Pobaltské státy čelí nejvýraznější bezpečnostní hrozbě od obnovení své státnosti v roce 1991. Jejich poloha spojnice mezi Ruskem a Evropou byla vždy dvojznačná. Oboustranně prospěšné hospodářské vztahy se střetávaly často s protikladnými politickými a strategickými zájmy. Region se může snadno stát obětí širšího konfliktu v Evropě.

Ruské kroky k prosazení mocenské kontroly a ovládnutí regionu vedly ke hledání způsobu, jak vybalancovat vztah malých zemí k velkému sousedovi a najít bezpečnostní zakotvení. Přímý politický nátlak Ruska vůči pobaltským státům dosud sklízel kontraproduktivní výsledky v podobě jejich konsenzuální urychlené integrace do evropských politických, hospodářských a bezpečnostních struktur. Pobaltské státy byly z postsovětského prostoru jediné, které vybudovaly funkční parlamentní demokracii a tržní ekonomiku. Dokázaly opustit postsovětský prostor a integrovat se plně do Evropy. Determinovány tragickým prožitkem sovětské nadvlády neměly českou váhavost a zpochybňování smyslu integrace.

Když po polovině 90. let lotyšský bezpečnostní analytik Aivars Stranga načrtl vzorec pobaltské bezpečnosti, definoval jeho čtyři pilíře: domácí stabilitu pobaltských států, klidný vnitřní vývoj v Rusku, spolupráci Západu s Ruskem jako klíčového prvku evropské bezpečnosti a úspěšné fungování evropského bezpečnostního systému, tvořenému různými komponenty jak soft, tak hard security. Dva ze čtyř bezpečnostních faktorů, definovaných v polovině 90. let jako axiomy bezpečnosti tohoto strategického regionu, vzaly s Putinovou anexí Krymu a ruskou agresí na východní Ukrajině za své. Agrese vůči Ukrajině zásadním způsobem zpochybnila věrohodnost Ruské federace a otevřela otázku možnosti ruské agrese i proti pobaltským státům, především proti Estonsku a Lotyšsku, kde žijí početné ruské menšiny.

Krizové momenty a pobaltská cesta z postsovětského prostoru

Pobaltské státy nečelí hrozbám z Ruska poprvé. Éra ideového spojenectví s Jelcinovým Ruskem byla velice krátká. Vztahy se zhoršily poté, co se Ruská federace stala nástupnickým státem Sovětského svazu a přejala jeho dědictví. Po zdlouhavých jednáních odsunula vojenské jednotky a vyklidila základny v Pobaltí. Komplikace narůstaly s rozvíjející se vnitřní nestabilitou v Rusku, volebním úspěchem komunistů a populistické nacionalistické pravice Vladimira Žirinovského, na druhé straně s otázkou občanství. Žirinovského výhrůžky, že Rusko vymaže „trpasličí státy“ z mapy, nedávno adresované pobaltským státům, nesouvisejí jen s nynější krizí. Doprovázejí jeho politickou kariéru od 90. let.

Na posuny politické scény v Rusku pobaltské státy reagovaly zájmem o spolupráci s NATO a posléze, od poloviny 90. let, úsilím o vstup do Aliance. Rusko na podzim 1997 nabídlo pobaltským státům alternativu ke členství v NATO – jednostrannou bezpečnostní garanci. Pobaltské státy ji tehdy jednomyslně odmítly. Jakou cenu měla ruská garance, anexe Krymu názorně osvětlila více než přesvědčivě. I toto odmítnutí ruské bezpečnostní záruky bylo jedním z faktorů, které přispěly k vyhrocení vztahů mezi Ruskem a Lotyšskem na jaře 1998. Lotyšsko bylo považováno za nejslabší článek pobaltského řetězu. Ruští představitelé iniciovali kampaň spojenou s bojkotem lotyšského zboží. Sám starosta Moskvy Jurij Lužkov patřil mezi protagonisty bojkotu a kampaně proti diskriminaci Rusů v Lotyšsku. O vztahu rétoriky k realitě svědčí nejlépe to, že o několik let později, když ho prezident Putin zbavil funkce starosty, Lužkov usiloval o získání politického azylu právě v Lotyšsku.

