Nikde v Evropě nebylo podnikání tak potlačeno jako v české části komunistického Československa. A nikde jako v českých zemích nezažili podnikatelé v posledním čtvrtstoletí takový rozkvět. Styl „ode zdi ke zdi“ pokračuje i nadále, když vláda hodlá dosud nevídaným způsobem omezit podnikatelskou svobodu.

„Za svobodu, kterou mám jako živnostník, bych obětoval všechno, třeba i tu svobodu.“ Výrok libereckého bezpečnostního technika shrnuje příběh malého podnikání, jednoho z hlavních ekonomických rozměrů polistopadové společnosti. Statisíce Čechů už nechodí do zaměstnání, kde musí poslouchat nadřízené, ale místo toho o své pracovní síle rozhodují sami. Pro řadu z nich je to tvrdá zkušenost, protože pracují bez ohledu na pracovní dobu, a za svobodu tak platí svým volným časem.

Velkolepý vzestup živnostníků zaznamenal ve studii Zaměstnání na vlastní účet v České republice a středovýchodní Evropě sociolog Jiří Večerník. Unikátní příběh začíná už tím, jak neobvyklé byly zdejší poměry v dobách komunismu. Ještě v roce 1950 podnikal každý pátý Čech, úřady evidovaly tři procenta živnostníků, tři procenta malých podnikatelů a čtrnáct procent soukromých rolníků. Vlna zestátňování se posléze s většinou z nich vypořádala, o jedenáct let později už bylo jen půl procenta živnostníků a dvě procenta rolníků.

Tak tvrdou likvidaci podnikání v jiných zemích nezažili. Poláci tolerovali širokou vrstvu soukromých zemědělců. Maďaři v dobách gulášového komunismu připouštěli podnikatelské aktivity jako vedlejší zaměstnání zvláště průmyslovým stavebním dělníkům, v průběhu 80. let už byly živnosti povoleny jako hlavní práce. Dokonce ve východním Německu přežily některé menší provozovny, například řada pekáren, a na Slovensku tvořili soukromí rolníci sedm procent práceschopného obyvatelstva.

Vzestup podnikání po listopadu 89 byl stejně strmý, jako byl pád po únoru 48 hluboký. V roce 1995 zjistil průzkum SOCO, že nějakou zkušenost s podnikáním už má čtvrtina Čechů, přitom v dobách komunismu k ní přišel jen každý padesátý. Naproti tomu v Maďarsku začínala před pádem železné opony třetina podniků či živností z roku 1995, v Polsku polovina a východním Německu čtvrtina. Malé zkušenosti nebyly pro Čechy vážnou překážkou, dokonce je bylo možné považovat za výhodu. Zdejším podnikatelům to šlo spolu s východními Němci nejlépe a pouze každý sedmý z nich musel svou firmu zavřít anebo jen obtížně bojoval o přežití. V Polsku, Maďarsku a na Slovensku zažil krach každý čtvrtý podnikatel, další sedmina byla ve vážných potížích.

Sláva lidového kapitalismu

Češi návrat ke kapitalismu mimoděk dobře načasovali. 80. a 90. léta minulého století popsali experti OECD ve studii Dílčí renesance živností, ke které podle nich došlo především v západní Evropě, kde miniaturní firmy dobře obstály pod tlakem monopolů. Jedním důvodem byla příliš přísná ochrana zaměstnanců, která jejich práci prodražovala a bránila vzniku nových míst. Velké firmy proto začaly neúnosné mzdové náklady snižovat uzavíráním kontraktů s mnohem lacinějšími živnostníky. Zároveň se více zaměřily na prodej specializovaných výrobků ušitých na míru zákazníkům, spolu s tím omezovaly masovou výrobu, a proto řadu svých aktivit svěřily malým dodavatelským firmám. Právě tehdy se začalo ve velkém používat slovo outsourcing. Nakonec se ukázalo, že zakládání živností je užitečným a šikovným nástrojem, jak vytvářet pracovní místa v dobách vysoké nezaměstnanosti. Právě tento motiv se stal druhým hnacím motorem rozkvětu podnikání v Česku. Od té doby jsou vděčným mediálním tématem portréty podnikatelů, kteří začali z ničeho a vlastníma rukama vybudovali úspěšnou, pokud možno exportní firmu.

