„Z pochopitelných důvodů neuvedu všechny úspěšné operace Mossadu. Koneckonců, úspěšná je ta, která zůstane utajená navždy,“ vyhýbavě prohlásí exředitel izraelské civilní rozvědky Efrajim Halevy ve svém skromném elegantním bytě v Tel Avivu. Jen nedaleko odtud, ve dvoupatrovém bytě, obdobně elegantním a stejně plném knih, zemřel 21. září jeho vrstevník a dlouholetý spolubojovník Michael „Mike“ Harari. O legendě izraelské špionáže a muži nazývaném židovským Jamesem Bondem se už leccos ví, drtivá většina jeho života ale zůstává dál v režimu „Přísně tajné“.

Co z člověka udělá špičkového terénního agenta – heroická odvaha, fenomenální paměť, vlastenecké nadšení, technické nadání, talent pro použití zbraní, obyčejné štěstí? V případě Michaela Harariho to nejspíš – tak jako u hrstky špičkových agentů židovského státu, kteří se dožili stáří, aby o svém nabitém životě mohli něco prozradit – bylo od každého kus. Především však brilantní mysl uvyklá hledat neobvyklá východiska pro zdánlivě neřešitelné problémy.

Když ve svých skoro osmdesáti letech přebíral jako důchodce nejvyšší ocenění tajné služby z rukou tehdejšího šéfa Meira Dagana, bylo to za „klíčový příspěvek jedinečné tajné operaci, za kreativní rozuzlení zdánlivě neřešitelného problému“. Zdroj ze zpravodajské komunity naznačil, že šlo o návrh, jak sabotovat íránský jaderný program, „který ponechal zpravodajské důstojníky, narozené až po Mikově odchodu do důchodu, s čelistmi vyvrácenými údivem“.

Operace Boží hněv

Elegantní Fiat 132 se prodírá evropskou metropolí. Řidič, Palestinec z nechvalně proslulé teroristické organizace Lidová fronta pro osvobození Palestiny, si ve zpětném zrcátku nevšimne auta se dvěma muži. Už vůbec neví, že pod sedadlem je nálož s plastickou trhavinou. Mike Harari, velitel jednotky Kidon neboli bajonet, čerstvě založeného oddělení Mossadu pro smrtící mise, vyhlíží místo, kde výbuch neohrozí kolemjdoucí. „Mám to spustit? Teď?“ ptá se jeho podřízený, když auto projíždí liduprázdným náměstím. „Ne!“ zařve Harari. „Víš vůbec, co to je za sochu?“ ukáže na skulpturu ze 17. století. Nálož vybuchne o pár set metrů dál. Stran lidí, stran Harariho milovaného evropského umění. O jednoho spoluviníka masakru izraelských olympioniků míň.

Vražda jedenácti židovských sportovců v Německu před kamerami celého světa otřásla tehdy ještě ani ne čtvrtstoletí starým Izraelem do morku kostí. zatímco v mnichovské olympijské vesnici mezi 5. a 6. zářím 1972 vrcholilo smrtící drama izraelských rukojmí v obklíčení palestinských teroristů, Olympijský výbor odmítl sportovní hry pozastavit. Premiérka Golda Meirová, železná lady izraelské politiky, dala své rozvědce přísně tajný rozkaz: najít a potrestat pachatele hromadné vraždy. Hrotem odvety židovského státu se měl stát nový přísně tajný útvar uvnitř Mossadu. Jejím velitelem Michael Harari, vycházející hvězda utajených operací.

Během 16 let od útoku v Mnichově zemřelo ne méně než 18 arabských teroristů přímo či nepřímo napojených na Černé září, fiktivní teroristickou organizaci, ve skutečnosti součást Fatahu Jásira Arafata. Výbuchy náloží nastražených v autech, pod postelí či v telefonu, tiché atentáty s pomocí legendární pistole Beretta 70, ale i bleskové údery armádních komand se staly zbraní skupin Harariho zabijáků volně operujících v evropských metropolích i podél břehů Středomoří.

