Z potu českých pracovníků vyrostly paláce vídeňské šlechty a velkolepé kláštery katolických řádů. Tak učí školní dějepis o třech stoletích, kdy České země podléhaly Habsburkům. Co se týče vysávání zdejší pracovní síly cizími boháči, jsou současné poměry přinejmenším stejné. Každá dvanáctá koruna vydělaná v Česku končí v rukou cizince. Tak vykořisťovaný národ se dnes v Evropské unii nenajde.

Škodná tuzemského hospodářství

Není třeba se pouštět do temných úvah o národní katastrofě, která zde právě probíhá, jen si jí nikdo nevšímá. Důležitější je připomenout fakta, od nichž se případné pesimistické myšlenky mohou odvíjet. Tuto práci odvedl jménem státu Český statistický úřad ve studii, které si však minulý týden kvůli jejímu neurčitému názvu nikdo nevšiml. „Hodnocení výkonnosti ekonomiky České republiky v širším kontextu“ především připomnělo, že existuje ekonomická veličina zvaná „hrubý národní důchod“ (v anglické zkratce GNI). Shrnuje všechny prvotní ekonomické příjmy, tedy veškerou produkci ekonomických subjektů stejně jako „hrubý domácí produkt“ (anglicky GDP, česky HDP), ovšem bez příjmů fyzických či právnických osob, které sídlí na zahraniční adrese. Naopak přičítá zahraniční příjmy osob s tuzemskou adresou.

Statistický úřad upozornil, že po odečtení příjmů zahraničních firem dosáhl český GNI v roce 2013 jenom 94 procent HDP. V žádné jiné evropské zemi s výjimkou Irska není bilance tak nepříznivá, významně zápornou bilanci mají už jen další země Visegrádu, například Poláci (96,3) a Maďaři (96,4 procenta). Statistické údaje prostě říkají, že příjmy zahraničních podniků v Česku předloni překročily zhruba o čtvrt bilionu příjmy tuzemských podniků v cizině, především však úplně změnily zaběhnutý pohled na tuzemskou ekonomiku. Přímé zahraniční investice (FDI) považují zdejší politici dosud za nutný předpoklad zdejší prosperity, a to bez ohledu na jejich kvalitu, jak naposled dosvědčují neefektivní zájezdy skoro celé vlády do Číny, kde ministři žadoní o příslib kapitálového vývozu, nebo účast premiéra Bohuslava Sobotky v komparzu při schvalování velkoskladu Amazon na zemědělské půdě u Dobrovíze nedaleko severního okraje Prahy. Jenže nepovedené cizí investice mohou být naopak hlavní škodnou tuzemského hospodářství.

Rok 2013 byl totiž ještě relativně slušným výsledkem, loni se bilance dál zhoršila: „Podíl hrubého národního důchodu na HDP činil pouze 92,2 procenta,“ počítají statistici. Důsledkem bylo, že příjmy osob se zdejší adresou se loni nezvýšily, i když ekonomika rostla o dvě procenta. Pokles národního důchodu o 2,2 miliardy eur podle Eurostatu vysvětluje, proč zdejší občané přes všechny výzvy bankéřů a ekonomů nezačali utrácet a nepodpořili ekonomický růst svou spotřebou. Prostě neměli z čeho.

Zahraniční investoři nejprve naplnili své vlastní peněženky a až potom se dostalo na tuzemské partnery a pracovníky. Stojí za pozornost, že stejný efekt nezaznamenaly ostatní evropské státy. V Polsku se zahraniční investoři spokojili i nadále s necelými čtyřmi procenty HDP, v Pobaltí s necelými třemi procenty, v Portugalsku se dvěma, Slovincům nevzali ani procento. V prvním pololetí roku 2015 se už podíl cizinců na příjmech české ekonomiky nezvětšil, a oživení tedy pocítili i Češi.

Kdo zavinil ekonomickou krizi

Historie statistiků o odkladu tuzemského oživení připomíná jiný příběh, který vysvětluje, proč Češi na rozdíl od Slováků a Poláků nedokázali čelit nedávné krizi. Na skutečnost, že nešlo o neschopnost produkovat kvalitní výrobky, ale opět o negativní vliv zahraničních investic, upozorňuje dlouhodobě hlavní ekonomka České bankovní asociace Eva Zamrazilová. Zdejší ekonomika podle ní doplatila na to, že krize přinesla zlom v chování firem pod zahraniční kontrolou. Pouze část této změny lze vysvětlit teorií životního cyklu zahraničních investic.