Vstup do podnikání byl pro Čechy zpočátku otevřením dveří k bohatství, díky kterému by srovnali svou životní úroveň s občany německých a rakouských měst, kteří jim při prvních výletech na Západ připadali neuvěřitelně zámožní. Proto počet živnostníků a podnikatelů dosáhl v roce 1995 půl milionu a již tehdy se stali jedním z pilířů nového kapitalismu. Na úroveň osmi set tisíc se podnikatelé dostali v dobách krize, kdy se staly živnosti vítanou alternativou pro zaměstnance rušených podniků. K největšímu vzestupu došlo při první polistopadové krizi v letech 1997­­–1999, další rychlý vzestup nastal při zpomalení po roce 2001 a po finanční krizi v roce 2008. Paradox platí i obráceně: živnostníků začalo ubývat v období prosperity 2004–2007.

Živnostníci tak mají kromě ekonomického vzestupu v raných 90. letech zásluhu na tom, že se udržela tradiční česká rovnostářská společnost spojená s nízkou mírou chudoby. Neomezená možnost podnikání pro kohokoli byla vedle rozsáhlého sociálního systému hlavním důvodem toho, že v Česku je i dnes největší příjmová rovnost v Evropě. „Přechod od komunismu ke kapitalistickému tržnímu hospodářství nemusí vždy doprovázet exploze nerovnosti, jako tomu bylo v Rusku a většině jiných východoevropských zemí,“ pochválil Čechy za jejich kapitalistickou transformaci sociolog ze Štýrského Hradce Max Haller.

Jak je velká armáda živnostníků

Nikdo úplně přesně nespočítal, kolik živnostníků vlastně v Česku pracuje, existují však odhady statistického úřadu, které s dílčími úpravami (směrem dolů) používá také Eurostat. Hranici osmi set tisíc překročil počet podnikatelů ve druhé polovině krizového roku 2009. Koncem loňského roku bylo v Česku 176 tisíc majitelů firem se zaměstnanci a 693 tisíc živnostníků. Je to nejvíc v historii, jejich počet však už v druhé polovině roku přestal růst. Podle jiných odhadů je živnostníků přes jeden a půl milionu, ty však počítají i s lidmi, kteří víc vydělávají v běžném zaměstnání a pro něž je podnikání jenom vedlejším zdrojem příjmů.

Právě číslo 700 tisíc živnostníků je v přepočtu na obyvatele unikátní v celé Evropě, znamená, že každý sedmý Čech v aktivním věku má živnost. Stejně často se dá na živnostníka narazit ještě v Itálii a donedávna v Řecku. Každý desátý je živnostníkem na Slovensku, v Nizozemsku a Španělsku. Mnohem menší sklony k nezávislému podnikání mají Němci nebo Švédi, kde živnost založil každý dvacátý, ještě méně podnikají balkánské národy. Pokud se nepočítají soukromí rolníci, vede živnost každý pětadvacátý Bulhar, Chorvat nebo Rumun.

V počtu majitelů firem jsou Češi dosud pod průměrem, mimo jiné i proto, že dvacet tisíc firem bylo zrušeno během krize a předkrizový stav se nepodařilo obnovit. Proto Češi zaostávají nejen za „podnikatelskými národy“ Řeků a Italů, ale také třeba za Němci. Stav soukromých rolníků se po roce 1989 obnovil jen v malé míře, jejich počet nepřekročil 30 tisíc a daleko zaostává za zemědělským Balkánem, ale také za specializovanými potravináři z Rakouska nebo Dánska.

Na cestě do Holandska

Existují sociologové, kteří příliš vysoký počet lidí podnikajících na vlastní účet považují za nedostatek. Americký sociolog Robert Putnam připisuje oblibu malých živností ve středomořských zemích nedokonalé občanské společnosti a nízké míře důvěry mezi tamními obyvateli. Italové a Řekové nedodržují ústní dohody ani podepsané smlouvy, proto tam nejde efektivně vybudovat velký podnik. Většina podnikavých lidí se proto omezí na živnost, kde pracují sami, maximálně s příbuznými. Velké firmy tam vznikají obvykle pouze pod státním dohledem, pokud je tam nepostaví investoři ze sociálně vyspělých zemí Německa, Ameriky, Japonska nebo Koreje.

Češi se po návratu ze systému řízené ekonomiky, kde všechny velké firmy vlastnil stát, potýkají se stejnými potížemi. V našem případě ovšem nejde vyloučit, že jde o přechodné stadium, přes něž se podaří dojít k vyspělejšímu ekonomickému modelu, než který je domovem ve Středomoří. Zatím jsme oblíbeným cílem pro zahraniční investory, kteří si navíc pochvalují kvalitní dodavatelské firmy.

