Hofer prohrál v cíli. Ale do dějin se zapsal

  - Foto: Reuters
Hofer prohrál v cíli. Ale do dějin se zapsal

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Stačilo málo, a do titulků novin v Evropě se dostaly výrazy jako zemětřesení, výbuch, katastrofa. Radikálně pravicový kandidát Norbert Hofer (na snímku) v boji o křeslo rakouského prezidenta těsně podlehl kandidátovi Strany zelených Alexanderu Van der Bellenovi.

Ještě před pár týdny si nikdo nedokázal představit, že skoro polovina Rakušanů odevzdá svůj hlas kandidátovi ostrakizované Strany svobodných (FPÖ), jež měla dosud kvůli extrémní politice zakázaný přístup do vídeňských vládních kruhů. Je to podobný šok, jako kdyby téměř poloviční podporu získala Marine Le Penová a její Národní fronta v prezidentských volbách ve Francii, Frauke Petryová z AfD v Německu nebo jakýkoli jiný pravicový radikál, který v libovolné evropské zemi sází na to, že lidé mají strach z žadatelů o azyl. Migrační krize přepisuje politickou mapu Evropy.

Naděje do těžkých časů

Přesto Rakousko není Francie ani Německo. Hlasy pro Hofera nejsou důkazem toho, že Rakousko ovládlo sobectví a xenofobie či že popřelo humanistické hodnoty evropské demokracie. Spíše je vizitkou selhání rakouského establishmentu, který sice ovládal politiku prostředním velké koalice sociálních demokratů a lidovců, nedokázal však ani reagovat na vážné problémy většiny občanů. Uprchlíci posloužili jako roznětka či zrcadlo, které ukázalo, že to je s vládní koalicí opravdu špatné. Nakonec ani Hoferův soupeř Van der Bellen není členem žádné z vládních stran.

V běžném žurnalistickém klišé bývá souboj Van der Bellena s Hoferem označován za střetnutí hodného a zlého, kultivovaného demokrata a nebezpečného populisty. Takové označení má ovšem stejnou hodnotu jako ve slavném westernu Hodný, zlý a ošklivý, kde jsou všichni tři hlavní hrdinové bezcitní zabijáci, a to včetně „hodného“ Clinta Eastwooda. Také Van der Bellen i Hofer jsou stejní v tom, že zastupují dvě převládající stanoviska rakouské společnosti a snaží se všemi dostupnými politickými prostředky maximalizovat svůj zisk. Jen se jeden prezentuje jako ochránce demokratického a světu otevřeného Rakouska, a druhý jako obhájce národa v poryvech globalizace.

Volby proběhly v období frustrace celého Rakouska, které patří k zemím s největším přílivem uprchlíků, když na každých osmdesát občanů připadá jeden člověk, který loni požádal o azyl. Zároveň s rychle přibývající nabídkou pracovních sil z Balkánu a východní Evropy roste nezaměstnanost, ke všemu od prvního května platí povinnost účtovat na registračních pokladnách, které likvidují nejmenší živnostníky i aktivity vesnických spolků. Ani před volbami neustal proud Jobových zvěstí o tom, kolik bude stát nucen zaplatit za zkrachovalou banku Hypo Alpe Adria, když celková částka už dosáhla astronomických 14 miliard eur.

Zamčené dveře

Ve všední den v časném odpoledni hraje v kavárně na pěší zóně malého města hudba ze šedesátých let. Žena středního věku, která se živí výrobou šperků, upozorňuje přátele na skutečnost, že okolo procházejí desítky azylantů. Někdy jsou to rodiny s kočárky, jindy skupiny výrostků. „Nemají nic na práci a nikdo neví, čeho se od nich dočkáme,“ stěžuje si šperkařka. Připomíná, že do jejich městské části radnice přidělila dvacet mladých Afričanů. Proto lidé začali na noc zamykat a dívky po setmění nechodí ven. Poté, co na ně pokřikovali mladí azylanti na krytém koupališti, přestaly chodit i tam. „Někdo to musí zastavit,“ zlobí se žena.

Tomu oponují dva středoškolští učitelé, kteří pomáhají azylantům se začleněním do společnosti. „Potřebují pomoci a teprve se učí vycházet s novým prostředím,“ omlouvá konflikty starší z nich a tvrdí, že se uprchlíků nikdo nemusí bát. Do města jich přišlo několik stovek a jenom jeden z nich má na svědomí trestný čin. Učitel připomíná statistické údaje, že kriminalita mezi azylanty je nižší než mezi starousedlíky. Dodává, že státní pokladnu žadatelé o azyl příliš nestojí. Měsíčně vyjde na jednoho 600 eur a z toho se většina utratí za bydlení. „To je nová Evropa,“ komentuje učitel proudy lidí na pěší zóně, kde azylanti tvoří možná třetinu.

Šperkařka očividně není s tímto výkladem spokojena a odchází. Před odchodem připouští, že ani kandidát FPÖ Hofer nenabízí řešení. Přesto ho bude volit.