V první fázi znamenají zahraniční investice příliv cizích miliard do země a Česko tuto fázi zažilo v období premiérování Miloše Zemana. V roce 2002 dosáhl zisk zahraničních firem sta miliard a v té chvíli nastala druhá fáze, kdy začalo být důležité, jak cizinci vydělané peníze rozdělí. Tehdy ještě dvě třetiny výdělku vrátili ekonomice v reinvesticích a jen třetina zmizela ze země v dividendách. V dalších letech rostly zisky cizinců takřka raketovým tempem a poměr dividend a reinvestic se v zásadě vyrovnal, jak to bývá obvyklé u třetí fáze životního cyklu zahraničních investic. Podle mezinárodních studií se obvykle podíl reinvestic ustálí na 45 procentech ze zisku a na dividendy zbývá 55 procent.

S nástupem krize však nastal z roku na rok nečekaný obrat. V investicích vraceli cizinci Česku jen pětinu zisku a zbytkem pomáhali mateřským firmám ve své domovině. Zdejší ekonomika proto přišla během každého z šesti krizových let zhruba o jeden a půl procenta HDP. „Měli jsme smůlu, že právě u nás došlo k tak náhlému poklesu podílu reinvestovaného zisku, na rozdíl třeba od Slovenska, kde takovýto zlom nenastal,“ vysvětluje ekonomka Zamrazilová, proč Česko na rozdíl od zemí Visegrádu, ale také investorských států Německa nebo Rakouska zažilo i druhou recesi v letech 2012 a 2013.

V loňském roce zatím nejde podíl dividend hodnotit. Podle údajů České národní banky se opakovala bilance roku 2013 se sto miliony reinvestic a čtvrtbilionem dividend. Statistický úřad tvrdí, že se zisky cizích firem zvýšily na 400 milionů, polovina ovšem zůstala v Česku v reinvesticích. Statistici tak naznačují, že cizinci sice nepřidali zdejším pracovníkům, využili však oživení k tomu, aby pomohli svým tuzemským provozům chátrajícím po šestiletém období tahání dividend.

V ráji Volkswagenu, Siemensu a Hyundai

Ekonomka Zamrazilová upozornila na další zvláštní okolnost přímých zahraničních investic v Česku. Zdejší hospodářství nabízí cizím investicím neobvykle vysokou návratnost, jakou velké cizí podniky vyžadují obvykle jen v nejistých poměrech rozvojových zemí třetího světa. Konference OSN o rozvoji a obchodu (zkratka UNCTAD) v roce 2013 publikovala index ROE, který popisuje návratnost zahraničních investic, a Česká republika se jako jediná z vyspělých zemí dostala do Top Twenty. Třináctiprocentní návratností Česko překonalo Rusko, Zambii i Honduras a jen těsně zaostalo za Bolívií, Namibií, Venezuelou či Guatemalou. Pro srovnání, ve Spojených státech se zahraniční firmy spokojily s pětiprocentním výnosem. Jednou větou, cizí investoři se v Česku chovají se stejnou razancí jako v problematických zemích třetího světa, i když jim zde nehrozí znárodnění od levicových diktátorů jako v některých jihoamerických státech či násilnosti kriminálních gangů jako ve Střední Americe.

Česko je zvláště rájem velkých koncernů, jak dokládají podrobnější studie o návratnosti investic od francouzského ústavu BACH. V Česku dosahuje jejich zisk deseti procent z obratu, to je dvakrát víc než v průměrné evropské zemi včetně Německa, Francie, Polska nebo Španělska, kde je vyšší míra zisku vyhrazena menším dravým firmám, které však operují s řádově nižšími částkami. Experti ústavu BACH také změřili, že návratnost podle indexu ROE se během krize nejvýš držela v českých a německých firmách, výrazně nad Rakouskem i nad tolik chváleným Polskem, nemluvě o společnostech ze středomořských zemí, kde byla návratnost nejméně třikrát nižší, pokud nebyla přímo záporná. Zdánlivě nelogický fakt, že se výkonem celé ekonomiky během krize Česko podobalo spíše problematickému Španělsku a Itálii než úspěšným zemím typu Německa a Polska, pak jde vysvětlit pouze odváděním zisku do ciziny, tedy vykořisťováním.

Konečný účet lze vystavit jednoduchou trojčlenkou. Dvě třetiny tuzemského zisku inkasují firmy se zahraničními majiteli. Pokud čtyři pětiny odvádějí do své domovské země, zůstane v Česku 47 procent veškerého výdělku podnikové sféry.

Past průměrných příjmů

Na to, že je trend zahraničních investic pro Česko škodlivý i v dlouhodobé perspektivě, poukazují další analýzy liberální ekonomky Zamrazilové, která se přitom překvapivě shodne i s experty Českomoravské konfederace odborů.

