Video, na němž tři studenti Střední průmyslové školy v Praze Na Třebešíně nechutně šikanují nemocnou učitelku Ludmilu W., která několik týdnů poté zemřela, ilustrovalo bezmoc, jakou stovky českých kantorů – možná v ne tak extrémní situaci, ale neméně intenzivně – zažívají zvláště na některých typech škol téměř každý den.

„Nenazýval bych to šikanou učitelů. Dělali jsme spíš ‚bordel‘, ze kterého byli někteří kantoři úplně bezradní,“ vypravuje Pavel, který před několika lety chodil na jinou pražskou průmyslovku. Ti otrlejší učitelé tam prý vykládali látku i za řevu třídy, jako by se nechumelilo, přestože je nikdo neposlouchal. Slabší povaha, jedna z učitelek, se „rozbrečela a odešla z vyučování, načež se většinou po chvíli vrátila a pokoušela se nám domluvit. Troufám si tvrdit, že u některých jedinců vyvolala soucit, proto se většinou ‚bordel‘ trochu zklidnil,“ vzpomíná Pavel.

V případě školy na Třebešíně tamní pedagogické vedení reagovalo podle mnohých nedostatečně. Vyhlášení sígři šikanující dnes již zesnulou učitelku, kteří měli na kontě mnohem více výstřelků, vyvázli k překvapení mnoha spolužáků pouze s trojkou z chování a podmínečným vyloučením. František Bártl, ředitel školy, která navenek měla image prestižní průmyslovky a Česká školní inspekce ve své květnové zprávě hodnotila tamní klima kladně, nejdříve málo razantní postup hájil tím, že videozáznamy ukázaly sice „hrubé a zavrženíhodné“ chování žáků, nebyly na nich ale vidět fyzické útoky. Důvod, proč aktéry šikany ze školy rovnou nevyhodil, vysvětloval také tím, že zákon v takovém případě počítá s mnohatýdenními odvolacími lhůtami. Tím, že si provinilce na průmyslovce ponechají, je podle ředitele budou mít alespoň pod dohledem a nepřesunou jen horký brambor alibisticky někomu jinému.

Nic se nezměnilo

Učitel je v nezáviděníhodné situaci a má pocit, že nenachází zastání. Když to přežene on, končí většinou okamžitě. Na kladenské průmyslovce začátkem února tamní kantor udeřil svého žáka pěstí do obličeje, byl ze školy ještě týž den vyhozen. Samozřejmě to byla jediná možná reakce na exces učitele, který údajně zesměšňoval jiného žáka a na jeho kamaráda, který se studenta zastal, pak fyzicky zaútočil. Podle zpráv z kladenské školy ale čtyřiačtyřicetiletý muž začal učit teprve nedávno a specifické prostředí kladenské průmyslovky prostě nezvládl.

Ovšem i zkušení a slušní učitelé si často připadají spíš jako krotitelé divoké zvěře než pedagogové, protože musejí neustále prokazovat svou chladnokrevnost, aby nedopadli ještě hůř než kladenský nešťastník. Někdy je to bohužel takřka nadlidský úkol. Zvláště smutný byl případ, jenž se odehrál před sedmi lety v Železném Brodě. Bývalý ředitel tamní základní školy Jiří Pacholík zpohlavkoval žáka, jemuž předtím vytkl nepořádek u lavice, přičemž patnáctiletý chlapec na to reagoval slovy: „Seber si to sám, šmejde!“ Žáci však incident natočili na telefon a poté zveřejnili na internetu. Učitel osm měsíců poté spáchal sebevraždu a začalo se spekulovat o tom, zdali se „celonárodní“ ostuda na jeho dobrovolném odchodu nepodepsala. V živé paměti Pražanů je ještě pohlavek, který ředitel Základní školy v Praze 8 v ulici Glowackého Miroslav Koranda loni v dubnu uštědřil provokujícímu žákovi 7. třídy. Kauza skončila odstoupením oblíbeného pedagoga z funkce.

