Co je to vlastně start-up? Jak se pozná podnikatelský nápad, který může globálně uspět? Proč čeští podnikatelé umějí vyrobit, ale ne prodat? A proč evropské fondy a jiné dotace bývají mladým firmám spíš na škodu?

Slovo start-up ještě neproniklo do spisovné češtiny. Kdy jazykovědci podlehnou dalšímu „anglicismu“, je ale nejspíš jen otázkou času. Rohlik.cz, Socialbakers, Liftago nebo Skypicker – to jsou některé tuzemské firmy, pro které se tak trochu módní označení pro rychle rostoucí a inovativní společnost už pevně zažilo. O fenoménu start-upů v Salonu Týdeníku Echo hovořili lidé, kteří začínajícím firmám pomáhají penězi i radami: partnerka právní kanceláře CEAG Margareta Křížová, šéf společnosti Credo Ventures Ondřej Bartoš a zakladatel soutěže Nápad roku Martin Kešner.

Jak se liší start-up od normální firmy, která se rozjíždí?

Křížová: Myslím, že někdy start-up vznikne, aniž by ti lidé uvažovali, že se chtějí zaměřit na inovace nebo nové technologie. Je to živelný proces. Říkám, že i Marks and Spencer nebo Palmolive vznikly bez byznysplánu, živelně. Ale kolegové na to asi budou mít jiný názor.

Bartoš: U mě je ten rozdíl v ambici. Pro mě je start-upem ten, kdo má ambici změnit, dobýt svět. Je-li technologický, nebo ne, tam dělicí čáru nevidím. V tom slově je sice výraz „start“, ale to neznamená, že start-upem je každá nová trafika. Nutnou podmínkou, abychom něco mohli nazývat start-upem, je obrovská ambice růstu.

Kešner: Souhlasím, že ambice je důležitá, ale nemusí být hned od začátku globální. Je to spíš o tom, dělat věci, které ještě nikdo nedělal, a také o velké míře nejistoty, jestli to někdo bude chtít, jestli na to dá peníze a jestli složím tým lidí, kteří na tom budou dělat se mnou.

Když se bavíte s potenciálními klienty o investici do start-upu, jakých vlastností a schopností si všímáte? Co vám řekne: tohle je ono?

Bartoš: Je to těžko popsatelné, hodně o chemii. Musíte si sednout lidsky. Pro mě je nepředstavitelné investovat do někoho, kdo je mi nesympatický. Musíte věřit, že udělá maximum, že je nadšený pro to, co prezentuje, že bude schopen ten prezentovaný plán i realizovat. Uvažoval jsem o nějakém testu o deseti otázkách, ze kterého by mi vypadlo ano–ne, ale to je utopie.

Kešner: Jsou to střípečky mozaiky, pokaždé je to trochu jiný obrázek, jiné indicie a faktory. Myslím, že to nejde moc popsat.

Křížová: Je to nadšení, drive, schopnost uvažovat nějakým způsobem analyticky a v kostce. Nedávno jsem se sešla s paní, která už za sebou měla úspěchy v byznysu s oděvy, po hodině a půl jsem ale nevěděla, co je její plán do budoucna. To je takové myšlení na dvaceti frontách najednou. Roztříštěnost mysli a neschopnost dát byznys do nějakého rámce je pro mě červená. Řada lidí také přichází a vlastně nechce investora, ale obchodního zástupce, prodejce. Říkají, my ten produkt rádi vymyslíme, ale prodávat to nechceme.

Bartoš: Pro mě je červená spousta malých věcí. Stačí říct, že nemá globální ambice. Těžko si také dovedu představit investovat do někoho, kdo má k obleku bílé boty. Kamarád Eduard Míka, investor v Mall.cz, říká, že hledá lva v kleci, člověka, který se jenom třese, až se z té klece dostane.

A je takových lidí hodně?

Bartoš: Není.

Křížová: Těch, kteří opravdu splňují to, co jsme řekli, je opravdu málo.

Kešner: Důležité je ještě sledovat další vývoj. Když začínající podnikatelé za týden dva přijdou a řeknou: Tohle jsem vyřešil.