Ital v Entebbe

Na ugandském letišti Entebbe přistává malé osobní letadlo. Zmateného italského pilota s prázdnou nádrží se ujme usměvavý personál. Ital dotankuje palivo, zavtipkuje, na kontrolní věži si vypije kávu, a dokonce zvědavě vyslechne zprávy o francouzském letadle zaparkovaném na ranveji, jehož pasažéři zůstávají z podivných důvodů v letištní hale obklíčené vládními vojáky. Pilot poděkuje a po pár kruzích nad letištěm odlétá směr sever. Jenže jeho trasa nakonec nevede do Evropy, další zastávka bude keňské Nairobi.

Velitel úderné jednotky Mossadu totiž ve skutečnosti potřebuje získat letiště pro mezipřistání vojenského speciálu z Tel Avivu. Píše se červen 1976 a v přísně střežených vestibulech ugandské letištní budovy se strachy krčí 106 židovských rukojmí z uneseného letadla Air France. Sympatizující režim diktátora Idi Amina nabídl únoscům z Lidové fronty pro osvobození Palestiny a jejich německým spojencům z marxistických Revolučních buněk ochranu.

Když Harari zpátky v Tel Avivu předloží Jicchaku Rabinovi desítky fotografií letiště a jeho vojenské části, stejně jako podrobné plány interiéru letiště, informace o počtu únosců i místě, kde drží rukojmí, izraelský premiér zajásá: „Tohle jsou zpravodajské informace, jaké jsem žádal. Teď můžeme odstartovat misi.“

4. července přistála na letišti v Entebbe neoznačená letadla. Z vojenského speciálu vystartoval černý mercedes doprovázený několika landrovery. Příslušníci izraelského komanda Sajeret Matkal se pokusili vyvolat dojem, že jde o kolonu ugandského diktátora Amina. U letištní haly se rychle rozpoutal boj. Palestinsko-německá skupina teroristů stačila jen několikrát vystřelit. Během pár minut zůstali na zemi ležet tři rukojmí zasažení křížovou palbou a všech sedm únosců. (Jedna starší pasažérka byla během únosu převezena do ugandské nemocnice a Idi Amin, rozzuřený izraelskou akcí, ji poté nechal zavraždit.)

Při přestřelce s ugandskými vojáky zemřel – jako jediná izraelská vojenská oběť – proslavený velitel Sajeret Matkal Jonatan Netanjahu, straší bratr současného premiéra Izraele. Členové stočlenného izraelského týmu zatím zničili nejméně jedenáct ugandských stíhaček MiG, aby ochránili letadla při návratu. Kolem pětačtyřiceti ugandských vojáků nepřežilo krátkou intenzivní bitvu.

Návrat komanda spolu se 102 rukojmími z celkem 106 pasažérů letu Air France 139 oslavil Izrael jako obrovský úspěch armády. Podíl Mossadu, hlavně odvážný kousek Mika Harariho, zůstal po dlouhá desetiletí známý jen úzkému kruhu lidí. Tak jako donedávna celá jeho kariéra.

Zrozen pro špionáž

Na rozdíl od mnoha svých budoucích kolegů se na území Britské Palestiny, budoucího Izraele, už narodil – 19. února 1927 v Tel Avivu. V pouhých 16 letech vstoupil se zfalšovaným datem narození v rodném listu do jednotek Palmach, úderných oddílů podzemní židovské armády Hagana. Pracoval jako poslíček zpráv mezi tajnými buňkami bojujícími proti arabským milicím i britské armádě a policii. Zakrátko se už sám účastnil pouličních bojů.

Díky vrozenému talentu pro práci v utajení, odvážné nátuře a taky jazykovému nadání – během života se naučil plynule arabsky, anglicky, francouzsky, španělsky a italsky – ho židovské vedení vyslalo do Francie. V pouhých 19 letech dostal na starosti organizaci ilegální cesty 1300 osvobozených vězňů koncentračních táborů do Palestiny. Tehdy se také v plném rozsahu dozvěděl o hrůzách holocaustu.

