V současnosti se nacházím v Ostende. Navštívili jsme dva bary, kde to vypadalo, že kouření je téměř povinné, dokonce i pro personál. V restauraci v Bruggách jsem slyšela číšníka, jak říká jednomu z hostů: ,Klidně si zakuřte.‘ Jsem nekuřačka a nemám ráda zakouřená místa, ale musela jsem se řehtat těmhle miniprojevům vzpoury v srdci EU,“ píše v diskusi na cestovatelském webu Spottedbylocals přispěvatelka jménem Kim o svých zážitcích v Belgii z loňského dubna.

Ve státě, kde sídlí nejdůležitější instituce Evropské unie, je kouření ve všech barech, restauracích i kavárnách zakázané od roku 2011. V těchto podnicích jsou však povolené stavebně oddělené kuřárny s povinnou důkladnou ventilací. Obsluhovat hosty se v nich nesmí, ti si tam ovšem mohou vzít nápoje. Zmíněná Kim ale evidentně líčila rebelii v prostorách, kde je dýmající cigareta zakázána pod hrozbou těžké pokuty.

Česko, Slovensko, Portugalsko a Rumunsko zůstávají posledními zeměmi v Evropské unii, kde kouření v jakékoliv restauraci nebo baru nemůže zakázat nikdo jiný než jejich majitel, pokud to uzná za vhodné. V Portugalsku je ovšem na rozdíl od Česka provozovatel povinen v kuřáckém podniku pořídit velmi kvalitní větrání a v Rumunsku schválil tamní parlament zákaz kouření v barech a restauracích v prosinci 2015 a zákon nyní čeká na podpis prezidenta.

Český protikuřácký zákon se zatím úspěšně prokousává sněmovnou a poslanci jej před Vánoci poslali do takzvaného druhého čtení. Pokud půjde vše podle představ těch, kdo jej prosazují, mohl by začít platit možná ještě letos. Jak naznačuje cestovatelská zkušenost z Belgie, i v zemích, kde už podobné protikuřácké zákony schváleny byly, někdy nová pravidla narážejí na lidový odpor. Někde se vymýšlejí více či méně důmyslné způsoby, jak zákon obejít, a tisknou se studie, které pozitivní význam legislativní změny popírají a tvrdí, že přinesla spíše negativa – například pro restaurační byznys.

Francouzští partyzáni

Jak se jednotlivé západní země s úředním vyhnáním kuřáků z jídelen a naléváren nejrůznější úrovně ve skutečnosti vyrovnávají? A ubývá tam v restauracích hostů, nebo se dokonce kvůli jejich nedostatku podniky zavírají?

Debaty kolem vzniku zákona jsou v Česku bezmála stejně vášnivé jako před více než deseti lety v Irsku, které bylo první světovou zemí, jež paušální zákaz kouření zavedla. Kulturní revoluci spustila tamní vláda 29. března 2004 a už předtím vyvolala mohutné protesty kuřáků, hospodských i tabákové lobby. Některé celebrity, jako třeba zpěvák skupiny U2 Bono, schválený zákaz na veřejnosti porušovaly. (Pravda, stalo se tak v jeho vlastním dublinském hotelu, když popíjel s členy americké skupiny Red Hot Chili Peppers. Když ho personál upozornil, že už půl roku platí zákon, típnul a omluvil se.) Irsko bylo vzhůru nohama – a přesto se stalo v proticigaretovém tažení příkladem pro celý svět. Dnes zákazy kouření platí nejen ve větší části Evropy, ale i v zemích, jako je Írán či Bangladéš.

V Irsku či ve Velké Británii, kde zákaz restauračního kouření vstoupil v platnost v roce 2006 (ve Skotsku v podnicích, které jsou více než z 50 procent zakryté), je dnes zákon podle zpráv z těchto zemí nekompromisně vymáhán a v zásadě dodržován, protože ho společnost spíše přijala. Také proto, že tamní přední média nešetří osvětou. Televize BBC například hlásí, že počet dětí – pasivních kuřáků rok po zavedení zákona klesl o 70 procent a třeba ve Skotsku se počet dětí léčených v nemocnicích na astma tři roky po změně snížil o 15 procent. Obavy, že po zákazu bude víc lidí kouřit doma, se podle výzkumů nepotvrdily. Celkový počet kuřáků ve Spojeném království klesl deset let po zákazu o přibližně tři procenta, na necelých 19 procent.