Bartoš: Potřebuju, aby byl schopen naslouchat, byl receptivní, ale zároveň hledám určitou míru arogance, aby řekl: Ne, takhle to musí být, já to vím. Samozřejmě by ta arogance měla vycházet z hluboké znalosti a analýzy trhu a velmi kompetentní vize, kam se trh bude posouvat.

Křížová: Já bych tu aroganci nahradila přesvědčivostí. Vím, co máte na mysli, ale já aroganci z duše nenávidím. V momentu, kdy na mě začne někdo machrovat arogantně, tak absolutně stop.

Má start-upový podnikatel zakódovaný úspěch už od okamžiku narození, nebo souvisí spíš s jeho růstem, výchovou a příležitostmi, které se mu naskytnou?

Křížová: Velmi důležitá je rodina. Buď vás rodina od začátku cpe do nějaké škatule způsobem, běda, když je nějaký průšvih, nebo vám dá volný prostor. Ten, komu odmalička říkají, tohle nesmíš, se podnikatelem stane obtížněji.

Kešner: Rodina do šesti let je fundament. Důležité také je, vedle koho si člověk sedne třeba na osmiletém gymnáziu. Tam se také formuje osoba a sociální vazby. Troufám si tvrdit, že na osmiletém gymnáziu, kde spolu lidé tráví hodně času a překonávají spolu velmi intenzivní období s hlubokými prožitky, se děti a studenti mohou hodně pozitivně formovat. Například v roli komunikátora, vyjednavače, člověka, který je schopen něco prodat nebo někoho přesvědčit, což jsou vlastnosti, které se dají využít v byznysu. Dál může záležet na tom, koho potkají na vysoké škole.

Bartoš: Aniž bych byl expert na sociologii a vzdělávací systémy, tak si myslím, že je tam nezbytný předpoklad nějaké inteligence a schopností, základ, který musí mít člověk vrozený. Od toho základu se to dá naučit či získat.

Mají čeští start-upisté nějaké zvláštní vlastnosti, třeba ve srovnání s těmi ze Silicon Valley?

Bartoš: Jednoznačně vidím rozdíl v tom, že u nás je velké zaměření na technologie, o něco méně na produkt samotný. V Silicon Valley se mnohem více než u nás klade důraz na obchod, marketing, reklamu. Pokud se na to díváme ze středoevropského pohledu, můžeme říkat, že oni nemají dostatek základu. V byznysu pak ale marketing a obchod velmi chybí, s tím bojujeme každý den. Technologicky jsme na tom v Česku a okolních zemích velmi, velmi dobře. Z dob socialismu, aspoň se to tak říká, máme vyvinutou schopnost improvizace a obcházení cest, což s sebou přináší určitou inovativnost. Na druhou stranu pak neumíme prodat. Jsme mistři technologických hračiček do šuplíku.

Křížová: V angličtině je na tohle úžasné slovo: hustler (dravý obchodník – pozn. red.). Něco takového tady nevidím. Čeští podnikatelé mají perfektně udělaný marketingový plán u počítače, u stolu. Ale když se zeptáte, jestli byli venku, ptali se cizích lidí nebo šli za někým, koho neznají, a nabídli nebo prodali, řeknou, že ne. Věřím, že člověk musí jít ven. Američané jsou mnohem více ochotní udělat krok do neznáma. Je jasné, že když budete mluvit s deseti lidmi a snažit se jim něco prodat, tak vám osm řekne, abyste je vůbec neotravovali. Ale s tím se musíte vyrovnat.

Bartoš: Mě napadá ještě jedna věc: vztah k riziku. Myslím, že u nás ve střední Evropě jsme desítky let vychováváni, abychom hlavně nepodstupovali riziko, jistoty jsou nade vše, máme mít ten plán a dovolenou v Chorvatsku. Pokud ale přijmeme, že start-upy stojí na inovaci a unikátnosti, základním předpokladem je nemít strach z toho, že to nezvládnu. Protože když mám strach, že to nezvládnu, půjdu v zajetých kolejích.

Kešner: Je to dáno i vzdělávacím systémem a rodinou. Už na prvním stupni se úplně zabíjí kreativita. Když dítě udělá něco špatně, něco zkazí, je za to postiženo.

