Majetek za 75 miliard korun a dalších 59 miliard finančních náhrad. Částka, na kterou si mají do roku 2043 přijít církve. Dohoda se v Česku rodila složitě a opakovaně více než dvacet let. Takzvané církevní restituce nakonec schválila sněmovna před dvěma roky. Jenže dnes, když na konta církví přicházejí první stamiliony, se ukazuje, že boj o restituce zdaleka nekončí. Naopak zůstávají jedním z hlavních ložisek politických sporů.

Příběh vzniku a nekonečného schvalování církevních restitucí v Česku je ještě zajímavější než opakované neúspěchy politiků u služebního zákona. Vlády se k nim v kruzích vracejí vlastně už od roku 1990. Podle prvních porevolučních čísel církve po válce a únorovém komunistickém puči z roku 1948 přišly přibližně o dva a půl tisíce budov, 175 tisíc hektarů lesů a 25 tisíc hektarů orné půdy – pro zajímavost, šlo asi o procento veškeré orné půdy v zemi.

Drtivá část zabaveného majetku patřila římskokatolické církvi a bylo jasné, že stát bude muset křivdu z minulosti co možná nejdříve řešit. Dva výčtové zákony z let 1990 a 1991 proto hned navracely duchovním zhruba dvě stovky budov. Už o rok později projednávalo Federální shromáždění zákon o takzvané plné restituci, ten ale neprošel, když k jeho přijetí chyběly tři hlasy slovenských poslanců Sněmovny národů. A celý proces vydávání se tak dostal opět na začátek.

Cestu našla až Nečasova vláda

Restitucím církevního majetku se pak věnovaly téměř všechny polistopadové vlády, i když je pravda, že s velmi různou intenzitou. Se svým řešením přišla třeba vláda současného prezidenta Miloše Zemana (tehdy ČSSD), nepodařilo se jí ale přesvědčit duchovní o potřebnosti zamýšleného církevního fondu. Těsně před cílem nakonec pohořel i kabinet Mirka Topolánka (ODS). V roce 2008 předstoupil před sněmovnu s návrhem, který počítal s ještě vyšším finančním plněním než současné restituce – i s úroky částka významně převyšovala čtvrt miliardy korun. Návrh ale potopili ve sněmovně – kromě opozice – i někteří poslanci ODS.

Úspěšná nakonec byla až vláda Petra Nečase. ODS, TOP 09 a Věci veřejné si vyřešení církevních restitucí dokonce daly jako jednu z priorit vzájemné spolupráce. A experti koalice přišli v roce 2012 s jasným návrhem: církvím se vrátí 56 procent majetku v celkové hodnotě 75 miliard. Za zbytek stát duchovním zaplatí. Během třiceti let půjde o celkem 59 miliard navýšených o inflaci. V roce 2030 ale zároveň skončí financování církví ze státního rozpočtu.

Proti normě ve sněmovně i Senátu opakovaně protestovala levicová opozice, což ostatně ČSSD i KSČM zůstalo dodnes. Dolní komora schválila církevní restituce po dlouhých červnových obstrukcích v červenci 2012 a po vetu Senátu je definitivně odhlasovala začátkem listopadu. A protože tehdejší prezident Václav Klaus po opakovaných ujištěních premiéra Petra Nečase i církví, že zákon neprolomí restituční hranici 25. února 1948, nechal normu projít, začala od 1. ledna 2013 platit.

Nekonečné volební téma

Léta projednávané a schvalované církevní restituce po celé dva roky od svého schválení ale nikdy nepřestaly být rozbuškou bouřlivých sněmovních debat. Hned na podzim 2012 – pár dní před konečným hlasováním ve sněmovně – se staly hlavním volebním tahákem ČSSD pro krajské a senátní volby. Českou republiku tehdy zaplavily billboardy s touto tematikou. Ruka v církevním rouchu se natahovala po naditém pytli, který držela ruka v modrém saku. Jednoduchý obrázek byl doplněný textem: 134 miliard Kč chtějí ODS a TOP 09 darovat církvím. Sociální demokraté tehdy vycítili, že je možné hrát na nenávistnou notu, na niž spolehlivě slyší část české sekulární společnosti, a v kampani zaútočili na jeden z nejnižších lidských pudů. Závist. Církve se tehdy hlasitě ohradily, kampaň ČSSD podle nich připomínala propagandu třetí říše.

Nebylo to ale naposledy, kdy socialisté na toto téma vsadili. Spolehli se na něj i před loňskými mimořádnými volbami do sněmovny. Tehdy pod hlavičkou dobře fungujícího státu slibovali změnu církevních restitucí. Jenže po volbách zjistili, že mají problém. V koalici usedli s křesťanskými demokraty a ti neměli nejmenší zájem cokoliv na církevních restitucích měnit. Jednání s církvemi o případné revizi smluv nechali lidovci na zástupcích ČSSD a hnutí ANO. A bylo jim jasné, že jejich koaliční partneři nemohou uspět.

Snaha sociální demokracie o zmírnění restitucí se podle očekávání ukázala být naprosto marná. Vyjednavači ČSSD ale nechtěli před voliči ztratit tvář, a tak nakonec diskusi často dováděli až k trapnému vyhrožování. Nejzapálenější byla v tomto ohledu první místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková. Když se jí nepodařilo přesvědčit duchovní k ústupkům, chtěla jim náhrady rovnou zdanit.