Za ideál mohou svobodomyslní Češi považovat Nizozemsko, kde individualismus není východiskem z nouze jako na jihu či východě Evropy. Počtem živnostníků Holanďané patří k evropské špičce a na vlastní účet podnikají především vzdělaní profesionálové v technických a kreativních oborech nebo ve zdravotnictví. Tím se nápadně liší od Řecka, Itálie nebo Španělska, kde se živnostníci věnují nejčastěji méně kvalifikovaným oborům jako zemědělství nebo maloobchod. Samotné zemědělství dominuje ve východoevropských státech, v Polsku a Rumunsku tvoří dodnes rolníci polovinu všech malých podnikatelů.

Česko je někde mezi popsanými extrémy. Vedle Slovenska je jedinou zemí, kde je mezi živnostníky nejvíc stavebníků, skoro čtvrtina z celkového počtu 650 tisíc. Šestinu tvoří pracovníci maloobchodu, ale také vzdělaní profesionálové včetně zdravotníků. Vyšší podíl mají ještě podnikatelé ve zpracovatelském průmyslu, kterých je přes desetinu. Postupný přechod k nizozemskému modelu živností, který skutečně probíhá, pomáhá celé ekonomice, protože na úkor více či méně nádenické práce posiluje obory s vyšší přidanou hodnotou.

Jak ztratili pověst

Mohutné zakládání živností v dobách vysoké nezaměstnanosti za nedávné krize přesto přineslo významný přelom v chápání živností spojeném s ústupem ze slávy. Stále častěji se prosazoval tzv. jesenický model, při kterém je živnostník něčím mezi zaměstnancem a nezaměstnaným. V odlehlém horském okrese Jeseník je vzhledem k počtu obyvatel nejvíc podnikatelů. Značná část z nich pracuje v zemědělství a lesnictví, kde se nechávají najímat na sezonní práce. Když sezona koncem roku skončí, hlásí se na úřadech práce a novou pracovní příležitost najdou až s příchodem jara.

Propad živnostníků potvrzuje také podrobný mezinárodní průzkum SILC. Před deseti lety byl každý desátý živnostník pod hranicí chudoby stanovené šedesáti procenty příjmů průměrné domácnosti, loni už každý sedmý. Živnostníkům podle těchto údajů hrozí dokonce větší riziko chudoby než méně vzdělaným zaměstnancům bez maturity. Sami sociologové upozorňují, že tato čísla je třeba brát s rezervou, protože živnostníci obvykle nepřiznávají ani v dotaznících všechny příjmy, o úpadek životní úrovně či morálky však jde v každém případě.

Nevinní neplatiči daní

Právě kvůli nepřiznávání daní se živnostníci dostali do řečí zvláště po roce 2005. Většina z nich je v tom však nevinně. Existuje barvitá představa živnostníka, který večer s rodinou shromáždí tržbu a pak peníze rozděluje na ty, které přizná finančnímu úřadu, a na ty, které využije načerno. Tento nešvar se prý rozmáhá, což média dokazují efektní křivkou, jak klesal výběr daně z příjmu v posledních patnácti letech. Před rokem 2006 odváděli živnostníci 12–14 miliard ročně, zhruba pětinu částky, jíž přispěli státnímu rozpočtu pětkrát početnější zaměstnanci. Loni odvedli už jenom půl miliardy, zatímco daně od zaměstnanců se zvýšily na necelých 90 miliard.

