Dravé štiky se z líných kaprů nestanou
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Do sálu pro tiskové konference vstoupil premiér a zaujal tradiční místo před fotografií Strakovy akademie, která slouží jako pozadí televizních přenosů. Na místech, kam by se vešly dvě stovky lidí, posedávalo několik zívajících novinářů. Zakaboněný Bohuslav Sobotka (ČSSD) je svým výkladem o dohodě nad rozpočtem k větší aktivitě nenastartoval.
Oznámil, že se vláda shodla na základních prioritách rozpočtu na rok 2016. Zvýší se mzdy státním zaměstnancům i zdravotníkům o tři až pět procent, každý penzista dostane jednorázový příspěvek pár set korun. „Tolik tedy stručně k tomu důležitému pokroku v oblasti státního rozpočtu,“ uzavřel Sobotka. Nikdo se v té chvíli Sobotky nezeptal, proč má vlastně špatnou náladu. Možná si právě v té chvíli uvědomoval, že vládu dohnalo její nicnedělání.
Co proti sobě mají Sobotka a Babiš
Zoufale nezajímavá tisková konference přitom mohla být rozhodujícím okamžikem v historii Sobotkovy vlády nejen pro letošní rok. Rozpočet je pro každou vládu nejdůležitějším zákonem. Jiný nástroj k tomu, jak splnit sliby voličům či své vlastní představy o pokroku, jak se zapsat do dějin, ani nemá. Cílem vlády v roce 2016 tedy bude zvyšovat výdaje na státní správu a trochu přispět penzistům. Něco podobného bylo cílem i letos a také vloni. Pokud se něco nestane, těžko se vládní priority změní v roce 2017, jenom zvýšení výdajů bude akcelerovat, protože půjde o volební rok.
Na tiskovce byla zvláštní jediná věc: neúčastnil se jí ministr financí Andrej Babiš (ANO), který rozpočet sepsal a vládě předložil ke schválení. Byla to známka, že vyjednávání na vládě bylo opravdu náročné a že při něm musel ministr připustit o něco větší utrácení, než si představoval.
Napětí mezi hlavními koaličními partnery, které bylo možné vyčíst ze Sobotkovy tváře i z Babišovy nepřítomnosti, může posloužit jako doklad toho, že se politické zájmy obou velkých vládních stran vzdalují a že se pomalu schyluje ke konfliktu. Sobotkovi sociální demokraté chtějí rozdělovat co nejvíce peněz tradičním voličům, jimiž jsou státní zaměstnanci a příjemci sociálních dávek, šéfovi hnutí ANO pak nezbývá, než se prezentovat jako odpovědný hospodář, který hlídá rozpočtový schodek. Jeho trumfem oslovujícím hlavně pravicové voliče se stal příslib, že se stát v příštím roce zadluží jen sedmdesáti miliardami. Stejně jako v případě priorit ČSSD nejde o nic převratného. Úsporná politika pravicových vlád stihla snížit dvousetmiliardový schodek z roku 2009 k osmdesáti miliardám už v roce 2012. Ze setrvačnosti se ovšem dosud plánovaly stomiliardové schodky, a tak snížení plánu na 70 miliard vypadá dobře minimálně jako politicko-reklamní slogan.
Rozpor vládních stran vyplul při jednání o rozpočtu částečně na povrch. Z letmých poznámek obou hlavních protagonistů je těžké vyvozovat, jestli může v příštích měsících eskalovat až k předčasným volbám. Sobotka ani Babiš by ovšem nedělali vůbec nic jiného, i kdyby předčasné volby byly skutečně za obzorem. Podle neoficiálních informací z ministerstva financí Babiš často mluví o tom, že ve vládě skončí. Takové výroky nemá smysl přeceňovat, při pohledu na další fungování vlády bez skutečného programu a na další pokles volebních preferencí ANO, které naposledy potvrdila agentura STEM, se však může najednou rozhodnout, že koalici rozbije. Předčasnými volbami jde zakrýt vládní selhání.