Křížová: Podporuje se stádovost.

Bartoš: To je nešvar vzdělávacích systémů všude na světě, že podporují průměrnost. Když si vzpomínám na školu, tak se učitelé snažili tlačit děti do věcí, které jim nešly. Aby se aspoň srovnaly s ostatními, ne aby je podporovali v tom, co jim jde.

Kešner: Je to otázka celkového přístupu ve školství. Měl by to být takový zákaznický přístup, tedy učitel je ve škole kvůli žákovi, nikoli obráceně.

Křížová: Podívejte se, jací lidé vycházejí ze středních škol. Neumějí se prezentovat, nevědí, co je LinkedIn, neovládají základní věci.

Je ale pravda, že naše vysoké technické školy dávají aspoň velmi kvalitní odborný základ, ne?

Bartoš: Je to tak. Celá východní Evropa se podle mě vyznačuje vysokou úrovní technických znalostí. Mám na to teorii, že ve společnosti pořád přetrvávají stopy ze socialismu, kdy bylo technické školství více žádané, protože bylo exaktní, neideologické. Proto máme excelentní programátory, technické mozky. To je fakt. Teď je ale otázkou, co s tím udělat.

Křížová: Dělat osvětu na školách, což asi my všichni děláme.

Kešner: Ve Velké Británii se začíná s finančním vzděláváním už v mateřských školách. Děti něco vyrábějí, pak to směňují, prodávají.

Když jsme zabrousili do školství, zastavme se ještě u jiné role státu. Je správné podporovat start-upy z evropských fondů? Patří do téhle oblasti vůbec nějaké veřejné dotace?

Křížová: Peníze, které jsou jakoby zadarmo, jsou vlastně kontraproduktivní.

Kešner: Myslím si, že stát by měl podporovat jenom tvrdé, kamenné projekty, tedy infrastrukturu. Je dobré také zdůraznit, že když se postaví budova, měla by existovat záruka, že tam bude obsah v nějaké kvalitě s udržitelností pět nebo deset let a že se potom z toho neudělají hotely nebo kanceláře – viz technologický park v Libni, kde skoro den poté, co program doběhl, všechny firmy vystěhovaly a udělaly se z toho kanceláře.

Bartoš: Kdybych měl říct jednu negativní věc, která ovlivňuje podnikání a podnikatelské myšlení, tak jsou to dotace z EU. Je to pro mě špatná a škodlivá aktivita pro podnikání. Jsem hluboce přesvědčený, že se tam plýtvá spoustou peněz na naprosto bláznivé věci. V Česku existuje snad sto vědecko-technických parků, inkubátorů a tak dále, postavených za české nebo evropské veřejné peníze, ve kterých nic není, chcípl tam pes. My tam občas nakoukneme, abychom se ujistili, že tam pro nás opravdu není nic pro zainvestování. A nejde jen o český nešvar. Byl jsem se podívat na akcelerátor v Itálii, Británii a viděl jsem tam úplně stejné nešvary jako u nás.

Křížová: Druhá věc je, že se tam dělají vzdělávací akce. Na několika jsem byla a byla jsem opravdu šokovaná z té úrovně. Tam je jediný cíl utratit peníze. Dáte si vlajku EU na stůl, vyfotíte to a vykážete.

Kešner: Já vidím větší problém v kontrole ze strany jednotlivých úřadů než v samotných evropských dotacích. Třeba výsledky finské agentury Tekes za dvacet let dokazují, že to smysl dává. Agentura sleduje určité fáze, podporuje třeba prototyp a jsou tam dané jasné kroky, které musí firma splnit, aby dostala další peníze. Do jisté míry to může deformovat, ale větší problém je v realizaci. Dává mi smysl udělat infrastrukturu třeba na univerzitách, udělat tam vývojová centra. Vy máte, Ondřeji, dobrý příklad s firmou Cognitive Security (pražská firma na bezpečnostní technologie, kterou před více než dvěma lety koupila americká společnost Cisco).