Konflikt se odehrál v podunajské Kremži, mohl však proběhnout kdekoli jinde. Znázorňuje totiž nedorozumění, které při volbách rozdělilo rakouskou společnost. Politické elity řeší velké otázky a cítí se dobře v roli sociálních inženýrů nasazujících síly pro všeobecné dobro. Když si obyčejní lidé z periferií a venkova stěžují na pocit ohrožení, který v nich vzbuzuje příchod desítek a stovek žadatelů o azyl, dočkají se statistiky trestných činů a ideologických frází. Proto dávají protestní hlasy Hoferovi, protivníkovi současného establishmentu. Stačí, že požaduje strop pro počet cizinců, které Rakousko vůbec pustí přes hranice. V reakci na to se radikalizují levicoví voliči. Před opatrným sociálnědemokratickým kandidátem dali hlasy Van der Bellenovi, který jako protipól Hofera žádá větší ochotu pomáhat migrantům.

Není pochyb, že prezidentské volby polarizovaly rakouskou společnost. Její seizmické zlomy lze snadno vysledovat. Za Hoferem stojí venkov, za Van der Bellenem metropole. Z patnácti měst Rakouska, které mají víc než 25 tisíc obyvatel, získal Hofer většinu jenom v šedesátitisícovém Villachu, těsně vyhrál ještě ve čtyřicetitisícovém Vídeňském Novém Městě. Ovšem Van der Bellen porazil svého soupeře s výjimkou třinácti velkých měst už jenom v osmi dalších volebních obvodech.

V Rakousku dosud platí pravidlo, že kosmopolitní města nemohou převálcovat venkov a jeho hodnoty. Není náhodou, že kandidát FPÖ získal skoro tři čtvrtiny hlasů v obvodech na jihovýchodě země, jejichž obyvatelé se museli po roce 1918 bránit se zbraní v ruce před tím, že je za blahovolného přihlížení Vídně pohltí sousední Maďarsko a Jugoslávie. Sám Hofer pochází z města Oberwart, kde koncem roku 1921vyhlásili místní Maďaři na Vídni nezávislý stát Lajtabánság, který však přežil jen měsíc. Naopak Van der Bellen se dostal až ke čtyřem pětinám hlasů v některých obvodech Vídně, proslulých svou kavárenskou kulturou. Pomohl mu k nim konkurent, který Van der Bellena označil za kandidáta vídeňské kavárny.

Konec druhé republiky

Finále prezidentské volby proti sobě také postavilo obě strany velké koalice. Sociálnědemokratický kandidát a lidovec dostali v prvním kole po jedenácti procentech hlasů. Bylo to zklamání, přesto právě voliči obou vládních stran měli rozhodující slovo ve druhém kole. Hofer zvýšil svůj zisk z prvního kola o patnáct procentních bodů a při podrobném studiu výsledků v jednotlivých obvodech je zřejmé, že většinu hlasů navíc dostal od lidoveckých voličů. Naopak Van der Bellen získal na svou stranu většinu příznivců nezávislé kandidátky Irmgard Grissové, která v prvním kole skončila třetí, a samozřejmě prakticky všechny hlasy sociálních demokratů.

Tím předurčil další směr rakouské politiky. Sociální demokraté se pod bývalým kancléřem Wernerem Faymannem snažili zastavit příliv uprchlíků a podpořili lidovce, když se jejich ministr zahraničí Sebastian Kurz s úspěchem pokusil zavřít balkánskou cestu. Po ostudné porážce sociálních demokratů v prvním kole prezidentských voleb stál tento obrat Faymanna křeslo. Stranické vedení na jeho místo jmenovalo dosavadního šéfa rakouských drah Christiana Kerna, který si získal dobrou pověst nejen jako schopný manažer, ale i jako člověk otevřený uprchlíkům. Při podzimním vrcholu migrační krize je po železnici hladce přepravil dál do Německa, a ještě po státu nežádal žádné dotace.

Komentátoři předpokládají, že Kern využije popularity nastupujícího kancléře a ještě na podzim prosadí předčasné volby. Premiérského kandidáta FPÖ Heinze-Christiana Stracheho bude chtít porazit tím, že bude stejně jako Van der Bellen požadovat větší vstřícnost vůči uprchlíkům. Napodobí tím úspěšnou strategii stranického kolegy Michaela Häupla, který loni na podzim obhájil funkci vídeňského primátora s varováním, že jeho protivník Strache ohrožuje tradiční hodnoty světu otevřené Vídně.

Takový recept se sociálním demokratům vyplatil už víckrát, poprvé jej použil při volbách v roce 1986 Franz Vranitzky. Do té doby vládl s FPÖ, jenže Svobodné tehdy převzal schopný rétor Jörg Haider, který jim dokázal zařídit větší podporu. Vranitzky v reakci na Haiderovy úspěchy napadl Svobodné v kampani jako nedemokratickou stranu, s níž není možné vládnout. Díky tomu volby s přehledem vyhrál. Teprve od té doby jsou FPÖ označováni za pravicové extremisty.

Překvapivý výsledek Norberta Hofera bývá označován za konec druhé rakouské republiky, která byla založena po druhé světové válce. Tím se nemyslí fakt, že se kandidát FPÖ málem stal prezidentem, ale spíš konec dosavadních poměrů, kdy byla rakouská politika duetem dvou velkých stran. Přesněji řečeno, prezidentské volby jsou vážným signálem, že k něčemu takovému může dojít. Konec druhé republiky nastane, když FPÖ na podzim vyhraje parlamentní volby.