchodě Guineji, umřelo podle naposledy před týdnem zveřejněných čísel 673 osob z 1202 nakažených. To je už téměř polovina všech, kteří na ebolu, která dostala jméno v roce 1976 podle konžské říčky v místě prvního objevení, zahynuli při všech jejích dosavadních výskytech. Ale hrozit armagedonem by odporovalo faktům. Stále nebezpečnější je AIDS, i když se ho pozvolna daří krotit.

Přežije jeden z deseti

Škrábání v krku, prudce zvýšená teplota, nechutenství, únava, bolest svalů. První příznaky eboly. Zákeřně jsou podobné jiným, mnohem méně vážným chorobám. Jenže nejpozději do tří týdnů vypukne nemoc naplno, kdy se navenek projevuje výjevy vylíčenými v prvním odstavci. Horší je, co se děje uvnitř těla. Orgány krvácejí  tak, že brzy vypoví službu. Vědci po pitvách pacientů naturalisticky popisovali jejich játra jako kaši. Hrůznost a rychlost eboly je pro svět v této tragické chvíli paradoxně dobrá zpráva. Lidé se jí bojí více než nenápadného AIDS, takže i díky tomu by se nemusela stát globální hrozbou.

Na západě Afriky nyní řádí ten nejhorší z jejích pěti doposud známých kmenů, který usmrtí devět z deseti nakažených. Ebola si nevybírá: kosí děti, mladé i staré. Experti dosud neodhalili, co umožnilo oněm deseti procentům šťastných přežít, aniž by na nich nemoc zanechala vážné následky. Lék na ni neexistuje, natož vakcína – ani nevíme, jestli jsou ti, kteří ji už jednou prodělali, proti jejím výpadům v budoucnosti imunní.
Dokonce se objevují návrhy, zda by se šimpanzi a gorily coby nejbližší příbuzní člověka neměli vrátit do evropských laboratoří, kde od roku 2010 nejsou, aby se na nich medikamenty daly testovat. Jak píše BBC, bylo by to i v zájmu jejich druhů, protože ebola hubí i populace lidoopů. Jediné, co však mohou zdravotníci nyní dělat, je zavodňovat organismus pacientů a dodávat jim vitaminy. A doufat, případně se modlit. Téměř stejně jako před 38 lety v Kongu.

Pozor na mytí mrtvol

Hlavní prací lékařů je karanténa, protože ebola se vcelku snadno přenáší tělními tekutinami. Nejen při sexu či třeba při líbání. Nakažlivé mohou být zvratky, krev nebo i jen obyčejný pot. Proto musí rodinu přimět, aby se se zemřelým neloučila podle tradic polibkem na čelo. Právě pohřby a předchozí omývání mrtvol s nulovými ochrannými prostředky se v minulosti ukázaly být akcelerátory epidemie.

Nikde na světě není snadné přesvědčit příbuzné, aby své nemocné nechali v karanténě pod odborným dohledem. A už vůbec to není lehké na kontinentě, kde při jakékoliv epidemii za ni začne hlas veřejnosti absolutně nepodloženě vinit zločinné intriky bývalých kolonizátorů, respektive farmaceutických gigantů, kteří si na černošských „pokusných králících“ testují svoje zbraně, respektive léky.

Ještě důležitější je, že hlavně vesničané více než bílému plášti věří místnímu šamanovi. I proto, že on slibuje vyléčení při použití (v lepším případě) místních bylin nebo (v horším případě) směsi červené cibule a nescafé, zatímco lékaři mluví jen o desetiprocentní šanci na přežití. V takové chvíli dělají zoufalí lidé zoufalé věci. Sierrou Leone hýbal v polovině července případ, kdy rodina unesla dvaatřicetiletou ženu z nemocnice. Dlouho mimo ni nepřežila, a navíc ještě ohrozila minimálně všechny, kdo se s ní po únosu stýkali. Nejen kvůli tomuto případu hrozí za skrývání pacientů vězení.

Vlády však „předepisují“ také cukr. Například do kampaně v rádiích nasadily populární kapely, které do písniček vkládají poslání, jak se ebole vyhnout. Stejné rady posílá vedení země i vlastníkům mobilních telefonů pomocí esemesek. Právě tyto přístroje, které si nemocný s sebou může vzít do karantény, mají podle časopisu The Economist kladný dopad na to, že rodina na fyzickou izolaci svého blízkého přistoupí snáze než při minulých epidemiích, které se odehrávaly ve středu kontinentu.

Aktuálně pod ebolou úpící státy si v posledních desetiletích prošly turbulentními dějinami, které lze shrnout do zkratky „useknuté končetiny, dětští vojáci a krvavé diamanty“. Kvůli občanským válkám, převratům a klopotnému nastolování demokracie se zdravotní systémy těchto republik topí u globálního dna. Mají málo doktorů a proškolených sester, minimum léků, ale i nemocnic či třeba postelí.

