Jako příklad ekonomického nesmyslu uváděl prezident Václav Havel trh s máslem. Kamiony křižují Evropu a převážejí máslo z jedné země do druhé. Obchodníci se snaží prodávat máslo z dovozu, i když je úplně stejné jako to domácí. Bývalý prezident tím upozorňoval na to, že hra na volný trh v tomto případě škodí životnímu prostředí.

Teď se ukazuje, že převážení másla Evropou má ještě jeden negativní efekt. Import postupně likviduje tuzemskou výrobu másla. Loni ho zdejší spotřebitelé nakoupili z dovozu už 41,3 procenta a podíl se bude i v příštích letech zvyšovat.

Malý obchod na vedlejším českobudějovickém náměstí nabízí tři druhy másla, všechny z tuzemské produkce. Podle očekávání z mlékárny v Plané, která patří jihočeské firmě Madeta, pak máslo Moravia z Olešnice na Vysočině a vedle toho ještě výrobek od farmáře z Třeboňska. Stojí okolo čtyřiceti korun za čtvrt kila, farmář je ještě o desetikorunu dražší.

Taková nabídka není v krajském městě obvyklá. Také zde trh s potravinami ovládly supermarkety a menší vietnamské obchody, které přeprodávají jejich zboží. Řetězce obvykle nabízejí jedno nebo dvě másla v ceně okolo pětadvaceti korun z Německa nebo Polska. K třicetikorunové hranici se shora občas blíží zdejší výrobky Olma z Agrofertu nebo dr. Halíř z Alimpexu. Ostatní česká másla ve čtvrtkilovém balení se čtyřicetikorunové hranici odváží vzdálit jen výjimečně, a také proto se jejich nabídka omezuje.

Trend je nastaven jednoznačně. Tuzemské mlékárny zásobovaly v období před listopadem svými přebytky řadu sousedních zemí. Ještě před patnácti lety vyvezly podle údajů Českého statistického úřadu do Evropy máslo za 500 milionů korun, proti tomu se dovezla necelá polovina. Loni Češi vyvezli do zemí Evropské unie máslo už jen za 280 milionů, z toho většinu do Itálie a na Slovensko, zboží za dalších 200 milionů umístili na Blízkém východě. Ovšem cena importu dosahuje dvou miliard korun a dvě třetiny z toho dodávají němečtí a polští mlékaři. Jinými slovy: loni Češi spotřebovali 24 tisíc tun cizího másla, převážně od velkých koncernů ze sousedních zemí.

Oběti mléčného imperialismu

Mlékaři uvádějí dva důvody, proč výroba másla ztrácí budoucnost. Především se při vstupu do Evropské unie zrušila cla a otevřel se trh se zemědělskými výrobky. Toho využily obchodní řetězce, které začaly hledat dodavatele v cizině. „Obchodní systémy mají možnost uzpůsobit svou nabídku, aby využily zdrojů z dovozu. V případě mléka je to velmi markantní, kromě másla je třeba u sýrů podíl dovozu na spotřebě vyšší než padesát procent,“ vypočítává Dana Večeřová z Potravinářské komory.

U sýrů se dovozy dají pochopit, protože se jejich výroba podle země liší a značnou část je možné označit za regionální specialitu, která nabízí neobvyklé kulinářské zážitky. Mléko se však vyrábí podle stejných norem v celé Evropě. Jeho kvalita se v hlavních parametrech lišit nesmí a při stejných technologiích není důvod, proč by mělo být cizí máslo levnější než tuzemské.

Existuje však druhý důvod, proč české máslo podléhá. V zemědělském obchodu vládne imperialismus, když koncerny z ciziny dokážou díky podpoře svého státu máslo zlevnit a prostřednictvím řetězců úspěšně exportovat. Síla českého agrárního sektoru se přes veškeré dotace nemůže rovnat německým ani polským sousedům a důsledky jsou vidět v regálech supermarketů. Evropa trpí přebytkem mléka a zvláště velcí hráči si mohou dovolit strategii „minimalizace ztráty“. Je lepší prodat máslo za polovinu ceny než ho rovnou vyhodit. A přitom je možné ještě dumpingem zlikvidovat konkurenci.