Sněmovnu zarůstá plevel
Debata o rozpočtu ukazuje, v čem je potíž. Kdyby vláda měla cíl, který by mohli společně sledovat všichni její členové, tak by roztržka nehrozila. Jenže bilance sněmovny ukazuje, že se o to ministři ani příliš nesnaží. Za rok a půl od vzniku vlády bylo schváleno 99 zákonů, tempo tedy odpovídá bilancím minulých kabinetů. Varovný je však pohled na to, jaké to zákony vlastně byly. Převažují drobné úpravy zákonů podle evropských směrnic, jako třeba byla novela o těžbě nerostů z mořského dna z dílny ministra průmyslu Jana Mládka (ČSSD).
Jeden ministr je o poznání aktivnější než ostatní, až se na něho dá vztáhnout cimrmanovská charakteristika o sopce, která svou aktivitou zasypala sama sebe. Ministr financí Babiš opravdu maká, sněmovna mu už schválila deset zákonů a další přijdou na řadu co nevidět. Ovšem tyto normy mohou být snadno označeny za legislativní plevel. Zpravidla se jedná o novely daňových předpisů, konkrétně sněmovnou prošly už tři novely zákona o spotřebních daních (další dvě se projednávají) a tři novely zákona o DPH. V první řadě splnily předvolební sliby vládních stran, konkrétně zavádějí druhou sníženou sazbu DPH na léky a knihy, zvyšují daňové slevy na děti, obnovují daňovou slevu důchodcům atd. Po splnění této povinnosti se Babiš věnuje naopak přísnějšímu výběru daní, což má zaručit zavedení stropů pro paušály živnostníků, každoměsíční hlášení o příjmech od plátců DPH, přísnější pravidla pro plátce spotřební daně, vyšší daň z tabáku apod. V jednotlivých krocích se na jedné straně snižují daňové sazby, na druhé straně se zpřísňuje dohled finančních úřadů. Z jednoznačného zaměření jsou výjimkou dvě normy, které ruší dobrovolné spoření na důchody.
Ve výčtu schválených zákonů stojí za pozornost ještě novely od ministryně práce Michaely Marksové-Tominové (ČSSD), která v rámci plnění slibů zavedla porodné na druhé dítě. Kromě toho převedla odpovědnost za péči o zdravotně postižené na kraje a zpřísnila předpisy pro chudinské ubytovny. Rovná se jí kolega ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček (ČSSD), který čtyřikrát změnil jediný zákon o veřejném zdravotním pojištění. Nejdříve zrušil regulační poplatky a prodloužil pacientům placený pobyt v lázních, pak prosadil novelu, která měla zajistit lepší dohled státu nad hospodařením pojišťoven. Zveřejňování smluv všech zdravotníků na internetu a definice konfliktu zájmů lékařů a zdravotnických manažerů, kteří chtějí být jmenováni do vedení pojišťoven, je ovšem jen formálním splněním domácího úkolu, že zdravotnické finance mají být transparentní. Čtvrtá novela upřesňuje léčení cizinců.
Velké výkony nepředvedl ani na první pohled hyperaktivní, dnes již bývalý ministr školství Marcel Chládek (ČSSD). Do sněmovny doprovodil novelu vysokoškolského zákona, která se připravuje už pět let. Umožňuje odebírat nekvalitním vysokým školám akreditace a rušit tituly akademikům, kteří opsali disertační práci. Ministryně pro místní rozvoj z ANO zase prosadily zmírnění regulace ze zákona o veřejných zakázkách. Umožnily úředníkům nerušit soutěže, i když se do nich přihlásí jen jeden zájemce, případně povolily zvýšit objem víceprací z 20 na 30 procent ceny zakázky. Novela se dočkala kritiky, že otevírá prostor k plýtvání a korupci, podobně byla odsouzena snaha ministrů dopravy ze stejného hnutí urychlit přípravu dálnic tím, že bude možné vykupovat pozemky nejdříve za osmi- a posléze za šestnáctinásobek obvyklé ceny.
S výjimkou zákona o státní službě, kterou si vynutila EU, byly vždy schvalovány jen dílčí novely, které navíc zpravidla nemají politický obsah ani cíl. Byly jen vynuceny okolnostmi nebo zájmem voličů a lobbistických skupin. Originalitu nejde upřít jen dvěma úpravám zákonů od již rovněž bývalé ministryně spravedlnosti Heleny Válkové (ANO), která zpřísnila pravidla pro zajištění majetku pachatelů trestných činů, aby z něho mohly být odškodněny oběti, a zlepšila obranu před exekutory těm občanům, jejichž manžel či partner nesplácí dluhy. Válková ovšem byla první, kdo z vlády musel odejít.
