Vaše ctihodnosti, poslanče německého parlamentu, Bundestagu, Roberte Hochbaume. Mohu si náš rozhovor nahrávat?

“Ano, můžete.”

Můžu vám říkat Roberte?

“Ano.”

Povězte mi, Robert, něco málo o sobě.

“Narodil jsem se v Bádensku-Württembersku, ve Pforzheimu, městě proslaveném díky zlatu, šperkům a výrobě hodinek. Já jsem taky zlatíčko! (Směje se.) Pracoval jsem na německém ministerstvu práce a když se v roce ‘89 zbořila Berlínská zeď, přestěhoval jsem se ze Západního do Východního Německa —“

Kolik vám je?

“Narodil jsem se v roce 1954. Teď mi je 63 let, ale vypadám jako pětapadesátník.”

Ať žijete navěky.

“Ne, ne. Můj cíl je 120 let!”

Co jste vystudoval?

“Začínal jsem v armádě, to mi bylo sedmnáct. Dvanáct let jsem sloužil u vojenské policie. Na univerzitu jsem šel až pak. Tři roky jsem studoval administraci práce a po promoci nastoupil na německé ministerstvo práce.”

A s politikou jste začal kdy, Roberte?

“Přestěhoval jsem se na jih východního Německa, do regionu Vogtland. A v roce 2001 jsem se rozhodl kandidovat. Tehdy tam byla hlavní stranou SPD (sociálně-demokratická strana) a její poslanec v Bundestagu bylo v té době zároveň ministrem německé vlády. Nikdo z mé strany, CDU (křesťansko-demokratická strana Angely Merkelové), proti němu nechtěl kandidovat, všichni byli přesvědčení, že by v souboji s ministrem prohráli. Takže to byla moje šance. A volební noci byli všichni překvapeni: vyhrál jsem. Porazil jsem ho 0,8 %. Ne o jedno procento, ale o nula celá osm procenta.”

Takže od roku 2001 jste členem Bundestagu.

“Od roku 2002. Ano, už je to patnáct let.”

Vyprávějte mi o Bundestagu.

“Co chcete slyšet?”

Jaké je to je být poslancem spolkového sněmu? Je to posvátné místo? Je to tam upřímné? Co si myslíte o vašich kolezích?

“Pro mě Bundestag upřímné místo je, ale řekl bych, že si to většina lidí nemyslí…” (směje se)

Když se podíváte na své kolegy, ostatní poslance, řekl byste, že představují to nejlepší z Německa?

“Ne.”

(Pauza. Potom:) “Někteří ano, někteří ne.”

Ale obecně byste řekl co?

“Poslanci jsou zrcadlem společnosti a tu tvoří dobří lidé a špatní lidé. A tady je to stejné. Nemáme tu jen nejlepší lidi.”

A většinu svých kolegů respektujete?

(Hluboce se nadechne a pak říká:) “To je složitá otázka.”

Složité otázky mám rád… Dejte mi jednoduchou odpověď.

“No, neumím to spočítat a říct vám to přesně…”

Když se podíváme do tohoto zrcadla Německa, jímž jsou zvolení poslanci Bundestagu, řekl byste, že se Německo ubírá správným, nebo naopak špatným směrem?

“Na tuhle otázku nejde odpovědět, protože zahrnuje spoustu problémů.”

Tak já vám to zjednoduším: Má Německo světlou nebo temnou budoucnost?

“Světlou.”

Německo si v posledním století prošlou temnou kapitolou svých dějin. myslíte si, že teď sedmdesát let poté, je Německo lepší zemí, než bylo v minulosti, nebo dokonce lepší zemí než jiné země? Jak každý ví, Německo otevřelo své brány víc uprchlíkům, než kterákoliv jiná evropská země  — je díky tomu Německo lepší?

“Německo není a nechce být lepší než jiné země – s jednou výjimkou: ekonomiky. Když přijde na ekonomiku, Německo chce být nejlepší. Když máme peníze, dokážeme hodně, ale když je nemáme, budou z toho problémy.”

Německé dějiny jsou zatížené vztahem k Židům. Jak vy, němečtí poslanci, nahlížíte na Židy dnes? Jaký máte vztah k Izraeli?

“Je bez debat, že 99 % poslanců si uvědomuje náš vztah k Izraeli, což znamená, že musíme dělat vše pro to, abychom Izraeli pomohli. To je jedna věc. Ta druhá je, že si hodně poslanců myslí, že pokud Izrael dělá něco špatně, pak to Izraeli musíme říct. Někteří si tu myslí, že izraelská politika vůči Palestině se neubírá správným směrem.”

Co to znamená?

“Osady a tak.”

Řekl byste, že většina poslanců Bundestagu je proti židovský osadám na Západním břehu?

“Já jsem je nepočítal.”

A co si myslíte vy, Roberte?

“Myslím, že většina poslanců je pro-izraelských, ale osady považují za špatnou věc. To není můj názor, to je jejich názor.”

K tomu se brzy dostaneme. Ale nejdřív se chci zeptat na tohle: Myslíte si, že většina členů tohoto parlamentu věří, že mír na Blízkém východě není kvůli Izraelcům nebo kvůli Palestincům?