Druhá krize na jaře 2007 souvisela s přesunem pomníku sovětského vojáka (Bronzového vojáka) z centra estonského hlavního města Tallinnu na vojenský hřbitov. Přesun byl vnímán jako útok proti ruské národní identitě. Protestující ruská mládež v Tallinnu zpochybnila tezi o dosavadní úspěšné strategii integrace a ukázala, že v Estonsku žijí separátně vedle sebe dvě národní komunity s odlišným hodnotovým pohledem na minulost. Rusko reagovalo zmrazením hospodářských vztahů a prvním kybernetickým útokem proti estonským úřadům i finančním a hospodářským institucím. Strategie kybernetického útoku nebyla zvolena náhodně, těžko mohla být spontánní akcí nezávislých hackerů, jak se bránila ruská strana. Cílem bylo zasáhnout Estonsko na citlivém místě. Jako jeden z prvních států tři měsíce předtím zavedlo parlamentní volby po internetu a v jeho užívání figurovalo na předním místě v Evropě. Ruský kybernetický útok ukazoval, jakou úlohu bude hrát válka o informace a paralyzace protivníka vyřazením jeho sítí v konfliktech 21. století. Třítýdenní útoky se staly jedním z mezníků a prototypů kybernetické války a vedly k vytvoření center a institucí zabývajících se systematicky kybernetickou bezpečností. Není náhodné, že právě v Tallinnu vzniklo hned v následujícím roce Centrum NATO pro spolupráci v kybernetické obraně.

Ukrajinská krize a její dopady

Současný ruský postup vůči pobaltským státům se liší od předchozích kampaní svou komplexností a kontextem. V rámci ukrajinské krize dostal vztah k Rusku zcela odlišné kvalitativní parametry. Ruská agrese vůči Ukrajině otevřela otázku, kam směřují plány současného moskevského vedení, zda ukrajinský scénář představuje modelový precedens pro další postup Ruska v Evropě. Strategie spojovala zastrašující kampaně kombinující výhrůžky oficiálních a polooficiálních ruských představitelů, informační boj, politické aktivizace proruských politických a hospodářských sil, vojenských cvičení i vzdušné provokace a testování protivníka s cílem rozštěpit společnost, paralyzovat opatření vůči ruské agresi na Ukrajině a diferencovaně odstrašit členské státy EU a NATO od účasti na sankcích a účasti v kolektivní bezpečnosti. Každodenní život s rysy konzumní západní společnosti v Estonsku, Litvě a  Lotyšsku zatím nevykazoval žádné viditelné vnitřní vyhrocení. Řada expertů také poukazuje na nízkou pravděpodobnost přenesení válečného konfliktu za nynější konstelace, což však nevylučuje úsilí o paralyzaci akceschopnosti pobaltských států.

I přes ruské výhrůžky je zřejmé, že situace pobaltských států jako členů EU a NATO je odlišná od Ukrajiny i Moldavska a zemí neintegrovaných do systému kolektivní bezpečnosti. Členství v NATO je základním bezpečnostním pilířem. Ohrožení vyvolávalo potřebu bližší koordinace bezpečnostní spolupráce. Vlády všech tří zemí rozhodly o postupném navýšení vojenského rozpočtu na Aliancí sice vyžadovaná, leč dosud nesplněná 2 % hrubého domácího produktu. Zatím jen estonská vláda stanovila jeho dosažení na rok 2015, ostatní státy jej rozpočítaly do horizontu několika let. Vlády zastavily vysílání státních televizních kanálů z Ruska, zavázaly se k přípravě infrastruktury pro jednotky NATO. Postoj vlád pobaltských států k ukrajinské krizi se lišil podle místních podmínek, přihlížel k udržení stability společnosti. Instrumentalizace ruské minority jsou důvodem pro znepokojení v Estonsku a Lotyšsku, méně však v Litvě. Proto byl postoj Vilniusu v otázce sankcí a bezpečnostních protiopatření nejdůslednější. Tallinn nebyl ve verbální rovině tak přímočarý, ale prosadil celou řadu konkrétních opatření na posílení bezpečnosti. Riga, nyní předsedající Evropské unii, odsoudila agresi a vláda odsouhlasila opatření na posílení bezpečnosti, ve vztahu k Rusku však zaujala nejopatrnější postoj.