Výsledky jsou opět přehledné a přesvědčivé. Vzhledem k počtu pracovníků mají zahraniční firmy v Česku dvojnásobnou produktivitu práce než podniky ovládané místním kapitálem, přitom nevyplácejí dvojnásobné mzdy. Cizí podniky platí své zaměstnance podle cenové úrovně nastavené v méně výkonných podnicích s tuzemskými vlastníky. Jednoznačně tedy využívají lacinou pracovní sílu a tento fakt potvrzuje, že se Česko nechalo chytit do tzv. pasti průměrných příjmů. Ani vyšší výkon ve výrobní sféře není důvodem k tomu, nějak mimořádně zvyšovat platy na úkor dividend.

Nízké tuzemské mzdy podrobně rozpracovala studie odborů s názvem „Vize změny hospodářské strategie ČR“. Upozorňuje, že i pětadvacet let po návratu kapitalismu pracují Češi oproti Němcům za třetinovou mzdu. Jako příčina se uvádí výpočet, podle kterého Češi musí brát málo, aby se v produktivitě vyrovnali výkonnějším Němcům. Ještě víc deprimuje srovnání s postkomunistickými zeměmi. Češi dosahují stejné produktivity jako Slováci nebo Poláci pouze tím, že odpracují větší počet hodin. Odboroví experti však upozorňují, že podobná srovnání jsou vůči Čechům nespravedlivá. Zahraniční firmy do Česka vyvážejí pouze finančně málo hodnocenou práci. Dobře placený výzkum a vývoj zadávají svým domácím pracovníkům. Čechům přenechají montáže, které se platí málo, protože je může dělat každý v libovolně málo vyspělé ekonomice. Výrobky se zase finalizují v Německu, Francii apod., kde se nakonec realizuje největší část zisku. Češi mají opět smůlu, že mírou zahraničních investic překonali své postkomunistické sousedy. Mohou pracovat aktivně, jak chtějí, o ceně jejich práce, a tím i produktivitě rozhoduje zahraniční matka. Představa, že se české podniky naučí na příkladu z ciziny vytvářet stejně vysoký zisk, je podle odborářů chybná. „Naučily se, jak se dělají subdodávky velkým zahraničním firmám,“ upozorňuje Martin Fassmann z odborové konfederace.

Dvojí závislost

Experti odborů si dali práci i s výkladem, jak se Česko do současné „pasti chudoby“ dostalo. Masová privatizace devadesátých let prodala většinu podniků pod cenou, a tím zlikvidovala bez náhrady značnou část ekonomiky. Odborový expert Fassmann používá k ilustraci okrajový případ sklárny v Otvovicích na severním okraji Prahy. Při privatizaci ji koupili podnikatelé, kteří okamžitě propustili všech sto zaměstnanců. Vyplatilo se jim totiž prodat do sběru všechny stroje, zvláště když k tomu přidali železnou konstrukci továrních hal. Po likvidaci značné části výrobních podniků začaly být zahraniční investice považovány za univerzální lék všech ekonomických bolestí a tuzemské vlády je začaly lákat příslibem laciné pracovní síly. Nakonec se však Česko stalo na cizině závislé víc než jakákoli jiná evropská země. Jiné státy mají vzhledem k velikosti své ekonomiky vyšší podíl zahraničních investic, za typický příklad se uvádí Belgie. V žádné zemi však rozdíl mezi hodnotou cizích investic doma a domácích investic venku nedosahuje českých 54 procent HDP.

Proto je možné, že Česko trpí dvojnásobnou závislostí na cizincích. Neomezuje se jen na příliv kapitálu, projevuje se i na podnikové úrovni, kdy výkon tuzemských dcer přímo závisí na strategii zahraničních matek.

Odborář Fassmann připomíná, že dnes už existují celé regiony, kde se nevyrábí a nevytváří žádný prvotní důchod. Pokud nepřijde pomoc z ciziny, jsou lidé odkázáni na druhotné přerozdělení příjmů, tedy na sociální důchody a veřejné služby. Práci nabízejí jen státní, krajské či městské úřady a firmy, které pak vytvářejí tlak na zvyšování daní postihující opět výrobní podniky. V první řadě především ty domácí, protože zahraniční investoři mohou spoléhat na investiční pobídky včetně daňových odpustků.

Řešení pro vykořisťovanou ekonomiku v této chvíli není k dispozici. „Podstatné je, abychom si na odborné i politické úrovni vůbec uvědomili, že tu tak vážný problém existuje,“ doporučuje Martin Fassmann. „Vláda by neměla pokračovat v lákání zahraničních investorů bez jasné strategie, naopak by bylo dobré podporovat domácí střední a malé podniky, alespoň cestou snižování byrokracie, která jim v rozvoji brání podstatně více než velkým firmám,“ navrhuje Eva Zamrazilová.