„Ponižování, šikana, agresivita se staly průvodními jevy života ve školách a my se nemůžeme zbavit dojmu, že tato skutečnost je společností přijímána jako fakt, se kterým si nevíme rady a neumíme jej efektivně řešit,“ napsali v roce 2014 zástupci odborů ve školství, když si připomínali desetileté výročí tragické smrti učitele svitavského učiliště Bohuslava Šíbla, kterého před celou třídou ubodal žák, jenž si později před soudem sám stěžoval na šikanu ze strany spolužáků i učitelů. Učeň byl odsouzen na devět let do vězení pro mladistvé. „Po deseti letech je situace v podstatě stejná,“ napsali předloni odboráři.

Šikana obecně je na mnoha školách nepříliš bravurně řešený problém, pokud jde ovšem o fyzickou agresi žáků proti učitelům, pedagogické sbory jednotlivých škol vysloveně tápou. Přitom podle výroční zprávy České školní inspekce ji zažili na 18 procentech středních a 28 procentech základních škol. Podle hlasů ze školství je však běžné, že mnohé incidenty se vedení škol snaží ututlat, protože jim to přináší nechtěnou pozornost inspektorů a zřizovatelů.

Výmluvný byl listopadový případ ze základní školy ve Vrbně pod Pradědem, kde policie vyšetřovala zdravotní problémy učitelky výtvarné výchovy, jíž žáci sedmé třídy – dvě dívky a jeden chlapec – cosi nasypali do nápoje a kantorce se udělalo špatně. Ředitel školy trojici okamžitě slíbil trojku z chování, ale přispěchal za ním starosta Vrbna Petr Gross (ANO) a nezajímal se ani tak o zdraví učitelky – alespoň jak to vylíčila TV Nova –, nýbrž snažil se zabránit tomu, aby děti byly – podle starosty – neadekvátně přísně potrestány. Jedna z dívek totiž byla jeho vnučka. „Existuje tu velká převaha moci na straně dospělých, která se zneužívá. U učitelů se všeobecně předpokládá, že jsou bez chyby a vždy jednají korektně, takže kritizovat jejich autoritu je nepřípustné,“ napsal Gross na radniční web. Starostovo chování ale v městečku vzbudilo nevoli a Gross ke konci roku opustil starostenský post. Nakonec se ukázalo, že v kávě učitelky nebyl jed, jak se původně spekulovalo, ale pouhé projímadlo, a děti se vyjádřily, že chtěly mít „volnou hodinu“. Šlo tedy spíše o klukovinu, ovšem odborníci na šikanu upozorňují, že právě netrestané výstřelky, které působí zpočátku nevinně, mohou přerůst i v horší události, k jakým došlo nedávno ve škole na Třebešíně. A postup a vyjádření vrbenského starosty byly další lokální ranou do už tak chatrného renomé českého učitelstva.

Vyloučení na jeden den

Na první pohled by se mohlo zdát, že v případech agrese vůči učitelům by neměl být problém řešit alespoň následky, když už se často neumíme účinně postavit příčinám. Jenže ve státě s devítiletou povinnou školní docházkou (a to jsou na stole úvahy ještě ji prodloužit) nemůžete žáka ze základního vzdělávání jednoduše vyloučit. Po velice složitých procedurách lze dítě přesunout na jinou školu nebo v krajním případě na čas umístit do diagnostického ústavu. Velmi byrokraticky náročné je také vyloučit studenta z nepovinné střední školy. Škola musí zahájit správní řízení o vyloučení žáka, které trvá nejméně měsíc. „Ještě šest týdnů pak může tento problémový student chodit po škole, dál terorizovat spolužáky, učitele a mně se vysmívat, protože vyloučen už je a víc mu udělat nemůžu,“ popsal nepříjemnou anabázi předseda Sdružení učňovských zařízení Karel Dvořák v Hospodářských novinách. Jeho sdružení poslalo ministryni školství Kateřině Valachové (ČSSD), která se po incidentu ve škole na Třebešíně podivila, proč školy v podobných případech nevylučují provinilce častěji, otevřený dopis, v němž učitelé žádají, aby bylo možné vylučovat ze škol rychleji než ve zdlouhavém správním řízení.