Litva na rozdíl od zbylých pobaltských států nesousedí s Ruskem na východě, nýbrž na západě – s enklávou Kalinigrad. V Litvě ruská menšina tvoří necelých 6 % a nehraje v politice země žádnou úlohu. Litva v minulém roce podnikla důležitý krok k omezení energetické závislosti na Rusku zřízením terminálu na zkapalněný plyn v přístavu Klaipėda.

Nejostřeji kritiku Moskvy vyjádřila litevská prezidentka Dalia Grybauskaitėová, která otevřeně označila Rusko za agresora a teroristický stát. Prezidentka má podporu rozhodující části společnosti. Litevská vláda přijala řadu opatření pro případ hybridní války včetně obnovení branné povinnosti od září 2015, zrušené před sedmi lety. Připojila se tak k Estonsku, které vojenskou povinnou službu nezrušilo. Jen Lotyšsko má profesionální armádu a tamní politici zatím neuvažují o změně.

Litevská armáda se v souvislosti s modernizací zajímala o nákup těžké bojové techniky, což však narazilo na odpor především Německa. Berlín se dosud stavěl záporně ke zřízení stálých vojenských základen NATO, které požadovali pobaltští státníci. Během pobaltské cesty amerického prezidenta Baracka Obamy estonský prezident Toomas Hendrik Ilves vyzval ke zřízení stálé základny v Estonsku. Na jaře začalo jako operativní základna fungovat letiště v Ämeri nedaleko Tallinnu, na podzim dorazilo na základnu Adaži u Rigy několik amerických tanků Abrams s transportéry. Posílení vojenských sil NATO v Pobaltí (zatím na principu rotace), jednání o silách rychlé reakce na pomoc napadeného členského státu a zřízení regionálních velitelských center oceňují pobaltští státníci jako důležitý signál zájmu o bezpečnost nejen Pobaltí. Všechny tyto akce včetně březnového cvičení NATO a demonstrativní jízdy části jednotek z Pobaltí zpět na základny signalizovaly připravenost zasáhnout v případě cizí agrese. Jejich malá kapacita ukazuje především na preventivní odstrašující úlohu, v případě skutečné agrese by byl potenciál malý. Význam je jiný: agrese vůči Pobaltí by znamenala přímé zatažení amerických jednotek do konfliktu.

Ruské menšiny: integrace, nebo separace?

Situace v Estonsku a Lotyšsku byla komplikovanější vzhledem k přítomnosti početné ruské menšiny a otázky občanství. Postavení ruské menšiny přestavovalo trvalý konfliktní bod ve vztazích s Ruskem. Estonsko a Lotyšsko se řídily v otázce občanství principem kontinuity s meziválečnými státy. Rusové tvořili největší minoritu v Estonsku a Lotyšsku již mezi válkami – ti, pokud přežili stalinský teror, a jejich potomci získali občanství automaticky. Mnohem více však bylo přistěhovalců z Ruska a jiných sovětských republik, kteří se do Estonska a Lotyšska přesunuli v důsledku okupace a anexe Estonska a Lotyšska Sovětským svazem. Tato imigrace zásadně změnila etnickou strukturu obyvatelstva a Lotyšům a po nich Estoncům hrozil pokles pod poloviční podíl na obyvatelstvu. Nyní etničtí Rusové tvoří čtvrtinu obyvatelstva v Estonsku a přes 27 % v Lotyšsku. Program naturalizace na základě ověření znalosti jazyka země, její historie a reálií byl jen částečně úspěšný. Ačkoliv naprostá většina žádostí o občanství byla vyřízena kladně, lidé bez občanství představují stále v Estonsku kolem 6 % populace (85 000), v Lotyšsku dokonce třetinu ruského obyvatelstva (200 000). Nedávno byly zveřejněny výsledky průzkumu mezi neobčany v Lotyšsku a pouhých 11 % by občanství chtělo. Ostatním situace vyhovuje – především kvůli možnosti bezvízového pohybu a práce jak v Evropské unii, tak Rusku.