Jinak to vypadá ve Francii, další zemi se silnou tradicí barových a kavárenských kuřáků. Podle průzkumu citovaného francouzským státním rozhlasem RFI počet kuřáků v zemi pět let po zákazu z roku 2008 neklesl, naopak se zvýšil o dvě procenta na rovných třicet, přičemž podíl kouřících žen, téměř 29 procent, zůstává jedním z nejvyšších na světě. Zvýšil se také počet kuřáků a pijáků alkoholu mezi šestnáctiletými a sedmnáctiletými, a to přesto, že v roce 2009 byla zvýšena věková hranice, odkdy je možné si alkohol a cigarety koupit, a to z šestnácti na osmnáct let. Překvapivé dvě třetiny lidí v průzkumu uvedly, že byly vystaveny kouři v prostorách, kde byl oficiální zákaz (jedna třetina si stěžovala, že jejich kolegové či nadřízení kouří navzdory zákazu v práci).

Typickým obrázkem z pařížských a dalších francouzských ulic jsou restaurační zahrádky nebo terasy, které provozovatelé po zákazu kouření z roku 2008 začali masivně zastřešovat či obehnávat sklem a dovolují v nich zákazníkům si zapálit. A to přesto, že zákon zapovídá kouření ve všech „uzavřených prostorách“. Po několika letech dohadů pařížský soud v roce 2013 na základě žaloby neziskové organizace Droit des non-fumeurs (Práva nekuřáků) proti pěti pařížským barům rozhodl, že také kouření na zmíněných terasách a zahrádkách je nezákonné a že i za ně hrozí provozovatelům pokuta ve výši 135 eur, případně 750 eur, pokud inspekce objeví na stolech popelníky.

Francouzští odpůrci kouření si stěžují, že zákon není ani po verdiktu soudu důsledně vymáhán, a loni v dubnu proto poslal pařížský radní zodpovědný za zdravotnictví Bernard Jomier policii dopis, že nemá váhat s raziemi proti majitelům podniků i kuřákům, kteří nedodržují zákonná pravidla. O tom, že francouzské úřady nejsou ve vymáhání práva tak důsledné jako v některých jiných zemích, však svědčí i počet inspekcí, které v restauracích proběhly první rok po zákazu kouření. Zatímco ve Francii jich bylo pouhých šest set, v mnohem menším Irsku 25 tisíc!

Přísný protikuřácký zákon ve Francii v roce jeho přijetí schvalovalo 70 procent obyvatelstva, což přesně odpovídá i podílu nekuřáků ve společnosti. Ale zatímco mnozí z kuřácké třetiny rebelují a úřady jim to tolerují, vláda Francoise Hollanda navrhuje ještě větší zpřísnění: například zákaz kouření v autech, pokud jsou spolupasažéry děti. Proti „socialistickým novotám“ se sice v části společnosti ozývají hlasy, po návštěvě liberálního Česka ale už i francouzští kuřáci vzpomínají na jisté výhody protikuřáckého tažení ve své vlasti. „Naši francouzští kamarádi-kuřáci žijící v Praze si v Paříži vždycky pochvalují, že jim tam z hospod nesmrdí oblečení, a říkají, ať to co nejdřív přijde i do Prahy,“ poznamenává česká novinářka žijící v Paříži Iva Vokurková.