Je otázka, jestli návrh na takový „krátký proces“ může projít. Třeba známý dětský psycholog Václav Mertin namítá, že podobná razance nic nevyřeší. „Já bych je nevylučoval,“ říká k případu výrostků ve škole na Třebešíně. Podle něj by bylo účinnější provinilce zapojit ve škole do nějakých aktivit (například by podle něj mohli asistovat při výuce dílenských prací), kterými by mohli své předchozí jednání odčinit. „Málokdo je pro takové věci zcela nepoužitelný. Když jsem četl třeba reakci jednoho z otců těch kluků, vypadalo to, že mají doma docela rozumné zázemí,“ podotýká Mertin. Teprve kdyby dotyční návrh odmítli, mohlo by podle psychologa dojít k jejich vyloučení.

Na základních školách je podle Mertina překážkou vymoženost zavedená už za Marie Terezie, povinná školní docházka. „Vyměnil bych povinnou školní docházku za povinné vzdělávání, to by škola měla daleko větší vyjednávací prostor a mohla by se s rodiči dohodnout, za jakých podmínek bude poskytovat jejich dítěti vzdělání. Pokud s nimi nesouhlasí, ať si dítě vzdělávají jinde nebo doma,“ podotýká Mertin, podle nějž by jednou ze základních podmínek měly být přesně definované nároky na kázeň.

Mnohem drsnější a jasnější pravidla už panují v britském školství, kde funguje institut „vyloučení“ ze školy, jež může být i krátkodobé, podle míry provinění třeba na jeden či několik málo dní. Podle britského ministerstva školství bylo ve školním roce 2013/14 z výuky vyloučeno, tedy jednoduše posláno ze třídy domů, v průměru 50 žáků denně (číslo za všechny britské základní a střední škol), a to jen za verbální nebo fyzické úroky proti učiteli. Za útoky proti spolužákům postihlo stejný osud 2,5krát tolik dětí. Za posledních deset let podle ministerstva počet vyloučených dětí lehce klesá. „Větší volnost a jasnější pravidla týkající se vylučování žáků mají pozitivní vliv na jejich chování,“ uvedl loni podle deníku The Independent šéf sdružení britských ředitelů škol Russel Hobby.

Totalitní stadium

Pochopitelně že některé osobnostní typy kantorů jsou pro „kanadské žerty“ žáků doslova magnetem. Pokud kantoři nejsou schopni nastavit jasné mantinely, může se nevinné oťukávání v podobě vtípků na účet třeba učitelčina účesu přetavit v „totalitní fázi“, která je podle psychoterapeuta Michala Koláře posledním stadiem šikany. „Násilí vůči učiteli v této fázi jako normu přijímají všichni členové skupiny, šikanování pedagoga se stává skupinovým programem,“ vysvětluje expert na šikanu a autor několika publikací na toto téma Kolář. „Znal jsem případy, kdy agresoři prděli učiteli do obličeje nebo mu dali na záda dělobuch a zbytek třídy jim fandil,“ říká.