Tento graf však dokazuje něco jiného, konkrétně selhání státu a nedomyšlenost daňových reforem, v první řadě z roku 2005, spojenou se jménem tehdejšího ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), posléze s další změnou za Miroslava Kalouska (tehdy KDU-ČSL). Sobotka vyměnil kvůli jednoduššímu účtování slevu na daňovém základu za slevu na dani, která dosahovala 7200 korun u poplatníka, další slevy byly na nepracující manželku a na děti. Zároveň zvýšil živnostníkům výdajové paušály, které mohli odečíst od základu daně. Od roku 2005 se zvýšil paušál pro zemědělce z 50 na 80 %, pro řemeslníky z 25 na 60 %, pro „ostatní živnosti“ typu účetních, masérů, dopravců nebo ostrahy z 25 na 50 %, pro svobodná povolání z 25 na 40 %. Spojením těchto dvou opatření se postupně začaly gumovat daňové odvody živnostníků. Dílo zkázy dokončily z pohledu státního rozpočtu daňové reformy z let 2008 a 2009. Tehdy se zvýšily daňové slevy pro živnostníka a nepracující manželku na 24 840 korun, paušály se zvýšily u řemeslníků na 80 %, u ostatních živností na 60 %. Tato čísla jsou důležitá, vyplývá z nich, že živnostník se pak musel opravdu hodně snažit, aby nějaké daně vůbec zaplatil. Osmdesátiprocentní paušál užívají zemědělci, pracovníci v průmyslu, zemědělství, třeba ale také kadeřníci. Jejich roční tržby musí překročit 830 tisíc, tedy 70 tisíc měsíčně, pokud by měli zaplatit aspoň korunu na dani z příjmů. Ještě v roce 2014 mohli využít slevu na pracující manželku a děti. Při dvou dětech se pak dani zcela podle platných zákonů vyhnuli při tržbách do dvou a půl milionu korun ročně. Letos už nemohou při použití výdajového paušálu odepisovat z daní rodinné příslušníky. Existují však i další cesty, jak snížit daňovou povinnost, třeba paušály na dopravu.

Větší oprávnění má kritika odborů, které upozorňují, že živnostníci platí mnohem menší zdravotní a sociální pojištění. „Jestliže někdo platí třetinu toho, co ostatní, tak by normální logické vysvětlení mělo být, že dostane asi jenom třetinu sádry,“ zní slavná věta šéfa největší odborové centrály Josefa Středuly.

I tady ale živnostníci využívají jen to, co jim nabídli zákonodárci, kteří podnikatelům naposled ulevili v roce 2005. Do té doby platili jen 35 % pojistného, které při stejném daňovém základu odváděli zaměstnanci. Sobotkova reforma na první pohled pravidla zpřísnila: nařídila živnostníkům platit polovinu toho, co hradí zaměstnanci. Ovšem zároveň jim zvýšením výdajových paušálů snížila daňový základ. Zemědělcům a řemeslníkům se v té době reálně snížilo pojistné o polovinu, „ostatním živnostníkům“ o čtvrtinu.

Než spadne klec

Nízké příjmy a špatná pověst mají své důsledky. U mladších generací není práce na vlastní účet zdaleka tak populární jako u dnešních čtyřicátníků a padesátníků. Před deseti lety bylo v mladé generaci o pětinu víc podnikatelů. Ve středním věku 35–50 let se naopak počet podnikatelů zvýšil o desetinu, ve věku nad padesát let dokonce o třetinu. Stárnutí živnostníků je připomínkou, že se v podnikatelském světě něco láme, především že mezi lidmi už pomíjí obdiv a radost ze založení vlastní firmy.

Za svůj terč si živnostníky vybrali i populističtí politici. Ministr financí a velkopodnikatel Andrej Babiš vyhlásil tažení proti neplatičům daní. Nezaměřil se však na daňové zákony, ale na ty, kteří je zpravidla dodržují, a rozhodl se proti nim použít zbraň, kterou vymysleli Bulhaři. Ti po skandálech s nezdaněnou naftou označili daňové podvody podnikatelů za jednu z hlavních příčin korupce a v roce 2010 zavedli u čerpacích stanic elektronické pokladny s on-line připojením na finanční úřady. O dva roky později si museli on-line pokladny pořídit všichni, byly instalovány i v automatech na kávu a na parkování. V roce 2013 účtovali na elektronických pokladnách také Chorvati, ke kterým se Babiš přihlásil jako ke svým vzorům. Zavedení pokladen se na výběru daní neprojevilo, v obou zemích ovšem poklesl po reformách počet podnikatelů z roku na rok o víc než deset procent. Stejné výsledky nelze vyloučit ani u Čechů.

Podnikatelský sektor se zavedení bulharsko-chorvatské regulace při své cestě k nizozemským poměrům přinejmenším zdrží. Tuzemští podnikatelé přijdou o svobodu, kterou většina z nich našla po listopadu 1989. Jako potenciální korupčníci nebudou smět provést žádnou účetní operaci, pokud ji formálně neschválí finanční úřad. V tom směru budou pod větším dohledem než zaměstnanci, kterým bude stačit k nákupu či prodeji stejně jako dnes nebo v dobách komunismu paušální souhlas jejich šéfa.