Nacionalisté a islamobijci představují pro českou demokracii větší nebezpečí než všichni imigranti a muslimové

Běsnění kolem imigrantů

Nacionalisté a islamobijci představují pro českou demokracii větší nebezpečí než všichni imigranti a muslimové
Běsnění kolem imigrantů

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Na tohle téma jsem chtěl něco napsat už dávno, teď je tu vítaná příležitost: nepokoje, které vypukly ve středisku pro nelegální imigranty v Bělé pod Bezdězem. Internovaní chtějí pokračovat v cestě do Německa a stěžují si na stravu. Je jich tam už víc než 400. Pár z nich se pokusilo z objektu utéci, musela zasahovat pohotovostní jednotka policie. Nato začali objekt demolovat. Bylo třeba svolat policejní posily z širokého dalekého okolí.

Informace, jež se o případu šíří, jsou mediálně umocněné: jinak to ani nejde. Když jsem 21. srpna 1968 viděl v Rakousku televizní záběry z okolí pražského muzea a rozhlasu, měl jsem dojem, že pražské centrum je v troskách a hoří. Všechno je ještě posíleno záběry z Francie nebo zprávami z Maďarska, kam denně proniknou ze Srbska skoro dva tisíce uprchlíků. Je přirozené, že první pocit, který to vše v divákovi nabudí, je strach, bezmoc a vztek.

Měl jsem před pár dny příležitost mluvit o politice s velmi sympatickými lidmi v jednom krásném odlehlém koutě republiky. Problém je děsí tak, že skoro nemají na nic jiného v hlavě místo. Přitom v jejich okolí jim (zatím) nedávají dobrou noc afghánští imigranti, ale jenom lišky.

Nechci popírat nebo zastírat, že Evropa, a tedy i my, kteří k ní už dvacet pět let zase patříme, má problém. Asi největší od zhroucení ruského komunistického impéria. Ještě daleko větším nebezpečím, kterému je zvlášť v krizových dobách nutné čelit, je ovšem davová hysterie, jež dělá ty, kteří jí propadnou, bezmocnými a neschopnými přiměřeného a rozumného jednání. Dělá malé a slabé ještě menšími a ještě slabšími.

Ke svobodnému, demokratickému, otevřenému společenství (a šířeji ke každému společenství, které za něco stojí) patří, že je neustále ze všech stran ohroženo a musí se neustále bránit. Dějiny středověké křesťanské Evropy od jejího vzniku v druhé polovině předminulého tisíciletí jsou permanentní obranou. Obrana by měla být přiměřená – protože nepřiměřená obrana ničí zároveň i to, co je třeba bránit, a to, co tak průběžně vzniká, už vlastně ani nestojí za to, aby vůbec bylo bráněno.

Připadá mi to naléhavé zejména v souvislosti s aktuálním děním. Je prý třeba bránit „naše hodnoty“. „Naše hodnoty“ hájí islamobijec Martin Konvička, prezident Zeman, který teď při lovu bobříka populismu projevil dokonce jakousi příchylnost ke křesťanům (těm syrským) a zároveň se chystá proti vetřelcům mobilizovat armádu, Tomio Okamura, pořizovatel seznamů Adam B. Bartoš, další stoupenci hesla „Čechy Čechům“ a „Nic než národ“ a snad i profesionální fotbaloví výtržníci. Na základě toho, co dosud jedni jako druzí předvedli, jsem přesvědčen, že pro českou demokracii představují tito větší nebezpečí než všichni imigranti a muslimové dohromady.

Česká republika dala před nějakým časem velmi hlasitě najevo – před českou veřejností i před Bruselem –, že odmítá povinné kvóty pro imigranty. Šlo o necelé dva tisíce z těch, kteří už na území EU pronikli a vrátit je bude sotva možné. Unie má problém – a mají ho především západní země. Jde o to, zda s nimi dokážeme projevit solidaritu ve chvíli, kdy mají obtíže, které se zrovna nás a zrovna v této chvíli a v takové míře netýkají. Solidarita se spojencem je „naše hodnota“ par excellence. Navíc, projevit ji znamená jednat pragmaticky: pokud bude vážně poškozeno samo evropské centrum, bude ještě víc ohrožena evropská periferie, k níž patříme i my, nenamlouvejme si nic jiného: být periferií není žádná ostuda, útvary, které by měly jen prostředek, neexistují; je jen krajně hloupé a nešikovné o tom nevědět. Záležitost se mezitím vyřešila a vydělali jsme na tom (kvóty jsou nižší). To nic nemění na faktu, že jsme se chovali jako burani.

Pak jsou tu naši sousedé z „blízkého zahraničí“, naši slovanští bratři z Východu (tím samozřejmě nemyslím Ukrajince). Otrnulo jim a už zase mají imperiální chutě. Oslabení Evropy je v jejich zájmu, její (a tedy i naše) potíže vítají. Naši suverenitu a naše hodnoty, samozřejmě pokud budou s těmi evropskými a západními v nesouladu, rádi podpoří. Je u nás spousta hlupáků i cynických vypočítavců, kteří jsou připraveni dovolávat se jejich pomoci a podpory. I oni jsou pro nás přitom větším nebezpečím než imigranti: ti, kteří zažili mohutnou migrační vlnu, jíž nás zalili v srpnu 1968, o tom vědí své.

A last but not least: jistě, každá pomoc má své meze, a pokud je překročíme, sebe poškodíme a jiným už nedokážeme pomoci. Zároveň platí, že jsme „našimi hodnotami“ zavázáni pomáhat slabým, trpícím a ohroženým. I když jsou jiní než my. Milovat bližního samozřejmě znamená vždycky riziko. Každá láska je spojena s rizikem. Ale pokud se na tohle přikázání ze sobeckých důvodů, ze strachu, stresu a hysterie vykašleme, co z těch našich hodnot vlastně zbude?