Největším německým vývozcem másla směrem do České republiky je lucembursko-německý koncern Müller/Sachsenmilch s ročním obratem pět miliard eur. Dánsko-německá Arla Foods dosahuje dokonce devíti miliard, následuje bavorský mlékař Meggle a hamburský obchodník Fude+Serrahn s miliardou eur. Největší tuzemskou mlékárnou je jihočeská Madeta, jíž se společně vyrovnají Olma Olomouc a Tatra Hlinsko z koncernu Agrofert. Jejich roční obrat však v přepočtu nepřesahuje 200 milionů eur.

Obchodní řetězce na přímý dotaz odmítají domněnku, že by snad dávaly dovozům přednost. „Žádného výrobce nediskriminujeme ani podle velikosti, ani podle původu. Šanci mají všichni výrobci, domácí i zahraniční,“ vysvětluje Andrea Petrů, manažerka Svazu obchodu a cestovního ruchu, který sdružuje maloobchodní řetězce. Upozorňuje, že prvním kritériem je kvalita, tou se ovšem másla navzájem příliš lišit nemohou. Druhým kritériem je cena a není chybou obchodníků, že cizí mlékaři dávají své produkty laciněji. Přesto se řetězce snaží získat produkty lokálních výrobců. „Ti ale často nemají tak velké výrobní kapacity, aby pokryli celou potřebu v řetězcích, proto řetězce nakupují i máslo od větších dodavatelů,“ krčí rameny manažerka Petrů.

Zástupkyně supermarketů tvrdí, že tuzemské mlékárny už nemají kapacitu, aby pokryly zdejší poptávku po másle. „Proto musí řetězce máslo dokupovat i ze zahraničí,“ zdůrazňuje Andrea Petrů. S tím ovšem nesouhlasí Potravinářská komora. „Není problém, aby tuzemskou spotřebu pokryla tuzemská výroba,“ uvedla za Potravinářskou komoru Dana Večeřová. Zdejší mlékaři mají k dispozici potřebnou technologii a také mléka nabízejí zemědělci dostatečné množství. „Vzhledem k dovozu másla a sýrů ovšem musely mlékárny přizpůsobit svou výrobu jiným směrem než na výrobu másla,“ vysvětluje současný vývoj mluvčí komory. Nejčastěji se prostě vyváží nezpracované mléko, jehož objem loni dosáhl pětiny celkové produkce. Máslo vyrobené z exportovaných 640 tisíc tun mléka by výpadek vývozu plně pokrylo. Potenciální soběstačnost potvrzuje i fakt, že v Česku dodnes vyrábí máslo ve větším měřítku deset mlékáren. To je stejný počet jako v Rakousku, jež přitom máslo prakticky nedováží.

Rakouská spravedlnost

Také Rakušanům hrozilo, že je může zavalit lavina másla z německé nebo polské velkovýroby. Našim jižním sousedům se ovšem podařilo ubránit promyšlenou strategií, která má mezi obyvatelstvem širokou podporu. Tamní úřady, spotřebitelská a ekologická sdružení totiž podrobně hodnotí kvalitu másla, přitom podle parametrů, které preferují domácí výrobky.

Klíčovým krokem k úspěchu bylo zavedení známky Heumilch (v překladu doslova senomléko), která chrání tradiční rakouské výrobky. Smí ji používat jen ti výrobci mléka, kteří nezavírají krávy ve velkokapacitních kravínech, krmí je pouze senem a odmítají siláž, přitom se vyhýbají i geneticky upravenému krmivu. Rakouští spotřebitelé dávají Heumilch přednost a pochopitelně také máslu, které se z něho vyrábí. Hlavní vtip je ovšem v tom, že zahraniční producenti mléka nemohou rakouskou značku využít, protože jejich mléko není z Rakouska.

Spotřebitelské testy sledují i další parametry, které jsou pro dovozce nepříznivé. Samotný import je negativním vysvědčením, protože převážení másla škodí životnímu prostředí. Studie kvality másla kontrolují obaly, na kterých by mělo být napsáno, v jakém regionu se máslo vyrábí a jestli se přitom používá místní mléko. Zahraniční velkovýrobci přinejlepším prozrazují, že užívají německé nebo irské mléko – a to je mnohem horší doporučení, než když se nabízí máslo vyrobené ve Štýrsku ze štýrského mléka.

