Zatímco arabským světem otřásá vlna násilí, Alžírsko drží v klidu jeho churavějící autoritář Abdelazíz Buteflika. Jenže už pár měsíců se kvůli zdravotním problémům neobjevil na veřejnosti a země na prahu Evropy se bojí, co přijde po jeho smrti.

Alžírsko si ve své metropoli postaví minaret, který bude s 265 metry nejvyšším na světě. Rekordmanské plány dobře vystihují pozici této 39milionové republiky v arabském světě. Zatímco v Sýrii a Iráku řádí fanatici Islámského státu, Libyi sužuje nepřehledná válka všech proti všem, Tunisko pomalu, ale přeci jen s úspěchem zavádí demokracii a egyptský režim naopak proti opozici vydává rozsudky smrti jako na běžícím pásu, v Alžírsku si v klidu staví obří mešitu pro 120 tisíc lidí. Arabské jaro, které převrátilo celý region naruby, jako by se důležitého severoafrického státu ani nedotklo. Vše tu zůstává při starém. Ale otázka je na jak dlouho.

Neviditelný vládce

Loni v dubnu si Alžířané v pochybných volbách s podporou 81 procent vybrali počtvrté za prezidenta Abdelazíze Butefliku. Hrdina války za nezávislost proti koloniální Francii, dlouholetý ministr zahraničí a architekt národního usmíření po občanské válce v 90. letech přitom ani nemusel vystoupit v kampani. Po mozkové mrtvici se nyní osmasedmdesátiletý muž dlouhé týdny a někdy měsíce neobjevoval na veřejnosti. K volební urně ho dostrkali na invalidním vozíku a při vhazování lístku, ač měl svoji šeptem vysmívanou přehazovačku jako vždy pečlivě učesanou přes pleš, působil hodně zmateným dojmem. Při prezidentské inauguraci se sešlý politik opět v pojízdném křesle vzmohl jen na přísahu s pravačkou na Koránu a na několik slov díků, ale desetistránkový projev s programem na pět let svého mandátu už nepřečetl. Od té doby už se zase objevil jen sporadicky, byť jeho blízcí prohlašují, že se těší pevnému duševnímu zdraví a jako vždy pilně pracuje ve prospěch vlasti. Mnohem pravděpodobnější je, že se opět nachází ve Francii, kde se o něj starají lékařští specialisté.

Jenže co přijde poté, až doktoři nedokážou jeho tělesné funkce udržet, a kmetova tvář už tak nebude moci sloužit jako štít kolektivnímu vedení několika staříků s armádními výložkami, jemuž Alžířané říkají francouzským termínem Le Pouvoir (Moc)? Nerozjede se uvnitř kliky naplno ten už dnes existující, ale ututlávaný souboj o rozhodující slovo mezi armádou a tajnou službou? A nebo přeci jen dorazí i k nim, se zpožděním, arabské jaro i se svou přepjatou religiozitou?

Ne že by po něm Alžířané toužili. On si ho prožili už v 90. letech. Tehdy, v roce 1991, svobodné volby vyhráli umírnění islamisté, které státostrana Fronta národního osvobození (FNS) a s ní spřízněná armáda nehodlaly pustit k moci, a tak výsledek hlasování jednoduše zrušily. Nastalo období teroristických útoků, armádních masakrů proti civilistům, kolotoče krvavé msty. V brutální občanské válce zahynulo na 200 tisíc lidí a po všeobecném vyčerpání se moci chopil všemi uznávaný Buteflika z FNS. Prosadil oboustrannou amnestii za zločiny spáchané během desetiletého konfliktu a dal zemi tolik vytoužený klid.