Na rozdíl od Ukrajiny Rusko nepředstavovalo pro pobaltské Rusy atraktivní ekonomicko-sociální magnet. Ačkoliv jsou pobaltské státy pod ekonomickým průměrem Evropské unie, patří svým dynamickým růstem mezi její nejrychleji rostoucí ekonomiky. Nejvyspělejší Estonsko se svou životní úrovní rychle blíží České republice. Každý, kdo měl příležitost nahlédnout přes hranice a porovnat sociální situaci a zchátralost ruského pohraničí, musel vidět rozdíly. Jestliže místní Rusové stejně jako Estonci a Lotyši odcházeli za prací do zahraničí, nebylo to Rusko, kam směřovali, ale západní a severní Evropa. Odlišnou motivaci však představuje etnická identita.

Občané ruské národnosti mají v Estonsku a Lotyšsku svou kulturu a školství, ale spor spočívá v rozdílnosti pohledu na sovětskou minulost a její symboly, vztahu k Rusku, užívání úředního jazyka. Problém není v respektování menšiny, nýbrž v aspiraci na to, být nikoli menšinou, ale státním národem, zavést ruštinu jako státní jazyk na roveň estonštině a lotyštině a změnit dosavadní národní státy v plně dvojjazyčné estonsko-ruské a lotyšsko-ruské pod vlivem Ruska. Představitel národních bolševiků v Lotyšsku Vladimir Linderman nedávno ostře vystoupil proti integraci Rusů jako menšiny a za hlavní úkol vytyčil organizaci silné komunity identifikující se plně s Ruskem. Moskva má podle něj právo vměšovat se do vnitřních záležitostí, stát se hlavním protektorem práv a svobod ruské menšiny, podporovat všemi prostředky ruské menšiny včetně zákazu protiruské propagandy. To je rétorika, která až příliš připomíná nacistickou instrumentalizaci německých menšin před druhou světovou válkou. Linderman je představitelem extremistických sil a hraje okrajovou roli v politice, ale to neznamená, že nemůže být využit kremelskou propagandou.

Volby a proruské strany

V parlamentních volbách jak na začátku března v Estonsku, tak loni na podzim v Lotyšsku se ukázalo, že ruské otevřeně nacionalistické strany jsou zatím marginální silou.

V Estonsku dávali ruští voliči tradičně přednost Straně středu Edgara Savisaara. Vzhledem k etnické struktuře země mívá strana největší voličskou základnu v hlavním městě a na severovýchodě země, kde žije silná ruská minorita. Strana má i svůj estonský elektorát a v minulosti se zúčastnila i několika vlád. Je nejvýraznější proruskou, nikoliv však extremistickou politickou stranou, spolupracující s Putinovým Jednotným Ruskem a prosazující vstřícnou politiku k Rusku. Navzdory prognózám a ruské podpoře strana dokázala získat pouhé jedno křeslo navíc a zůstala na druhém místě a v opozici. Estonské volby se konaly sice ve stínu ukrajinské krize, nicméně změny a prosazení nových politických stran byly spojeny nikoli s Ruskem, nýbrž s vnitřními estonskými problémy liberalizace společnosti. Vládní koalice, i přes určité ztráty ve prospěch nových estonských stran, své pozice obhájila.