Legendární ředitel Mossadu, Iser Harel, si ho v roce 1952 vyhlédl pro klíčový úkol zabezpečení Lodského letiště nedaleko Tel Avivu. Ben Gurionovo mezinárodní letiště, jak zní jeho současný název, dodnes opírá svůj bezpečnostní systém o Harariho základy. O dva roky později dostal na starosti Tzomet, oddělení, které v Mossadu dohlíží na agenty a informátory v terénu.

Už na začátku 60. let měl v izraelské rozvědce pověst velitele smělých operací. Když dostal od Harela za úkol zlikvidovat vysoce postaveného arabského činovníka působícího v Evropě, přicestoval Harari s vražednou odstřelovačskou puškou zcela otevřeně. Jeho sebevědomé falešné identitě jako zámožného excentrika s láskou pro lov na letišti uvěřili.

Během zpravodajských cest po západní Evropě, kterými strávil většinu dekády, si taky vypěstoval obdiv k italské opeře a klasickému umění vůbec. Hluboké znalosti se mu často hodily pro desítky falešných identit při výzvědných i smrtících operacích na evropském kontinentu.

Skvrna na kariéře a smrt Rudého prince

Ani Harariho zpravodajská kariéra uprostřed stínů se ale neobešla bez přehmatů. Během honu na autory masakru izraelských olympioniků v Mnichově objevili jeho lidé stopu hlavního plánovače útoku. Ali Hasan Salame, Arafatův oblíbenec, velitel teroristických operací a modrá krev palestinského odporu, byl od samého začátku Operace Boží hněv terčem č. 1. Milovník rychlých aut, žen a večírků byl však také agentem CIA, které výměnou za osobní ochranu a peníze zaručoval bezpečí amerických občanů a zájmů na Blízkém východě.

Zpráva, že muž nazývaný Rudý princ žije v norském Lillehammeru, způsobila v Mossadu pozdvižení. Po sledování a opakovaném potvrzení identity spustil Harari v červenci 1973 smrtící operaci. Čtyři kulky do hrudi v ulici klidného skandinávského města muže na místě zabily. Po boku jeho těhotné norské ženy. Brzy se ale ukázalo, že zavražděný nebyl Rudý princ, ale marocký číšník Ahmed Bouchiki, který neměl s palestinským terorismem nic společného. Norská policie krátce nato zatkla dva a brzy další čtyři členy izraelského týmu. Sám Mike Harari stačil taktak odletět ze země. Dopad vyšetřování a soudu byl pro izraelskou rozvědku zničující. Desítky agentů se musely z Evropy stáhnout, stovky tisíc dolarů nechaly soudy zabavit, desítky konspiračních bytů byly opuštěny.  
Zápis v Harariho tajné složce navždy zastavil kariérní růst jinak veleúspěšného zpravodajského důstojníka. Těsně před svým odchodem do důchodu v roce 1980, po 28 letech práce v utajení, ale Rudého prince dostal. Krásná agentka s krycím jménem Penelope a krytím britské zdravotní sestry odpálila metrákovou nálož, právě když odjížděl z jejího bejrútského bytu domů k těhotné ženě. Tzv. medová past sklapla.

Kolem Harariho údajného soukromého působení v 80. letech v Panamě, kde se prý přátelil s diktátorem Manuelem Noriegou do jeho svržení americkou invazí v roce 1989, panují dodnes dohady. Stejně jako nad frekvencí neformálních konzultací problémů s bývalými kolegy. Kniha Aarona J. Kleina o jeho barvité kariéře, kterou krátce před svou smrtí autorizoval, odhaluje jen některé kapitoly z jeho života mezi stíny. Nese ale víc než příhodný název: Velitel (tajných) operací.