Pokud podstupují psychotesty třeba řidiči kamionů, proč by je neměli dělat také studenti jako součást přijímacích zkoušek na pedagogické fakulty? táže se pedagog Stanislav Bendl, který napsal několik knih na téma školní kázeň. Podle něj by se díky takovým testům ukázalo, který budoucí učitel se hodí na který typ školy nebo zda je vůbec schopen učit. „Někdo může mít velký problém s puberťáky na běžné základce, ale může to být výborný kantor na osmiletém gymnáziu, kde je jiný druh dětí,“ podotýká Bendl, jenž je profesorem na Pedagogické fakultě UK. Bendl připomíná, že v Německu je po studiu pedagogické vysoké školy student povinen odučit jeden zkušební rok, teprve poté může dostat státní zkoušku z pedagogiky. „Stává se, že během zkušebního roku se ukáže, že se na učitelské povolání nehodí, a zkoušku nedostane,“ říká Bendl.

Po excesech, jako byl ten na Třebešíně, se ozývají hlasy, aby se učitelé tváří v tvář drzým spratkům nebáli přitvrdit. Slyšet je i volání po rehabilitaci tělesných trestů či alespoň tolerování výchovného pohlavku, který byl ještě za normalizace ve třídách celkem běžným jevem. „V dnešním školním řádu je napsáno, že učitelé se mají řídit současnými vědeckými poznatky, a současná psychologie nemá žádné podklady pro to, že by fackování přinášelo v pedagogice lepší výsledky a zajišťovalo kázeň,“ namítá psycholog Václav Mertin. „Instituce jako škola má učit a ne trestat,“ dodává.

„V případě právě probíhajícího fyzického útoku se samozřejmě učitel i fyzicky bránit může – to je přeci právo na přiměřenou obranu. Ale není to výchovný prostředek,“ poznamenává psycholog David Čáp. Fyzické tresty jsou podle něj nebezpečné „z důvodu existence jednoho ze základních druhů lidského učení – a to je učení nápodobou“. „Jinými slovy by se tím pouze fyzické trestání jako způsob řešení komplikovaných situací legitimizovalo a obracelo by se vůči jiným členům školní třídy či proti vyučujícím,“ říká Čáp.

Učitel jako policajt

Jak ale situaci, která se vyhrotí, vůbec předejít? „Určitě nestačí, aby měl kantor pouze otevřené srdce,“ upozorňuje Václav Mertin. „Recept na minimalizaci takového chování existuje a spadá do oblasti prevence jakéhokoliv rizikového chování. Je to jasné nastavování vztahových a organizačních pravidel, jejich důsledné vyžadování a princip otevřené a respektující komunikace – komunikace bez ponižování, zesměšňování, urážek a také povyšování a arogance,“ říká David Čáp.

Odborníci jako on či Michal Kolář zdůrazňují, že se schopností „nastavit pravidla“ se člověk nerodí a musí se ji naučit – ve vzdělávacích programech zaměřených právě na zvládání agresivního chování žáků. „Když nastupujete do práce, podstupujete bezpečnostní školení, učitelé ale nastupují bez přípravy na největší rizika své profese,“ argumentuje Kolář. Podle něj je mimo mísu například nynější kritika na konto učitelů z průmyslovky na Třebešíně, že z chování šikanované učitelky nepoznali, že se něco děje. „Ty signály umějí detekovat jen odborníci. Oběť řekne málo, jen naznačí, aby se před kolegy neznemožnila,“ říká Kolář.

Některé školy, třeba Masarykova základní škola v Hradci Králové, byly ochotné přijmout program na omezení šikany včetně té vůči kantorům (autorem programu je právě Kolář) a podle tvrzení tamních učitelů negativní případy téměř vymizely. Škála receptů je však širší a odráží rozdílný naturel těch, kteří s nimi přicházejí. Školní odboráři například prosazují, aby učitelé měli statut veřejného činitele a fungovali v „ochranném režimu“ podobně jako třeba strážci zákona. Tento nápad se setkal s podporou i předchozího ministra školství Marcela Chládka (ČSSD), současná ministryně jej ale jako řešení nevidí. Je pravda, že kdyby se vztah učitel-žák posunul na úroveň vztahu policajt-podezřelý nebo bachař-vězeň, asi by to atmosféře na českých školách příliš nepomohlo.