Ukrajinská krize více ovlivnila parlamentní volby v Lotyšsku na začátku října. Proruská strana Centrum shody (souladu) sice zůstala na prvním místě, ale ztratila ve stočlenném parlamentu sedm křesel. Vzhledem k nízkému koaličnímu potenciálu zůstává trvale v opozici. Volby tak skončily úspěchem dosavadní středopravé lotyšské vládní koalice. Volby v obou státech tak ukazují, že národnostní dělicí linie se příliš nemění a determinuje rozložení sil v parlamentu a vládní potenciál. Centrum souladu má nejsilnější oporu v Rize, kde ovládá i radnici, a ve východním Lotyšsku – Latgalsku. V posledních letech ruská propaganda právě zde rozviřuje ideu vzniku čtvrtého pobaltského státu. Neexistuje žádný historický precedens, také vlajka se objevila před pouhými pěti lety. Zatím se zdá, že perspektivy separatismu mezi obyvatelstvem jsou dosti nízké. Jak prohlásil představitel místní samosprávy v reakci na letáky s mapami Latgalska jako samostatného státu: původce agitace je třeba hledat mimo Latgalsko.

Informační válka už začala

Ukrajinská krize přispěla k polarizaci společnosti. Zvýraznila pro Rusy v Pobaltí dilema identity, příslušnosti a loajality k zemi, v níž žijí, nebo ke státu, spojenému jazykem, kulturou. Výraznou roli při formování názorů ruských menšin sehrála ruská státní masmédia. Již dlouho před ukrajinským konfliktem bylo obtížné nalézt v současné Evropě tolik výpadů, marginalizace a bagatelizace sousedních států, jak to nepokrytě činilo ruské státní vysílání vůči pobaltským zemím. Oproti republikovým televizním programům měla ruská televize obrovskou výhodu v pestré nabídce atraktivních pořadů. Nedávné zastavení ruského televizního vysílání v Pobaltí může však situaci těžko vyřešit. Republikové televize nabízely pravidelné programové bloky včetně zpravodajství v ruštině, nyní však vlády rozhodly o zřízení kompaktních ruskojazyčných televizních kanálů v Estonsku a Lotyšsku. Obě vlády plánují vzájemnou spolupráci ve vysílání, ale zůstává otázkou, zda opravdu dokážou získat ruské publikum. Někteří západní bezpečnostní experti poukazují na to, že informační válka jako protofáze hybridní války, jíž ruská bezpečnostní strategie připisuje důležitou úlohu před otevřeným konfliktem, již v Pobaltí probíhá.

Nebezpečí hybridní války

Již při vstupu do NATO roku 2004 bylo zřejmé, že pobaltské státy budou především příjemci kolektivní bezpečnosti. Samy nejsou s to zajistit kontrolu vzdušného prostoru, nedisponují těžkou vojenskou technikou a jsou závislé na spojenecké pomoci států NATO. Vstup do NATO v roce 2004 znamenal zajištění hard security, nemohl však řešit otázku možné vnitřní destabilizace s cíleným zneužitím ruské minority v Estonsku a Lotyšsku. Zásadní otázkou proto je, jak NATO může reagovat na možnosti vzniku ohnisek konfliktu v pobaltském regionu formou hybridní války.

Nejfrekventovanějším předmětem diskusí se nedávno stala možnost použití hybridní války a prostorově omezeného konfliktu s narušením východní hranice Estonska a Lotyšska (Narva, Latgalsko). Vzhledem k slabému obrannému potenciálu pobaltských států má proto zásadní důležitost politická a vojenská připravenost NATO na eventualitu hybridní války v různých podobách, a to včetně nebezpečí spirálovité eskalace do otevřeného konfliktu. Nejde jen o otázku bezpečnosti Pobaltí. Schopnost efektivní pomoci, zabránění zamrznutí konfliktu na omezeném teritoriu může mít vážné důsledky na kohezi celé organizace. V krajním případě může rozdílné vnímání významu konfliktu v jeho různých variantách jednotlivými členskými státy vést až k celkovému zpochybnění smyslu kolektivní bezpečnosti.

Autor působí na Institutu mezinárodních studií FSV UK, na Katedře ruských a východoevropských studií