S vydatnou pomocí Červeného kříže, Lékařů bez hranic a dalších neziskových organizací, které hrozba celosvětové epidemie vcelku logicky pobídne k masivní akci víc než „obyčejná“ cholera, se místní zdravotníci pustili odhodlaně do boje o život. A to nejen svých pacientů. Než se k nim přiblíží, musí se zhruba půlhodiny nasoukávat do gumových obleků, které nesmějí nechat ani milimetr čtvereční jejich těla odhalený. Po skončení šichty zase půlhodiny trvá, než se obleky před sejmutím celé vydesinfikují. Přes veškerou opatrnost jsou mezi nově nakaženými ebolou desítky členů personálu včetně dvou amerických doktorů. V Sieře Leone jí podlehl dr. Sheik Humarr Khan, který byl záhy po vypuknutí epidemie pověřen, aby se s ní vypořádal. Po své smrti byl zcela po zásluze prohlášen za národního hrdinu. Díky němu a podobným odvážlivcům se podařilo zachránit osm desítek lidí, kteří se po přísných zkouškách krve jako vyléčení mohli vrátit domů.

Letadly do světa

Přes usilovnou snahu rozhodně není současná vlna eboly pod kontrolou. Není lokalizovaná jenom na venkovské zapadákovy, ale má své oběti i ve velkoměstech, takže je daleko obtížnější stanovit okruh těch, s nimiž se infikovaný potkal. Všechny sousední země dělají preventivní testy lidí, kteří si na příznaky eboly stěžují. Zatím k úlevě světa dopadají negativně.

Až na Nigérii, kam se přes kontroly na letištích dostal 20. července z liberijské Monrovie nemocný Patrick Sawyer a v Lagosu zemřel. Byl to člen delegace liberijského ministra financí, takže žádný balík z džungle. Naopak muž, který nechal rodinu v americké Minnesotě a sám se vrátil do vlasti, aby svými znalostmi pomohl k jejímu rozvoji. Nigerijské úřady se v chaotickém městě snaží vypátrat všechny, kdo v letadle s nešťastným úředníkem seděli, aby je preventivně mohli vyšetřit. Bohudík se tento typ eboly nešíří vzduchem a ani fyzický kontakt neznamená automaticky nakažení, takže je pravděpodobné, že Sawyerovým pohřbem z nejlidnatější africké země zmizel i vir.

Každopádně tato situace ilustruje, jak rychle se díky globalizaci mohou přenášet choroby z jednoho koutu planety na druhý. Sawyerova zdrcená manželka médiím vypověděla, jak její choť plánoval na srpen cestu do USA. Tam stejně jako v Evropě však na takové hrozby donesené v tělech pasažérů existuje dobře připravený systém, který se otestoval například při vlně prasečí chřipky, jež zasáhla v roce 2009 Mexiko. Vir je poměrně snadno zastavitelný, pokud na to máte prostředky, infrastrukturu, vyškolený personál a dobrou hygienu. Další výhodou je podle některých expertů to, že má pro své množení rád vlhké a teplé podmínky tropů, takže jeho expanze na sever ztíží i klima.

Ale není radno ebolu podceňovat, když je známo, že nakazit se jí dá třeba z ručníku, který před vámi použil nemocný. Kmeny virů se umí přizpůsobovat novému prostředí a o ebole stále ještě víme málo. Ale předpokládá se, že jeden její typ, který nalezli američtí vědci z Virginie u makaků dovezených z Filipín, se přenáší kapénkově. Naštěstí právě tento typ zdraví člověka neohrožuje.

Proč ebola zabíjí, ale AIDS masakruje

Nyní si ebolu – vražedkyni dvou tisícovek jedinců – srovnejme s virem HIV, který způsobuje AIDS a má už „na svědomí“ 36 milionů osob. I když ne úplně, protože on není přímým zabijákem. „Pouze“ oslabí imunitní systém tak fatálně, že člověka skolí jakákoliv lehčí choroba. Přitom chytit HIV je daleko méně pravděpodobné: z jednoho nositele na druhého se přenáší pouze krví (při porodech z matky na dítě nebo opakovaně používanými jehlami mezi narkomany) nebo častějším způsobem při sexuálním styku (zdaleka ne každém), přičemž druhému případu se dá s jistotou předejít nasazením kondomu.

Jenže je to inkubační doba, která z HIV dělá prokletí. Zatímco u eboly trvá maximálně tři týdny, AIDS se začne projevovat třeba až po rocích od osudné soulože, takže nakažený může léta chorobu rozšiřovat, aniž by jej nebo kohokoliv v jeho posteli napadlo, že má v těle nebezpečný vir.

Přes veškerou snahu se ani v tomto případě nepodařilo najít lék nebo vakcínu. Největším úspěchem jsou antiretrovirální léky, které dnes pacientům distribuují i ty nejchudší africké země. Tyto silné dryáky s mnoha vedlejšími účinky nezajistí sice vyléčení, ale postup nemoci zpomalí. A to natolik, že střední generace, která je epidemií nejvíce postižena, získá aspoň dostatek času na to, aby dovedla své potomky do dospělosti a nenechala výchovu na jejich prarodičích. Díky informačním kampaním je také počet nových případů každým rokem nižší než v minulém desetiletí.

Všechny tyto informace vytvářejí dojem, že nad starým známým AIDS začínáme přes jeho globální masové vybíjení vítězit. Tento pocit lidstvo v souboji s ebolou, který se doposud omezoval pouze na africké periferie, zatím nemá. Byť její vláknitý vir známe už osmatřicet let, vyvolává každý její výpad strach jako z něčeho neznámého. Prostě jsme si na její řádění – na rozdíl od aidsových masakrů – nezvykli.