Téma restitucí ve sněmovně naposledy rezonovalo o prázdninách. Na konci července část opozice vyvolala mimořádnou schůzi, na níž chtěla řešit své pochybnosti o tom, že vydávání církevního majetku probíhá dle zákona. Podle některých poslanců dochází třeba k případům, že se již vydaný majetek ihned prodává, ačkoliv to zákon ve dvouleté lhůtě zakazuje. Stížnostmi opozice se už začátkem září má zabývat vládní monitorovací výbor k restitucím. Jde o další bezzubý pokus ČSSD, jak veřejnost přesvědčit, že se snaží zmírnit dopady původní podoby vyrovnání.

Kam jdou miliardy? Duchovní mlčí, levice běsní

Restituce církevního majetku s sebou za dva roky od schválení přinesly ale i řadu praktických problémů, které jsou na politických bojůvkách téměř nezávislé. Své by o potížích s vydáváním mohli vyprávět úředníci Státního pozemkového úřadu. Ti totiž plní největší část agendy. Po schválení zákona jim na stolech přistálo téměř tři a půl tisíce žádostí od desítek církevních subjektů.

Už na začátku letošního roku proto bylo jasné, že úřad nestihne všechny žádosti vyřídit včas. Jak na jaře řekl ministr zemědělství Marian Jurečka (KDU-ČSL), od duchovních často slyší, že se stát kvůli nedodržování lhůt dostává mimo zákon. To se naplno ukázalo na jednání speciálního vládního výboru. Úřad za půl roku, který měl na posouzení všech žádostí, stihl projednat pouhých 600 z nich. V kritické době, kdy se na něj valily tisíce církevních žádostí, se musel potýkat s opakovanými změnami vedení i personálním podhodnocením.

Vydávání navíc brzdily i nesrovnalosti v žádostech. Úřad už na konci minulého roku stopnul proces posuzování hned u několika církevních řádů, u nichž podle něj hrozilo, že o majetek žádají neoprávněně. Historické dokumenty a svědectví totiž naznačovaly, že by restituce mohly prolomit takzvané Benešovy dekrety a hranici února 1948. Úředníci proto začali bádat v archivech, a jak informoval deník ECHO24.cz, v některých případech si svá podezření potvrdili. Benediktinští mniši z Broumova, řády německých i maltézských rytířů, cisterciácká opatství v Oseku a Vyšším Brodě nebo premonstráti z Teplé. U těch všech úředníci našli důkazy o tom, že na jejich majetek byly vydány ještě před 25. únorem 1948 konfiskační vyhlášky.

Pokud se zjištěními z centrály pozemkového úřadu budou řídit i krajské pobočky, které o vydávání majetku rozhodují, hrozí řádům, že přijdou o miliardy. Duchovní se proto už připravují na podávání případných žalob na stát.

Jiným náboženským společnostem už ale miliardy chodí na účty. Katolické církvi už od státu dorazilo 1,5 miliardy korun jako první splátka finančních náhrad. Částku si mezi sebe rozdělily jednotlivé řády a diecéze. Téměř půl miliardy skončilo v restitučním fondu u ČSOB, zbytek katolická církev investuje jinak. Kam peníze jdou, ale není možné dopátrat. A mlčení duchovních před několika týdny odstartovalo zatím poslední fázi jejich sporu s levicovými politiky.

„My budeme o té části ve fondu říkat, že je to něco pod půl miliardy korun. Tak jsme se domluvili. Konkrétní číslo nechceme zveřejňovat, protože by nás to znevýhodňovalo na finančním trhu,“ vysvětluje generální sekretář České biskupské konference Tomáš Holub. Podle něj ale platí, že církve dají k dispozici výroční zprávy, jak to ostatně slíbily politikům.

Jenže těm to nestačí. Třeba podle poslanců ČSSD je třeba mít dohled na tím, na co duchovní peníze získané od státu používají. „Tento stav jasně ukazuje nejen nešťastný způsob provedení takzvaných církevních restitucí, ale především nutnost v případě přijetí zákona o registru smluv podřadit církve pod povinné subjekty, které by musely zveřejňovat, jaké příjmy a především výdaje učinily z prostředků, které obdržely od státu,“ říká šéf ústavně-právního výboru sněmovny Jeroným Tejc. Ten je přesvědčený, že církve nejsou soukromou osobou, ale pohybují se na pomezí soukromého a veřejného práva. „Veřejnost by proto měla mít právo vědět, jak bude naloženo s miliardami, které církve získají,“ dodává.

Něco takového je ale pro duchovní absolutně nepřípustné. Peníze z restitucí chápou jako své vlastní finance, které jim stát prostřednictvím vyrovnání pouze vrací. Řekli tak sice, kam peníze dávat nebudou – vyloučili třeba firmy vyrábějící zbraně či alkohol, kam naopak získané miliardy přesměrují, ale prozradit nehodlají. „Společnost po nás chce to samé, jako kdyby vám někdo ukradl auto, a když vám ho vrátí, vrátí vám ho porouchané, ale navíc jen pod podmínkou, že musíte hlásit všechny cesty, na které pojedete,“ glosuje Holub.

Je tak jasné, že příběh církevních restitucí, který se s Českem táhne celou jeho moderní historii, neskončí letos ani příští rok. Bude ještě předmětem mnoha politických sporů, předvolebních kampaní i nápadů na legislativní úpravy. A pokud se některé řády o svůj majetek začnou se státem soudit, což je téměř jisté, čeká nás možná dalších pětadvacet let přetahování. V České republice, nejateističtějším státě světa, to může znamenat jediné: další prohloubení nedůvěry v nezastupitelnou roli církve ve společnosti.