Frekvence, s jakou se veřejnost setkávala se sochami v minulosti a dnes, je nesouměřitelná. Výzdoba paláců, kostelů, fasád domů, parků, ale i mostů, ulic a pamětních míst byla se sochařskými intervencemi spjata automaticky. S historickým vývojem, který kladl důraz na minimalismus, funkci, purismus anebo zkrátka šetření zdroji, jsme se o oku lahodící výzdobu ochudili a jakýsi pokus o povinnou přítomnost umění v naší blízkosti, tedy obyčejného lidu, se vrátil v době normalizace, kdy každá státní stavba musela obsahovat umělecké dílo ve výši 1–4 % hodnoty celkové stavební zakázky.

Toto období velmi přehledně a důsledně mapuje kniha Vetřelci a volavky Pavla Karouse a stejnojmenné webové stránky. Současná architektura se s výtvarným uměním naštěstí propojuje často již od počátku vzniku projekčních návrhů, pomalu se vrací do našeho kulturního vědomí jako svébytná a důležitá součást našeho života, který obohacuje, dotváří klidové zóny nebo naopak vytváří turisticky či obchodně přitažlivá místa exkluzivity a ojedinělé atmosféry.

Když zapátráme v historii barokní figurální plastiky, napadnou nás výrazné osobnosti, jako byl v mnoha ohledech talentovaný barokní architekt, sochař a malíř v jednom Gian Lorenzo Bernini a jeho Extáze svaté Terezy, Hlava medúzy, David, Spící Hermafrodit, Únos Proserpiny (většina z nich je k vidění v římské Ville Borghese), které s nezvykle výstižným a dokonale přesným provedením zhotovil z kararského mramoru. Další nezapomenutelnou ikonou je Florenťan Michelangelo Buonarroti, Berniniho starší kolega, který zhmotnil monumentálního Davida, několik Piet nebo sochu Mojžíše, opět s dokonalou precizností a jemností v detailu, do stejného mramoru z toskánského regionu jako Bernini.

Žíhaná kresba, způsobená vysokou mírou kalcitu v tomto materiálu, dodnes fascinuje nejen sochaře, ale i architekty, a přestože je jeho těžba a doprava nákladná, setkáváme se s ním i v současnosti. Fascinován jím je i mladý sochař Matouš Háša, kterému se daří prostřednictvím citlivé modelace navazovat na historické vzory a zároveň pracovat se současnými motivy. Hášovi je také blízký politický aktivista Banksy nebo sochař Marc Quinn, a tak v jeho tvorbě kromě padlého Ikara (2014) najdeme chlapečka s kapucí přes hlavu a dlaněmi sepjatými v modlitbě či prosbě z umělého mramoru (2018), Prométhea s plynovou maskou (2018), Madonu s respirátorem (2018) nebo popartovou lebku s kučeravými vlasy a andělskými křídly s názvem Mercury (2022).

Protože práce s kamenem nečiní Hášovi problém, vrátil se k němu i v symbolickém pomníčku Alanovi Kurdimu, dvouletému syrskému chlapci, jenž zahynul na tureckém pobřeží v roce 2015 při úprku před válkou. Jeho osud a bohužel i nezapomenutelná pozice se v Hášově pojetí zrcadlí v těle tradičního malého spícího Cupida.