Podle zpráv ze Španělska trvalo po úředním zákazu kouření ve všech restauracích a barech, jenž přišel v roce 2011, několik let, než jej všichni kuřáci i provozovatelé začali skutečně dodržovat, dnes tam prý ale bez problémů funguje. Portugalsko patří do absolutní menšiny zemí v EU, kde rozhodnutí zůstává na majiteli. Pokud chce kouření v podniku zachovat, musí do něj ale pořídit účinné větrací zařízení a provozovnu zřetelně coby kuřáckou označit. Podle studie tamní vlády z roku 2011 si však takovou ventilaci pořídila jen polovina provozoven a úřady při vynucování nápravy postupovaly velmi laxně. „V Algarve více než 70 procent barů povoluje kouření,“ hlásí například zpráva ze známého portugalského přímořského letoviska na britském cestovatelském blogu Living in the Sun z roku 2013.

Rakousko, kuřácká pohoda do roku 2018

Naopak Itálie, čtvrtá země v pořadí, která už v roce 2005 přijala zákaz kouření v restauracích a barech, kuřáky z uzavřených prostor úspěšně vytlačila do četných zahrádek na ulici. Zákon sice povoluje za velice náročných podmínek zřídit v baru kuřárnu (nákladné větrání, automatické dveře), drtivá většina podniků ale do nákladných úprav neinvestovala (podle některých odhadů až 99 procent z nich).

Zřejmě nejméně příjemná situace pro nekuřáky panuje v Řecku. Zákon z roku 2009 tam sice ponechal možnost kouření v barech o velikosti do 70 metrů čtverečních, o rok později však bylo kouření zakázáno ve všech restauracích a barech bez výjimky. Jenže majitelé kouření často tolerují, takže většinou nevíte, co vás uvnitř řeckého podniku vlastně čeká. V Maďarsku a Bulharsku platí restaurační zákaz kouření od roku 2012, v Polsku ještě o dva roky déle, ale podniky u našich severních sousedů mohou mít uzavřené a oddělené kuřárny. Z postkomunistických zemí má možná nejpřísnější zákon Lotyšsko, které trestá nejen kouření v jakýchkoliv veřejných prostorách, ale i v blízkosti dětí nebo na balkonech obytných budov.

Za jeden z posledních kuřáckých rájů Evropy označoval tamní tisk do loňska Rakousko. Tuto nálepku však mění loni v létě přijatý zákon, který od května 2018 zakazuje kouření ve všech restauracích, kavárnách a barech bez výjimky. Ještě přes dva roky tedy bude v alpské republice platit zákon z roku 2009, podle nějž mohly mít podniky nad 50 metrů čtverečních vedle hlavní nekuřácké místnosti i místnost kuřáckou a menší provozovny mohly kouření zcela povolit, pokud to uznaly za vhodné. Přísný loňský zákon, který schválila červeno-černá koalice (sociální demokraté a lidovci) s podporou zelených, vyvolal odpor především v populistické straně Svobodných, jejíž zástupci jej označili za „totalitní“. Před vídeňským parlamentem se sešlo asi pět set protestujících, mnozí z řad majitelů menších kuřáckých kaváren. Někteří ohlásili, že od roku 2018 u svých podniků zřídí celoroční kryté zahrádky, na něž by se zákon neměl vztahovat.

Novodobou legendou odporu proti změnám se stala šéfová vídeňské kavárny Korb Susanne Widlová. Přestože její podnik byl větší než 50 metrů čtverečních, v prostornější místnosti se stále kouřilo, pro nekuřáky byl zřízen menší koutek. Widlová od roku 2009 zaplatila tisíce eur pokut, když jí ale před rokem přišla další na rekordní částku 32 tisíc eur, rozhodla se svůj boj vzdát a větší část kavárny prohlásila za nekuřáckou.