Bartoš: To ale nešlo prostřednictvím akcelerátoru, inkubátoru ani školy jako instituce. Cognitive Security sice vzniklo na univerzitní půdě, my jsme si ho ale prostě našli. Pokud mluvíme o vzdělávací nebo výzkumné úloze univerzit, tak s podporou souhlasím, ale jakmile se jedná o aplikaci do praxe, hluboce věřím v sílu trhu a tržních mechanismů. Pokud budu vědět, že na ČVUT vzniká spousta zajímavých technologických projektů, tak tam budu pečený vařený. Nepotřebuju k tomu žádného evropského, českého nebo školského úředníka.

Ve kterých oborech mají české start-upy největší šance? Zdá se, že jedním z nejúspěšnějších je bezpečnost IT. Souvisí to se zmiňovaným kvalitním technickým školstvím?

Bartoš: Těžko říct. Když se zeptáte Eduarda Kučery z Avastu nebo Karla Obluka z AVG, tak vám neřeknou, čím to je. Já si stojím za svojí teorií neideologických technických škol, které byly jakýmsi podhoubím, a současně byla obrovská náhoda, že z Česka pocházejí dvě z největších antivirových firem na světě.

A co netechnologické obory?

Křížová: Já vídám začínající podnikatele, kteří opravdu nemají světové ambice, začali podnikat z nějaké životní nutnosti. Prostě museli zaplatit složenky nebo se ocitli v situaci, kdy museli vymyslet, co budou dělat dál. Velký boom je teď s jídlem.

Někde jste zmiňovala paní, která začala chovat králíky…

Křížová: Ona je přesně ten případ. Vyhodili ji z práce v dvaapadesáti, zhroutila se, byla na antidepresivech. A pak si řekla, že nebude zbytek života sedět na gauči, brát prášky, a začala něco dělat. Takoví lidé to mají těžší, protože jsou starší a nemohli se podnikání naučit.

V jakých oborech mají tuzemské startu-py šanci v budoucnu?

Bartoš: Potenciál je v medicíně. Zdejší medicínské a farmakologické školství není špatné. Už teď jsou výzkumné projekty, koneckonců i úspěchy. Ústav organické chemie a biochemie inkasuje od velké farmaceutické firmy Gilead miliardu ročně nebo kolik za patenty od profesora Antonína Holého. V tomhle může být potenciál.

Kešner: A nanovlákna, nanotechnologie. V libereckém klastru jsou některé firmy na špičce.

Bartoš: Já si myslím, že to je bublina.

Kešner: Souhlasím, že mají dobré PR, ale v některých oblastech mají podle mých informací náskok, například v tkacích strojích.

Křížová: Doplnila bych ještě služby. Například cestovní ruch. Ten se tady absolutně neumí prodávat a je tam obrovský prostor. Samozřejmě prodávat to jenom Čechům by bylo strašně těžké. Ale toto je druh služby, kterou můžete prodávat zahraničním klientům. A pak služby ve zdravotní péči.

Kešner: Jde o péči, kde platby nejdou přes nemocnice a systém zdravotního pojištění, protože tam je velmi složité se dostat a uspět, minimálně je to na dlouhou dobu. Další oblastí, ve které vidím velký potenciál, jsou obory s dlouhou tradicí, například strojírenství nebo letectví. Výrobci bezpilotních letadel přicházejí se zajímavými inovacemi. Nebo 3D tiskárny. Je tu několik výrobců, kteří dokážou prodávat ve světě a rostou.

Který český start-up považujete za nejlepší?

Bartoš: Za nejlepší považuji brněnský Codasip. Je to shodou okolností naše portfolio. (smích) Vyrábějí software do chipů pro internet věcí. Těm chipům se říká ASIP, jsou specifické tím, že mají určité zaměření. Codasip má dva velké konkurenty v Americe, ale technologicky je lepší. Věřím, že i s naší investicí udělal kroky k tomu, že je bude dohánět i marketingově a obchodně.

Kešner: Přemýšlím, ale já žebříčky nemám moc rád. Dívám se spíš do budoucna. Příležitosti vidím v internetu věcí, s tím souvisejí i takzvaná chytrá města.

Křížová: Kdybych se mohla vrátit v čase, vybrala bych si pro investici sklárnu Lasvit. Není to start-up, ale firma, která prostě dělá krásné věci. Je to česká tradice a dostala se na absolutní špici na globální úrovni.