„Alžírsko je naše jaro“

Když v sousedním Tunisku na počátku roku 2011 lidé překvapivě snadno vyhnali do exilu dlouhodobého tyrana, revoluční nákaza přeskočila i do Alžírska. Ale nezasáhla masy. Buteflikovi, jenž tehdy ještě opravdu vládl, hrály do karet, tedy kromě nedávnou historickou zkušeností podložené nechuti širokých vrstev k politickým změnám, také slušné ceny zemního plynu, jenž tvoří 97 % exportu. Na rozdíl od kolegů diktátorů z regionu měl kam sáhnout, aby si u národa mohl koupit sociální smír. Urychleně a prudce o desítky procent zvedl platy ve státním sektoru, zafixoval ceny základních potravin, poskytl výhodné půjčky na byty a na rozjezdy mikropodnikání. Navíc se právě v kritických měsících povedlo dokončit dlouho chystané metro v metropoli, čímž mohl příhodně demonstrovat hospodářské úspěchy režimu.

Buteflika, který spoléhá na loajalitu hýčkané armády, pod tlakem protestů radikálů na rozdíl od všech arabských pohlavárů výjimečný stav nezaváděl, ale naopak ho pro uklidnění situace zrušil. Platil totiž od roku 1992. Ale též neváhal v kritických chvílích utnout internetové připojení. A zároveň, aby nehrotil vášně, dostali policisté pokyn po pár týdnů nestíhat drobné přestupky.
Prezident, který se nevyžíval v represivních výstřelcích ani v okázalém předvádění své moci, preventivně uvolnil ventil pod společenským tlakem, když přislíbil svobodné parlamentní volby, jejichž výsledek ovšem později několika chytrými triky zmanipuloval ve vlastní prospěch. Mimochodem, když agitoval občany k volební účasti, činil tak pod heslem „Alžírsko je naše jaro“. Naznačil tak lidem, že do vlasti nemají tahat žádné podezřelé jaro ze zahraničí. Díky machiavelistické taktice nedopustil, aby horké hlavy proti němu vzbouřily celý národ, byť je jeho vláda stejně zkorumpovaná a stejně neefektivní jako u sousedů.

Každopádně to není klid navždy. V Alžírsku to vře pod povrchem. Tradiční tenze mezi berberským a arabským obyvatelstvem, která občas přeroste v lokální násilné střety mezi těmito etnickými skupinami, se Buteflikovi stejně jako jeho předchůdcům utlumit nepodařilo. Nad rozsáhlými oblastmi Sahary na jihu teritoria ztratila vláda kontrolu ve prospěch džihádistů, o čemž svědčí obsazení pole zemního plynu v In Amenasu v lednu 2013. Během akce teroristů zahynula čtyřicítka převážně zahraničních zaměstnanců plynařské společnosti.

Mladí a neklidní

Ale největší hrozbu pro stabilitu země představuje demografický posun. Sedm z deseti Alžířanů ještě neoslavilo třicáté narozeniny. Tuto mladou většinu národa už nezajímá varování o hrůzách občanské války, kterou nezažila nebo si ji nepamatuje. A už vůbec ji neinteresují heroické zásluhy dnešních lídrů z doby bojů o nezávislost proti kolonialistům. Pro ni je důležité, že v Alžírsku nemá žádnou velkou perspektivu. Proto je zřejmé, že se už dlouho nenechá řídit neměnnou skupinou gerontů se sedmi křížky na krku. Ostatně k posledním prezidentským volbám, o jejichž demokratičnosti nemají občané žádné iluze, dorazila jen slabá nadpoloviční většina. Především právě později narození zůstali doma.

Vidí, že Le Pouvoir se svým virtuálním prezidentem vládne naprosto neefektivně. Jasným příkladem je i ona honosná mešita, kterou chtějí kmetové u kormidla demonstrovat lidu svůj jinak slabý zápal pro věc islámu. Jenže architektonické plány pro svatostánek udělali Němci a staví ho čínská firma. Na to, aby to udělalo Alžírsko vlastními silami, nemá dostatek vzdělaných odborníků. Místním připadne po jeho předpokládaném dokončení v roce 2016 jen modlení. A to se zdá mladé ambiciózní generaci, která raději hledá lepší živobytí na druhé straně Středozemního moře, ve Francii, zoufale málo.