Andrej Babiš se s postem ministra financí rozloučil ve velkém stylu: na čapí latifundii u Benešova sezval stovky věrných, kterým mimo jiné zahrála formace Kryštof. Popíkáři v čele s rebelem s ručením omezeným Richardem Krajčem spojili osud kapely se státofirmou Agrofert už dávno. Lísání některých umělců k vlivným postavám veřejného dění není u nás samozřejmě žádná novinka a konečně: ani před zahraničními kolegy se hoši z Kryštofa nemusí nijak zvlášť stydět.

Umělci zvučnějších jmen než zpěvák ubrečených halekaček Krajčo a jeho parta dělají často stafáž na akcích obludných figur, proti kterým je slovenský žonglér s dotacemi ještě nevinnost sama.

Kevin Costner se Sharon Stoneovou tleskali do rytmu jak v pořadu Televarieté, když Vladimir Putin na petrohradském galavečeru v roce 2010 pěl ve skutečně rázovitém podání píseň Blueberry Hill. Herečka Hillary Swanková, proslavená oscarovým výkonem v roli transsexuála ze syrového dramatu Kluci nepláčou, zase za milion v amerických na stole šaškovala na narozeninách Ramzana Kadyrova, čečenského warlorda, který aktuálně pro osoby s odlišnou sexuální orientací zřizuje koncentráky.

Umělce a celebrity si tedy skutečně není třeba nějak idealizovat: nalezneme mezi nimi právě tolik jedinců s poníženým vztahem k mocným jako mezi pekaři nebo lakýrníky. Jen je na tu ostudu k jejich smůle lépe vidět. Přesto se mezi pánem, co platí, a kmánem, co hraje, najde jen vzácně taková shoda jako v případě Babiše a jeho osobních muzikantů. S nadsázkou lze říct, že kdyby kapela Kryštof neexistovala, musel by si ji Andrej založit.

Není pochyb o tom, že Richard Krajčo, hybná síla a hlavní devíza kapely, je pracovitý a cílevědomý muž. Živá vystoupení Kryštofa mají na české poměry špičkovou technickou úroveň a divákům nabízí cosi na způsob Coldplay ve výprodeji. Ale to je tak všechno. Blábolivé texty, ze kterých si dělá legraci půlka domácího internetu, a celkově naprosto aseptický dojem – tvorba kapely, která vydala první studiové album v roce 2001, je ideální akvizicí pro marketing strany ANO, založené o jedenáct let později. Je jim společný navenek líbivý efekt, zručně vyfutrovaný reklamními odborníky, a uvnitř absolutní obsahová prázdnota.

Mocní každé éry mají své dvorní komedianty, kteří umí dobu natřít tím správně jásavým nátěrem. Soundtrackem k normalizační šedi bylo otlemené juchání postaviček z menažerie Františka Janečka. Hudebním podmazem k Babišově frontálnímu útoku na nezávislost médií a oddělení podnikatelského a politického vlivu má zřejmě být nekonfliktní jalový popík, který si na Kryštof kempech zazpívá s chutí celá rodina.

Krajčo a jeho melody boys se proti kritice můžou donekonečna bránit ohraným „my nic, my muzikanti“, nicméně věc je zcela přehledná: ve svobodných poměrech se dobrovolně dali do služeb oligrachy, který představuje dost možná největší ohrožení právě oněch svobodných poměrů, jaké jsme mohli vidět za posledních dvacet sedm let. Z vlastní, v nejlepším případě průměrné tvorby udělali výsostné politikum. Za útoky a ostrakizaci částí posluchačů i kolegů z hudební branže si tak můžou výhradně sami.

Sólo pro Agrofert, sehrané na Čapím hnízdě, je jasným přihlášením se k určité představě o tom, jak mají poměry v této zemi vypadat. Je třeba na to myslet pokaždé, až zas bude někde Richard Krajčo vyprávět, že je jen obyčejnej kluk s kytarou.