“Neumím říct, jaký je názor většiny. Máme spoustu poslanců, více než šest stovek.”

Vy jste v Bundestagu od roku 2002. Kdy jste začal přemýšlet o izraelsko-palestinském konfliktu?

“Když jsem byl v armádě, tak jsem se o izraelské války hodně zajímal. Jedním z mých hrdinů byl Moše Dajan, muž s páskou přes oko. Ale od té doby jsem o tom mnoho let nemyslel. O palestinském problému jsem začal přemýšlet tak před dvěmi třemi lety.”

Proč tehdy?

“To nevím.”

Podnítilo váš zájem něco speciálního?

“Nevím.”

(Dělá pauzu a přemýšlí. Potom:) “Myslím, že to byl Írán, když jsme si poprvé uvědomil, že Íránci chtějí vyrobit atomovou bombu. Tak jsem si pomyslel: Proč potřebují atomovou bombu a co s ní chtějí dělat? To mě přimělo přemýšlet o Izraeli.”

Byl jste v Izraeli?

“Ano.”

Kdy jste tam byl poprvé?

“Loni.”

Chcete tam jet znovu?

“Ano, koncem tohohle roku.”

Proč?

“Izrael se mi moc líbí.”

Dobře. Teď je ta chvíle, abych se vás zeptal: Podporujete židovské osady, nebo jste proti nim?

“To je velmi složitá otázka.”

Prosím, odpovězte.

“Ne. Na tuhle otázku odpovídat nebudu.”

Proč ne?

“Vím, že Izrael se obává příliš rychlého přijetí řešení v podobě dvou států.”

Roberte, jste pro, nebo proti židovským osadám?

“Myslím, že osmdesát nebo devadesát procent poslanců by vám řeklo, že jsou proti osadám; to je mainstreamová pozice. Já říkám: “Já neříkám nic!’”

Proč se tak bojíte říct, co si myslíte?

“Vy víte a já vím—“

Já nevím. Proč se tak bojíte říct, co si myslíte?

“Občas je dobré neříkat nic. Kdybyste se mě zeptal: Mohou dnes Izraelci a Palestinci žít v přátelském vztahu, pak bych vám řekl: Myslím, že to teď není možné.”

Zeptám se vás na tohle: Jste proti osadám?

“Já na to nebudu odpovídat. Už jsem řekl dost!”

Proč odmítáte na tu otázku odpovědět? Podívejte, tady můj iPhone si vás nahrává. Řekněte mu to. Řekněte to Siri.

“Dobrý den, Siri! Občas je lepší neříkat nic…”

Proč?

“Příliš lidí říká příliš věcí a nakonec to není dobré pro nikoho.”

Co je špatného na tom odpovědět na tuhle otázku?

“Nevím. Mám takový pocit.”

Dobrá, tak zkusme něco jiného. Co si myslíte o Donaldu J. Trumpovi?

“Původně jsem si myslel, že bude dobře, když se objeví, když bude v USA něco nového; možná je trošku bláznivý, ale mohl by zamíchat politikou. Ale když se pak stal prezidentem a začal přijímat rozhodnutí, jako třeba postavit zeď s Mexikem, začal jsem k němu být velmi kritický.”

Odpovědět na otázky kolem Trumpa, což je docela citlivá záležitost v americko-německých vztazích, nemáte problém, ale na otázku osad odpovídat nebudete. Nebojíte se odpovídat na cokoliv, co se týká obrovské Ameriky, ale bojíte se malého Izraele?.

(Ticho. Potom:) “Nejdřív musím o osadách získat víc informací.”

(Nahlas se směje, jak by říkal: Víte, že to nemyslím vážně. Pak se ztiší a pokračuje:) “Nemůžu tu soudit. Většina poslanců to soudí a jsou proti osadám. Žádnou osadu nikdy neviděli a nic moc o nich neví, a přesto soudí. Já soudit nebudu. To Izraelci by měli říct, jestli osady zvyšují jejich bezpečnost; já to soudit nebudu.”

Zapomeňme na bezpečnost. Otázka stojí takhle: Mají Židé právo žít a stavět domy na místě, který svět nazývá Západním břehem, ale který spadá pod území starobylého Izraele? Existují dva protichůdné názory: Podle jednoho tato země patří Palestincům na základě plánu rozdělení schváleného OSN před desítkami let, a tudíž tam Izrael nic stavět nemůže. Podle druhého pohledu tam ve skutečnosti nikdy žádný palestinský stát nebyl a jelikož Izrael toto území získal ve válce s arabskými státy, patří jemu – nehledě na to, že na Západním břehu jsou biblická města.

“Z téhle perspektivy jsem o tom nikdy neuvažoval. Potřebuju čas, abych si to nastudoval. Říkáte mi o historii a já se na to musím podívat.”

Co váš pocit? Co instinkt?

“Nemůžete soudit na základě instinktu.”

Poslední otázka: Považujete se za součást množiny těch poslanců Bundestagu, kteří podporují Izrael nejvíc?

“Ano, samozřejmě. Proč bych vám jinak dával rozhovor?”

Text psaný pro německý Die Zeit publikován s laskavým svolením autora