V Německu platí v různých spolkových zemích různá pravidla. Nejliberálnější jsou v největších městech, v Berlíně a Hamburku, či ve spolkové zemi Hesensko, kde je v menších hospodách (zpravidla o jedné místnosti o ploše menší než 75 metrů čtverečních) kouření povoleno, větší podniky musejí mít ovšem kuřácké prostory odděleny. V Bavorsku platí celoplošný zákaz kouření od roku 2010, ale někteří provozovatelé se zákon pokoušeli obcházet zřizováním takzvaných kuřáckých klubů pro registrované členy. V říjnu 2014 však Spolkový ústavní soud v Karlsruhe rozhodl, že zákaz kouření se týká i „kuřáckých klubů“. Ústavní soudci řešili případ majitelky jednoho bavorského baru, která si stěžovala na údajné porušení práva na sdružování, protože inspektoři jí napařili pokutu za zřízení „Spolku na podporu asijské a arabské gastronomické kultury“. Ukázalo se však, že to byl pouze krycí název pro klub kuřáků – kontrola při návštěvě klubu zjistila, že jeho členové v podniku mocně dýmají nejen z arabských dýmek, ale i z cigaret.

Ve Skandinávii může být kouření povoleno v menších podnicích (v Dánsku musejí mít méně než 40 metrů čtverečních) nebo v oddělených místnostech, zpravidla bez obsluhy a se zákazem konzumace jídla a pití (Švédsko). Nejpřísnější zákon platí v Norsku, jež členem EU není. Kouření tam je zakázáno nejen uvnitř podniku, ale také venku v blízkosti vchodu. Naproti tomu jiná neunijní země, Švýcarsko, je ke kuřákům poměrně shovívavá. V jedenácti kantonech z šestadvaceti je kouření povoleno v podnicích menších než 80 metrů čtverečních, ve všech kantonech jsou povoleny oddělené kuřácké místnosti, v šesti z nich (například v Curychu či Bernu) je dokonce možné hosty obsluhovat. Mnohé restaurace provozují celoročně zahrádky, na nichž je kouření povoleno. „Když je zima, dají na židle kožešiny a ke stolu teplomety. A takoví jako já si tam jdou po jídle dát kafe a cigáro,“ říká Tomáš Draslar, programátor žijící ve Švýcarsku.

Ztráty, nebo zisky? Žádná souvislost

Letitý spor mezi odpůrci a příznivci kouření v restauracích běží o to, zda jeho zákaz přinese ztrátu pro provozovatele, či dokonce jejich krachy, nebo změna naopak přiláká do podniků víc lidí. Před přijetím protikuřáckých zákonů v Německu předseda tamního svazu hoteliérů a restauratérů (známého pod zkratkou Dehoga) Ernst Fischer varoval před až třicetiprocentními ztrátami a prohlašoval, že „tisíce hostinských se obávají o svou existenci“. Ústav pro hospodářský výzkum z Essenu analyzoval data v jednotlivých spolkových zemích z prvního roku poté, co tamní zákazy kouření vstoupily v platnost, a došel k závěru, že celkově k mírným ztrátám v obratu restaurací a barů došlo, ale mnohem menším, než se jejich zástupci obávali – jen o dvě procenta. Což vzhledem k hospodářské krizi a tomu, že část ztrát souvisela s výrazným poklesem prodeje cigaret z automatů, nebylo tak hrozné číslo.

Britská asociace pivnic přišla rok po zákazu kouření na ostrovech s čísly, podle nichž v roce 2007 klesl prodej piva v britských hospodách na nejnižší úroveň od 30. let, meziročně šlo o sedmiprocentní pokles. Zastánci zákazu kouření oponovali, že oproti tomu nejen britské zdravotnictví ušetřilo miliardy, protože například podle studie zveřejněné v časopise Americké kardiologické asociace bylo v amerických a evropských městech v prvním roce po zákazu kouření v restauracích v průměru o sedmnáct procent méně infarktů než ve městech v státech, v nichž tato opatření přijata nebyla. V dalších letech se počet infartů snížil dokonce o 26 procent.

Celkem 56 evropských, amerických a australských studií zabývajících se důsledky zákazu kouření na byznys a zaměstnanost v restauracích a barech zkoumal tým britských a irských vědců (pod vedením Laury Cornelsenové z Londýnské vysoké školy hygieny a epidemiologie) a v roce 2014 došli k závěru, že „metaanalýza ekonomických dopadů neukázala žádnou spojitost mezi zákazy kouření a podstatnými ekonomickými zisky a ztrátami“.