Poslední šance líných kaprů
„Pokud líní kapři budou vydáváni za štiky v politice, tak na tom budeme špatně,“ prohlásil v rozhovoru pro Rudé právo před čtvrtstoletím politik ČSSD Pavel Dostál, když kritizoval vnitrostranické poměry. Nejspíš si na to vzpomněl premiér Sobotka, když před pár týdny prohlásil, že chce ve vládě místo líných kaprů dravé štiky. Sobotka ovšem na rozdíl od Dostála připouští, že se kapři mohou ve štiky změnit. Teď skutečně dostanou příležitost, protože do sněmovny nebo aspoň na Úřad vlády dorazily po osmnácti měsících vládnutí konečně první nové zákony, které mají něco změnit.
Jednou z vládních priorit je boj s korupcí, jehož součástí mají být zákony o státním zastupitelství, veřejných zakázkách, finanční kontrole, registru smluv i novela zákona rozšiřující pravomoci Nejvyššího kontrolního úřadu na obce, kraje a státní podniky. Více či méně populistický podtext boje s nepoctivostí obsahují i zákony o elektronických registračních pokladnách a majetkovém přiznání i novela o významné tržní síle, která má pomoci českým potravinářům proti údajné svévoli zahraničních potravinářských řetězců. Všechny normy si vysloužily kritiku, která je ovšem různého druhu. V některých případech se původní záměr oslabil tak, aby neuškodil těm, kterých se má týkat. Státní, krajské i obecní instituce by měly zveřejňovat své smlouvy, aby je mohli občané zkontrolovat, dostaly však řadu výjimek. Nejvyšší kontrolní úřad sice bude moci kontrolovat obce a kraje, nesmí však zasahovat v případech, kdy jde o „suverénní“ rozhodnutí volených orgánů, tedy starostů a radních. Jindy experti označují návrh zákona za kontraproduktivní. Zákon o státním zastupitelství měl podle původního zadání uvolnit ruce státních zástupců pro stíhání korupce. Podle návrhu budou zrušena dvě vrchní státní zastupitelství, která dosud korupci stíhala, a nahradí je speciální úřad, který ovšem bude pod lepší kontrolou politiků. Zákon o veřejných zakázkách si vysloužil od protikorupční vládní rady, že je horší než dosud platná norma. Zákon o elektronických pokladnách má zabránit daňovým únikům, bere si však za vzor Chorvatsko, kde stejný zákon výběr daní nezlepšil, a o jeho účinnosti pochybuje i prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslav Kala. Opravdu radikální návrhy typu zákona o finanční kontrole, který má nastolit nezávislou vnitřní kontrolu veřejných financí na ministerstvech a krajských či obecních úřadech, byly zaparkovány na vládě právě proto, že přinášejí opravdu významnou změnu.
Hlavní problém významných zákonů však spočívá v tom, že vládní kapři nedokážou své plány vysvětlit ve sněmovně. Ministři třeba své normy poslancům pošlou, proces schvalování se však zastaví hned v prvním čtení. Třeba zákon o významné tržní síle byl v prvním čtení už třikrát, jednání se však vždy předčasně přerušilo. Obdobný osud postihl i elektronické pokladny a majetková přiznání. Vládní poslanci takové zdržování vysvětlují obstrukcemi, přesto není jasné, proč si s nimi nedokáže poradit luxusní koaliční většina 111 hlasů.
Při sedmadvacáté schůzi, která proběhla koncem dubna a v květnu, se ve třetím čtení projednala pouze třetina navržených zákonů, ve druhém čtení polovina a v prvním čtení jenom čtvrtina. Devětadvacátá schůze má za sebou první týden. Podle programu se mělo projednat 170 různých položek, zatím se však stihla jen desetina.