Loňský test rakouské pobočky Greenpeace například hodnotí padesát druhů másla ze supermarketů. V regálech odhalili jen devět cizích značek, osm z nich přitom skončilo v páté desítce. K tomu stačilo konstatovat, že neplní normy pro Heumilch, a navíc se vozí zdaleka. Jedině mlékárna Gläserne Meierei, která leží u východoněmeckého Wismaru, dosáhla na dvanácté místo zásluhou splnění nejpřísnějších ekologických kritérií. Vyhrát ovšem nemohla kvůli dopravě z daleké ciziny.

Před ní se seřadily rakouské biovýrobky, které nabízejí čtyři největší místní producenti a dvě menší mlékárny. Jen tři z nejlépe hodnocených másel přitom významně překračují průměrnou cenu rakouského másla, která činí dvě eura.

Agrofert a Müller, to prostě miluji

Také v Česku existují spotřebitelské testy, jejich autoři však na to jdou z jiného konce než kolegové od sousedů. Rozruch způsobil lednový průzkum spotřebitelského časopisu dTest, který prozkoumal kvalitu 26 másel ze supermarketů, z toho deset vyrobily cizí firmy. Výsledky nabízejí úplně jiný obrázek než rakouský test.

Evropské normy nařizují, že máslo musí mít nejméně 82 procent tuku a nejvýš 16 procent vody. Především podle těchto dvou kritérií hodnotili experti másla při sporném testu. Čím více tuku a čím méně vody, tím dostal výrobek lepší známku. Zároveň skupina expertů hodnotila u másla chuť. Pět z cizích výrobků se dostalo do první patnáctky, šesté místo obsadilo Alpské máslo Meggle, osmý byl Laktopol z Polska. Češi získali prvních pět míst. Nejlepší byly dva výrobky Agrofertu, o další tři místa se podělily koncern Alimpex, Madeta a mlékárna Lacrum z Velkého Meziříčí.

Jednoznačným vítězem tedy byl koncern Andreje Babiše. To potěšilo zvlášť jeho média Mladou frontu DNES a Tinu, jež patří k partnerům dTestu a výsledky přednostně publikují. Lednový test však měl ještě dalšího vítěze – obecně velké koncerny. Experti upozornili na výhodný nákup u másla, které ocenili hodnotou přes 75 bodů a jež přitom stojí pod 30 korun. Pochvalu získaly výrobky Alimpexu, Olmy a německých koncernů Arla Foods i Müller/Sachsenmilch. Zřejmě opomenutím se do seznamu nejlepších nedostal polský Laktopol, i když byl podle testu kvalitnější, a navíc levnější než oba pochválené německé vzorky. Výrobky z Lacrumu a Madety ani biomáslo z varnsdorfské mlékárny doporučení nedostaly, protože se jejich cena blížila padesátikoruně.

Ostrý konflikt nastal nad hodnocením másla mlékárenského holdingu Interlacto, který máslo vyrábí v Olešnici a Opočně a obsadil čtyři z pěti posledních míst. Z pohledu laika není zřejmé, co vlastně kontrola odhalila. Obsah tuku v másle splnil i u nejhoršího z nich zákonný předpis a dosáhl 81,4 procenta, tedy o dvě až tři procenta méně než u vítězných másel z Agrofertu. Vody bylo podle testu u dvou másel z Olešnice sedmnáct procent, tedy o procento víc, než povoluje norma, respektive o tři procenta víc než u vítězů. Autoři testu odmítli dotaz, jestli jde o opravdu zásadní rozdíl, který se pozná při spotřebě. „Nejde o rozdíl tří procent vody, ale o porušení platné legislativy,“ vysvětlila Vanda Jarošová z dTestu. Znalci v subjektivním hodnocení ještě uvedli, že výrobky z Interlacta měly horší konzistenci, vůni a chuť.

