Zaměstnanec z východní Evropy má okamžitě po příchodu do Německa nárok na sociální dávky. Konkrétně jde o dětské přídavky, které třeba při pěti dětech překračují částku tisíce eur, tedy průměrnou mzdu v Česku. Nemusí přitom mít děti s sebou, ale doma u prarodičů. Když se snaží šest měsíců najít práci, má nárok na minimální příjem, stát za něho hradí také náklady na bydlení a teplo, kromě toho ještě zdravotní pojištění. Také tato částka dosahuje podle výpočtu ekonoma Hanse-Wernera Sinna tisíce eur měsíčně. A když pracuje v Německu či jiné západoevropské zemi pět let, má nárok na stejné sociální dávky jako místní obyvatelstvo.

Tento model je podle Sinna dost špatný, aby rozvrátil Evropskou unii. Zaznamenal v tom směru už jeden významný úspěch, když se stal hlavní příčinou odchodu Britů z Unie, kterým vadilo, že ostrovní království zaplavovaly v uplynulých pěti či sedmi letech každý rok statisíce nových přistěhovalců převážně z Polska, Rumunska a Bulharska, kteří se tam navíc chtěli usadit. Stejné to je ve Francii nebo Belgii, kde se přistěhovalci z Východu stávají novými obyvateli ghett typu Molenbeek. Největší úspěch zaznamenala protievropská a protimigrační strana Alternativa pro Německo při dolnosaských komunálních volbách v průmyslovém městě Delmenhorst, kde mezi pět největších skupin přistěhovalců patří Poláci, Bulhaři a Rumuni, jichž jen za poslední tři roky přibylo o 150 procent. Syřané jsou na čtvrtém místě.

Nárok na to, co jsem nevydělal

Špičky Evropské unie i většina ekonomů dosud razily názor, že se pracovní síla přistěhovalců bohatým ekonomikám vyplatí. Nemyslí si to ve východoanglickém městě Boston, kde je nejvíc příznivců brexitu. Migrace tu začala před sedmi lety a dnes je tam Poláků a Litevců deset tisíc, tedy pětina populace. Jejich hlavní viditelnou aktivitou je obchod s potravinami a provozování kaváren. Ve statistice zběhlí Němci zase spočítali, že na dávkách žije třetina migrantů v produktivním věku. U těch východoevropských se původně předpokládalo, že se přistěhovali pod záminkou hledání práce. Jinými slovy, nové členské státy EU vyvážejí do těch starých chudobu.

Proto je třeba ocenit, že se premiér Bohuslav Sobotka vypravil na neformální summit šéfů evropských států do Bratislavy s připomínkou právě tohoto problému. Také byl vybaven od svého šéfporadce Vladimíra Špidly, který ostatně býval eurokomisařem pro sociální otázky, reálným rozborem současné situace. Konflikt tedy byl definován, a tak by ho bylo možné nějak politicky vyřešit, i když se na bratislavském summitu premiéři stihli dohodnout pouze na tom, že i k této kardinální otázce evropské budoucnosti se postaví „spojeni pocitem solidarity a spolupráce“.

Není jen jisté, jestli Sobotka pro svou agendu zvolil správnou vyjednávací strategii, a je jenom dobře, že ji ještě může změnit. Sporná je už úvaha, že zahraniční společnosti vydělávají na nízkých mzdách ve východoevropském regionu, a že by tedy jejich domovské státy měly trpět, že se část obyvatel Východu uchází o sociální dávky na Západě. Proti tomu se dá namítnout, že cizí firmy přece neurčují mzdovou úroveň v dané zemi. Nízké mzdy tam byly, už když přišly, a cizinci dodnes ve svých firmách nabízejí lepší platy, než platí svým rodákům „naši“ podnikatelé. Finanční a hospodářskou politiku tuzemské exekutivy, která tlačí mzdy úmyslně dolů, lze také sotva vyčítat cizincům.

Připomenout, že evropské dotace na Východě vyrovnávají dividendy zahraničních investorů, je v pořádku. Argument, že se nízké mzdy na Východě vyrovnávají vysokými sociálními dávkami na Západě, se však dlouho udržet nedá.

Přece nic nedlužíme

Pochybná je ovšem hlavně pozice, kterou Sobotka k řešení vývozu chudoby zvolil. Vystupuje jako jeden z politiků východní Evropy, kteří chtějí bránit pravidlo, podle nějž mají ekonomičtí migranti z Východu nárok na stejné dávky jako lidé, kteří desetiletí přispívali do sociálních fondů na Západě. Chce společně s Poláky, Rumuny, Bulhary či Maďary držet pozici černých pasažérů, kteří před revizorem sebevědomě tvrdí, že mají nárok na jízdu zadarmo. Je to v lepším případě zbytečné, pokud se tím ještě neprohloubí hlavní propast mezi starými a novými členskými státy.

Česko navíc není Rumunsko, kde každý sedmý práceschopný občan pracuje v cizině, ale zůstává jediným ze států středovýchodní Evropy, který víc ekonomických migrantů přijímá, než odesílá dál na Západ. Na jedné straně je pěkné držet basu s chudými státy Východu, společná věc postkomunistických států by se ale dala lépe hájit, kdyby se dalo arogantním boháčům ze Západu přesvědčivě připomenout, že přinejmenším jeden ze států evropského Východu jim opravdu nic nedluží.