Dědictví pravicových obrů
Ke slabým výsledkům nepochybně přispívá nesvornost koalice. Dosud se například nestalo, aby byl některý vládní zákon stažen kvůli osobním sporům koaličních politiků, jako tomu bylo nedávno v případě novely o pojišťovnictví, nad níž se pohádali ministr Babiš a poslanec ČSSD Ladislav Šincl. Z přehledu vládní agendy ovšem vyplývá, že hlavní překážkou pro ministerské aktivity je nepochybný fakt, že mají jiné starosti. Musejí totiž řešit důležitější problémy, které převzali jako dědictví předchozích pravicových vlád. Dnes se ukazuje, že Topolánkův i Nečasův kabinet zasáhly do vývoje České republiky skutečně zásadně a současné středolevé vládě sotva zbývá čas na něco jiného než v jejich politice pokračovat, případně ji revidovat a zlepšovat.
Hlavní starostí premiéra i řady ministrů je úsilí, jak „dočerpat“ evropské dotace za projekty období 2007‑2013, které jejich předchůdci sice naplánovali, nedokázali je však včas utratit. Jedním z důsledků je skutečnost, že čerpání v období 2014‑2020 už nabralo větší zpoždění než před sedmi lety. Pravice rozhodla, jak se bude financovat věda, a Sobotkovým lidem nezbývá než najít peníze, jak ambiciózní plán zachránit. Ministr dopravy Aleš Řebíček (ODS) před sedmi lety rozhodl, jaké silnice se budou stavět, jeho nástupci za ANO Antonín Prachař a Dan Ťok se zatím nedostali dál, než že se snažili Řebíčkův odkaz uskutečnit. Sobotkova koncepce boje s korupcí vznikla jako výtah z podrobnějšího plánu premiéra Nečase. Dokonce i kroky, kterými se Sobotkova vláda nejvíce chlubí, jako třeba zavedení druhé snížené sazby DPH ve výši deset procent na léky, knihy a dětskou výživu, je okrajovou revizí zvýšení dolní sazby této daně z 5 na 15 procent, jak proběhla v letech 2008‑2013. Koalice se dodnes nemůže shodnout ani na tom, jestli bylo rozumné zrušit poplatky v nemocnicích, které svého času zavedl ministr Tomáš Julínek.
Zkouška soudržnosti
Vlastně už je jisté, že Sobotkova vláda neprosadí žádný zřetelný plán, který by změnil společnost, jak to v minulých letech dokázaly pravicové ministerské „štiky“. Na jedné straně chce uskutečnit svůj program, nejdříve se však se musí vypořádat s dědictvím minulých vlád a s tím, jak málo efektivně pracuje její hlasovací stroj ve sněmovně. Protože aktivity jednotlivých ministrů nejsou navzájem propojeny, může shodou náhod vzniknout havárie s nepředvídatelnými důsledky. Rizikovým prostorem je v tomto směru příprava rozpočtu na rok 2016.
Mnozí sociálnědemokratičtí ministři postupují podle mantry, že je třeba přidat peníze všem státním zaměstnancům a také chudým, které minulé vlády držely příliš zkrátka. Lidovci tradičně žádají další pomoc rodinám. Hnutí ANO má pochopení, když se zvětšují dotace velkým podnikatelům, zvláště v zemědělství. Současný rozpočet takové nároky nedokáže uspokojit, strany se přitom neshodnou na zvýšení daňových sazeb. Proto nezbývá než sázet na větší přísnost při výběru daní, kterou zajistí nově přijímané zákony o DPH, spotřebních daních a elektronických pokladnách. Zvláště poslední norma může nepříjemně postihnout statisíce podnikatelů, a proto se stala negativním symbolem vládního tažení za posílení pravomocí daňové byrokracie. Vyvolala ostrou kritiku, která záhy odhalila, že ani ministrům není úplně jasné, jak mohou takové experimenty fungovat. O to hůře se jim bude zákon o pokladnách ve sněmovně hájit. Na elektronických pokladnách a větší efektivitě finančních úřadů je přitom už postaven nový rozpočet.
Schvalovat zároveň rozpočet a zákony, které by zajistily jeho příjmy, je komplikace, které je lépe se vyhnout. Reformní zápal do této situace zavedly vlády Vladimíra Špidly, Mirka Topolánka i Petra Nečase. Při nich se s větším či menším úspěchem otestovala akceschopnost a soudržnost koaličních vlád. Do stejné situace se dostala současná vláda, i když teď nejde o reformy, ale spíše o špatnou koordinaci a nedopatření. To nic nemění na tom, že se právě teď připravuje aréna pro Bohuslava Sobotku, Andreje Babiše a Pavla Bělobrádka.