Mlékaři podali proti výsledkům testu oficiální protest, ve kterém vyloučili, že jejich výrobky mohly překročit normu. „Náš závod je pod neustálou vnitřní i vnější kontrolou, proto nemůžeme s hodnocením souhlasit. Ani analytická laboratoř výrobního závodu, ani veterinární služba nebo Česká zemědělská a potravinářská inspekce nezaregistrovaly žádné pochybení,“ napsal jednatel firmy Karel Kutílek a požádal, aby dTest prozradil jméno laboratoří, které odhalily chybu. Mlékaři prý mají na prověření případu oprávněný zájem, protože je výsledky poškozují u spotřebitelů i řetězců.

DTest mlékárnám z koncernu Interlacto zatím neodpověděl. Na dotaz Týdeníku Echo uvedla mluvčí Jarošová, že jména laboratoří neprozrazuje z principu. „Chráníme tak nezávislost naši i nezávislost spolupracujících laboratoří a jejich pracovníků, kteří před zavedením tohoto pravidla bývali často vystavováni různým tlakům ze strany výrobců,“ vysvětlila. Jedinou dostupnou informací je fakt, že se potraviny testují většinou v Česku, případně v Německu. Nemůže prý dojít k tomu, že by němečtí znalci dávali přednost německým výrobkům, protože k expertizám dostanou anonymní vzorky.

Lidé z dTestu tvrdí, že nechtějí pomáhat německým, polským ani českým koncernům, jejich testy však fakticky takovou úlohu plní.

Budoucnost: bezejmenné máslo z neznámé země

Hodnotu expertizy dTestu snižuje fakt, že nejde přezkoumat. Přesto je výsledek nejvíc sporný z jiného důvodu, přinejmenším měřeno prospěchem tuzemských zákazníků. Na rozdíl od rakouských nerozlišují české testy, jestli jsou krávy celý život zavřeny v temných halách, anebo se aspoň na pár dnů v roce dostanou do výběhu na čerstvý vzduch a slunce. Za důležité kritérium nepovažují, jestli krávy dostávají kvalitní seno, anebo jim nezbývá než konzumovat páchnoucí siláž. Není rozdíl ani v tom, jestli máslo pochází od domácího výrobce, který nakupuje mléko ve svém regionu, anebo jestli se vozí tisíce kilometrů přebytky z bezedných chladíren gigantických koncernů. Důležitější jsou detailní rozdíly v obsahu tuku, které mohou zajímat potravinářskou inspekci, rakouské spotřebitelské organizace je však přehlížejí. Byrokratický přístup ve skutečnosti nic neobjevuje, jenom podporuje trend, který zaplavuje český trh dotovanými výrobky německých superkoncernů a polských velkovýroben.

Úplně nejhorší pro české máslo je fakt, že kontrola dTestu ilustruje běžný přístup zdejších státních úřadů a některých podnikatelů. Z jejich pohledu není třeba hájit neopakovatelnou kvalitu zdejšího čerstvého mléka a lepší přístup ke zvířatům. Raději se brání cizím koncernům jejich vlastními zbraněmi. Státní zemědělský a intervenční fond pomáhá mlékařům příspěvky na investice, přitom jde v první řadě na ruku velkým firmám ze stáje Agrofertu nebo Alimpexu, které v uplynulých letech získaly pro své mlékárny dotace v řádu desítek milionů korun. Nejúspěšnější byla olomoucká Olma s více než sto miliony. Oba koncerny sice dokážou do značné míry konkurovat dovozům, jejich příliv však nezastaví a musí se přizpůsobit jejich obchodní praxi. Patří do ní bezohlednost k životnímu prostředí, agresivní reklama a přeprodávání výrobků z mléka, u kterého nezáleží na původu. Například Test DNES upozornil na to, že značka Dr. Halíř, která patří Alimpexu, občas skrývá laciné mléko od koncernu Müller, se kterým má Alimpex dobré vztahy z dob, kdy mu prodával pražský Laktos. Velké tuzemské koncerny pomáhají k likvidaci menší místní konkurence, a pokud to bude třeba, klidně se začlení do výrobních řetězců Polska nebo Západu.

Potravinářská komora zjistila, že průměrný Čech loni spořádal pět a půl kilogramu másla. Skoro dva a půl kilogramu však bylo z ciziny. Loni dovoz másla mimořádně zrychlil a vyrostl proti roku 2014 o těžko představitelné čtyři tisíce tun. Pokud se příliv tuků z ciziny neomezí, do deseti let přežije české máslo jen jako okrajová výjimka.